Příběh strýčka Martina

Příběh strýčka Martina se blíží ke konci. Už je dopsáno, má přes 670 tisíc znaků a konec se dozvíte v průběhu srpna. Proč? Protože všechno to putovalo k lidem, kteří by měli být těmi, kdo se dočtou závěr první. Takže nezoufejte a přijďte v prvním srpnovém týdnu, kdy budeme pokračovat. A zatím přežijte ta vedra…

Otto, král Říše, ztěžka sesedl. Noha se mu podlomila a tak, aby komoň ničeho nepoznal, chytil se popruhu sedla a překontroloval jej. Péče o koně především. Král neváhá. Není zraněný. I když to byla smůla. Uherská zahnutá šavle měla jen málo šancí proseknout kvalitní franckou zbroj a král měl tu nejkvalitnější. Jenže i zbroj někde končila. Když mu uherský jezdec seknul křížmo přes břicho, šavle neškodně sjela po zbroji až k nákolenčí, byl by to býval odnesl jen pohmožděným ramenem, protože šavlí sekat tedy uměl. Jenže šavle není meč.
Pokračuj ve čtení

Přehled o situaci měl Konrád Lotrinský řečený Červený během mrknutí oka. Bylo by to bývalo složitější a za četných přechozích bojů to skutečně složitější bývalo, ale tady jen s nesmírným pohnutím hleděl na hromady mrtvol lidí i koní, které se rozprostíraly po celém obzoru. Pokračuj ve čtení

Před sebou měli Sedborovu jednotku. A viděli, co se stalo. Viděli, jak vlétla jako anděl smrti vstříc maďarským jezdcům. Ti, pravda, stihli několikrát vystřelit z luků, jenže čeští jezdci byli připraveni, kryli se štíty a jen několik z nich nebo jejich koně zásah šípu poslal k zemi. Pak se uherští jezdci začalí stáčet do strany, jak byli zvyklí, chtěli se rozvířit do rytmu kolem protivníka, jehož budou z dáli odstřelovat. Pokračuj ve čtení

Koně v dálce vypadali jak temné přizraky nesoucí démony. Jejich postup se zpomalil. Václav uslyšel ostré syknutí, signál, jakým se maďaři v čele voje ozývali ostatním, že se dostali na dohled nepřítele. Pokračuj ve čtení

Šára se rozhlédla. Ještě nebyla u toho potůčku, kterého si všimla už včera, ale našla nějakou kaluž plnou vody, mokřad kolem potoka byl veliký. Příliš daleko se jí jít nechtělo. Bála se, že by narazila na některého z vojáků. Dost možná by ji čeští poznali, ale už muselo být těsně nad svítáním, kdo ví, zda by brali ohled. A Sasové a ti ostatní říští … těm bylo lépe beztak se vyhnout.
Pokračuj ve čtení

Toho roku řečeného devítistého pětapadesátého, v den svatého Vavřince, vtrhl pán a král Oto vší mocí říšskou na vojska uherská, ložená při Augsburgu u řeky Lech. Pan Oto, vědom si toho, že bitva táž rozhodnouti má o křesťanském světě, pomodlil se onoho rána ke všem svatým, odevzdal se pod ochranu kopí svatého Longina a v šiku nejvěrnějších sám vyrazil do bitvy…

Widukind z Corwey, Gestarum Comentarii, dnes považované za ztracené.

Pokračuj ve čtení

Sešla jsem po cestičce na silnici vinoucí se lesem k hradu. Zmateně jsem se dívala do údolí, které zřejmě kdysi mohlo být parkem, teď už bylo jen směsicí prořezaného lesa, říčky a druhdy rádoby ozdobných jezírek. Vše vhodně doplňovala kadibudka zasazená ve srázu, kterou by snad mohli využívat potřební kamzíci. Pokračuj ve čtení

Prostor, do kterého jsem vstoupila, v ničem nepřípomínal novogotickou kapličku nad Horním hradem, jejíž dveře jsem otevřela. Obrovská prostora obklopená sloupořadím podpírajícím románskými oblouky klenbu v nedohlednu nade mnou. Skrze vysoká a úzká okna pronikaly zbytky zimního světla ave vzduchu se mísil pach kadidla s vůní medového vosku kostelních svic. Pokračuj ve čtení

Ztrnula jsem jako zkoprnělá. Jeho jméno… já vím, příliš brzy jsem odvykla slýchat ho v présensu, řadit ho mezi živé. I když naděje umírá poslední, jistě. S člověkem.Ztrnula jsem jako zkoprnělá. Jeho jméno… já vím, příliš brzy jsem odvykla slýchat ho v présensu, řadit ho mezi živé. I když naděje umírá poslední, jistě. S člověkem. Pokračuj ve čtení