Příběh strýčka Martina

Se strýčkem Martinem jsme všichni doma měli zvláštní vztah. Už jsem psala o tom, že jediný četl tatínkova kázání kromě maminky. Pamatuju se, když jsem byla malá, mohlo mi být tak osm, devět. Cácorka. Byla to slavnostní ekumenická bohoslužba, kterou tatínek vedl. A říkal, že je to pro něz obzvláštní pocta. Nepamatuju si už, proč to měla být pocta, jestli snad kvůli samotné ekumenice setkání, ale to ani není podstatné.

Tatínek mluvil, stál před oltářem a já jsem se na něj dívala. A najednou mne přepadl stesk, který ani neumím vysvětlit. Strach. Jako by se nade mnou přehnal stín. Jako by mozkomorové pátrali pro kostele nebo jako by na nás padl stín Temného pána. Neumím to vysvětlit, ale vždycky, když tyhle pasáže čtu v Potterovi nebo v Pánu prstenů, živě si to umím představit.

Stála jsem mezi maminkou a strýčkem Martinem. A najednou jsem chtěla, aby mne někdo ochránil. A chytla jsem se nohy. Instinktivně. Aby mne někdo přikryl pláštěm neviditelnosti, aby mne někdo zakryl svým jasem a temnota mne minula. Klepala jsem se. Držela jsem se pevně nohy strýčka a nepouštěla se, on mne jen rukou pohladil po vlasej, úplně mimoděk, jak měl ve zvyku. Celý kostel ztichnul, i tatínek přestal odříkávat kázání. Ne proto, že jsem se držela Martina a ne maminky, ale proto, že Stíny přelétly přes srdce všem.

Martin pokynul tou druhou rukou směrem k nebesům. Zvláštně. Neviděla jsem ten pohyb celý, jak jsem se choulila k jeho noze. Jen koutkem oka jsem to zahlédla, když dával ruku zase dolů, to druhou měl pořád na mojí hlavě. Pak Stín zmizel. Martin se naklonil ke mně a zašeptal tak, že ho slyšel celý kostel „Zatracené počasí, Vítězko, co…“

Celému kostelu se tím prohlášením ulevilo. Ano, byl to pokles tlaku před bouří, která se přes nás přehnala, aniž by nás zasáhla. Tatínek dokončil kázání.

Pak, když si všichni podávali ruce, zastavil se tatínek na chvíli u nás a já jsem viděla, jak na Martina zdvihá obočí. To vždy znamenalo, že stojí o jeho názor, ale nechce o tom sám začínat. A Martin, který takováhle gesta bezpečně poznával, mu se slovy pokoje také řekl něco, na co se těžko zapomíná: „Mluv vždy, jako by k vám znovu sestoupil a v mojí osobě tu s vámi seděl a poslouchal tě“. A můj tatínek jen vážně přikývl a jeho oči se leskly od radosti i dojetím. Strýček Martin nechválil zřídka kdy, což o to. Říkal, že ocenit něco dobrého, je samo o sobě dobré a tak, když už si nemůže připsat dobrý skutek činu, může si připsat dobrý skutek pochvaly a pak se tomu smál. Ale takovéto nepřímé ocenění, to bylo u něj vždycky znamení nejvyššího uznání.

Může vám to připadat banální příběh. Můžete říct, že jsem histerická káča, která vidí záhady tam, kde nejsou. Která z jednoho bouřkového odpoledne udělá záhadu hodnou blogu.

Není to tak. Takové věci se stávaly dnes a denně, každým momentem, každou chvílí, kterou jsme se strýčkem Martinem trávili a dokonce i v momentech, kdy už tu nebyl. Tak třeba příště povím něco o tom, proč mi říkal Vítězko a jak jsem rozbrečela svoji profesorku latiny.

Když už nepřesvědčím vás, že to byl zvláštní člověk, alespoň utvrdím sebe, že jsem se nezbláznila…