Příběh strýčka Martina

Prostor, do kterého jsem vstoupila, v ničem nepřípomínal novogotickou kapličku nad Horním hradem, jejíž dveře jsem otevřela. Obrovská prostora obklopená sloupořadím podpírajícím románskými oblouky klenbu v nedohlednu nade mnou. Skrze vysoká a úzká okna pronikaly zbytky zimního světla ave vzduchu se mísil pach kadidla s vůní medového vosku kostelních svic. Pokračuj ve čtení

Ztrnula jsem jako zkoprnělá. Jeho jméno… já vím, příliš brzy jsem odvykla slýchat ho v présensu, řadit ho mezi živé. I když naděje umírá poslední, jistě. S člověkem.Ztrnula jsem jako zkoprnělá. Jeho jméno… já vím, příliš brzy jsem odvykla slýchat ho v présensu, řadit ho mezi živé. I když naděje umírá poslední, jistě. S člověkem. Pokračuj ve čtení

Projížděla jsem probouzející se Prahou. Navigace mne vyvedla kolem Pražského hradu k Břevnovskému klášteru a dál na nějakou dálnici, na níž mne překvapil semafor a přechod pro pěší. Pak odbočka na letiště a teprve v tu chvíli mi došlo, že musí být volný den, jinak bych se musela prodírat dopravou mnohem hustší. Je to divné, když nevíte, jaký je den a datum. Mžourala jsem na palubní hodiny automobilu, naštěstí u navigace bylo i rádio a s ním datum. Civěla jsem na něj. Bylo… ano, bylo pár dní od okamžiku, kdy jsem se s Ibrahimem Saitzem viděla poprvé. Kdy jsem přislíbila, že pomohou hledat přelud s vidinou jeho objasnění části mého života. S nadějí na to, že mi řekne, co se stalo se strýčkem Martinem. Kdo byl. Pokračuj ve čtení

Nebyl to náraz. Narazit můžete v okamžiku, kdy se něco blíží nebo vy se blížíte k tomu a pak rána – a narazíte. Já se neblížila. V jednu chvíli jsem stála v ambitu kláštera a přikazovala místu i času. A v druhou chvíli mne obojí poslechlo. Bylo to, jako by se mi pod nohami rozevřela propast, jenže než jsem stačila reflexivně rozhodit ruce a snažila se zachytit čehokoliv včetně vzduchu, který prostor kolem mne opouštěl, se mi pod nohama znovu zhmotnilo něco, do čeho jsem narazila tak prudce, až ze mne zbyla jen změť údů a něčeho, co snad mohla být dlážděná podlaha. Pokračuj ve čtení

Ambit kláštera na mne stihle shlížel, když jsem si vytřela poslední slzy z očí cáry něčeho, co před mnoha tisíciletími a stovkamic stupňů celsia mohlo být moje pyžamo. Černá kaše z někdejší látky a vlasů se smíchávala se solí mého života. Brečela jsem za Tes, za Martina a nakonec i za Paula. Za to, co se s ním stalo. Za to, co se s námi všemi stalo a co se s námi stát má. A za sebe. Nikoliv především, ale i za sebe. Nakonec, bylo proč. Pokračuj ve čtení

Rozhlédla jsem se. Kouř jsem neviděla, ale někde tu byl. Všude kolem, cítit. Slabě, velmi jemně, jako varování. Mám už halucinace? Rukou jsem protřásla promočený polštář a shodila na zem knihu, kterou jsem měla někde pod ním. Nechovám se ke knihám zrovna moc hezky, když v nich usínám. Pokračuj ve čtení

Jindřich zvaný Liška, pán z Ronu a vbrzku, dá-li milost knížete Boleslava, také z Wartberka, hejtman na Žatci a nejvyšší vyzvědač země České přestal psát. Ruka se seříznutým brkem zůstala viset nad pergamenem přibližně v místech, kde měla připojit jeho značku, jen oči se upřely ke dveřím. Ticho v místnosti nahrazoval křik na chodbě. Pokračuj ve čtení

Byl první květen, první máj. Nohy mé mě, jako v básni, nesly na svatopeterské náměstí, přímo před katedrálu. Dlouhé kalhoty, tričko s dlouhým rukávem, v batůžku ještě svetr. A dokumenty. I když dneska slibuje vymetená obloha vedro, tam, kam mířím, bude zima. Anděl na mne zíral z vitríny jako upomenutí: už za patnáct dní se svět dozví, že papež zemřel a pokud se nenajde vyvolený … Pokračuj ve čtení

Poklekl na jedno koleno. Rotunda svatého Víta byla zšeřelá, dvě svíce na oltáři ji osvětlovaly jen z pola. A ztichlá, žalmy byly dozpívány. Bylo už pozdě po západu slunce, completorium bylo dávno odslouženo, Pražský hrad ulehal ke spánku. A že to byl notně rušný den. Pokračuj ve čtení

Do sálu vstoupil mladík věkem sotva dvacetiletý, ale urostlý, vytáhlý a svalnatý. Delší vlasy světlé, plavé, místy možná až překvapivě šedivé ho dělaly starším. Splývaly mu zpod přilbice normanky, té levnější, kuté ze dvou do sebe stočených plátů. Ani nánosník nedokázal zakrýt hlubokou jizvu táhnoucí se přes celou pravou tvář. Pokračuj ve čtení