Příběh strýčka Martina

Slíbila jsem to prozradit. No, pokud máte rádi řečtinu, asi vám to už došlo. Moje křestní jméno Veronika pochází z řečtiny a v překladu znamená Nositelka vítězství. Jenže říct si to s Martinem, to nebylo jen tak. Že je to řecké Phere niké, to jsem musela vědět už od šesti let. V osmi jsem musela odvodit základní tvar ferein, tedy nést. Níke je přízvučné na první slabice, smál se mi strýček, když jsem protahovala koncové e. Znamená to Vítězství, dodávala jsem. Ano, odpovídal mi. A čekal.Chtěla jsem mu udělat radost a tak jsem přemýšlela. „Také by to mohlo znamenat Vera ionica,“pochlubila jsem se latinou. „Pravý obraz“, podivil se strýček. Nu… mohlo. Ale neznamená, usmál se.

„A proč ne?“

To si jenom církev vymyslela, že takhle spojená latinská jména nahradí původní význam řeckého slova.

„Ale cožpak Veronika není ta dívka, která podala Ježíšovi při cestě na Golgotu svou roušku, aby se do ní utřel,“ ptala jsem se dál.

„Ano, je to i zastavení křížové cesty, viď,“ odpovídal mi.

„Šesté zastavení,“ chtěla jsem se pochlubit svou znalostí.

Strýček čekal.

„Ale? Je tam nějaké ale, viď?“ Jen se usmíval a čekal.

„Jistě, je nepravděpodobné, aby obyvatelka Jeruzaléma měla latinské jméno. Spíše aramejské, ještě spíše židovské, možná řecké“ přemýšlela jsem nahlas. „Mohla by mít latinské jméno,“ chtěla jsem vědět?

„Mohla, kdyby… “

„… kdyby byla římanka,“ dopověděla jsem.

Strýček přikývl.

„Římanka by nepodala židovi roušku,“ namítla jsem.

„Pročpak ne?“ podivil se strýček.

„Nevím,“ řekla jsem po chvíli přemýšlení.

„Ani já nevím. Ani Bible neví.“ řekl káravě.

„Soudím moc rychle, vid?“

„Ano, ale je ti osm a nejsi Pilát Pontský, můžeš si trochu zbrklosti dopřát,“ rozesmál se strýček, když viděl, jak na nás maminka káravě hledí.

„Hlavně známe jiné Veroniky, ze starší doby. I proto si myslíme, že je to jméno řeckého původu,“ dodával, když viděl, že nás ta hra baví. Se sestrou jsme ani nedutali, ta jen čekala, až přijde řada na ni, se Šárkou.

„Jaké, strýčku, jaké,“ chtěla jsem vědět.

A strýček vyprávěl o tom, jak Bereniké bylo jméno ptolemaiovských princezen, vyprávěl o tom, jak se makedonský přízvuk lišil od obecné řečtiny používané ve Středomoří i o tom, jak egyptská královna Berenike II obětovala své vlasy Venuši za štastný návrat svého manžela Ptolemaia Euergeta z tažení do Sýrie. O tom, jak vlasy zmizely z chrámu bohyně Zefyr a staly se nebeským souhvězdím Coma Berenice.

„Coma, jsou latinsky vlasy,“ přihlásila jsem se a Martin mne pochválil, že si pamatuju.

„A taky Berenike, dcera Kleopatry,“ přihlásila jsem se znovu.

Strýček se trochu zachmuřil. „O té nemluv. O té nevíme nic, je to jen domněnka, že Caesar měl s Kleopatrou ještě nějaké jiné dítě, než Caesariona.“

„A měla?“ usmála jsem se rozpustila.

Strýček se hluboce zamyslel a mlčel. Už jsme slyšeli, jak nás volala mamka ke stolu, že máme jít všichni na večeři.

„Měla,“ prohlásil pak tiše, spíše pro sebe.

A já věděla, že to byla pravda.

Protože on je znal všechny.