Příběh strýčka Martina

Ještě jednu věc jsem nakousla a nedojedla. Jak jsem rozplakala vlastní profesorku latiny. Možná jsem to ještě nezmínila, ale studuju v Brně na Muni – v zásadě historii, zbytečné to rozpatlávat, protože bych tu ještě ráda nějaký ten pátek byla živa. A v rámci „jazykového minima“ jsem nafasovala mimo jiné i latinu a řečtinu na UKS. Profesorka ve věku mých rodičů, dlužno říci, slušná semetrika. Kdybych neměla v obojím náskok, potila bych krev, takhle se mi jakžtakž dařilo držet se nad hladinou.A musím říct, že to bylo obtížné, protože I. nám vytrvale dávala najevo, že kdo si latinu a řečtinu nevybral jako hlavní studijní obor, ten to má blbý, protože požadavky na něj bude klást stejné. Což nám opakovala neustále a ti nebožáci, kteří měli základy latiny jako doplněk, trpěli.

Já měla školu z domova, jistěže farářské dítě. A o latině mi všichni říkali, že je to základ jazyků, takže jsem se s ní nějak poprat musela. Takže Latina pro historiky pro mne byla z větší části odpočinková hodina, i když člověk musel být ve střehu, aby mu stran profesorky nepřistálo nemilé překvapení.

A pak přišla zkouška v zimním semestru. Prosmykla jsem se kolem soch strážících kabinet, uctivě zaklepala a počkala, až mne paní profesorka vyzve. Dva historiky dneska poslala domů, aby si ozřejmili infinitivy perfekta, takže jsem měla nervy na pochodu.

Vlezla jsem, sedla si do křesílka naproti stolu. Profesorka byla stručná: „Překlad“

Vytáhla jsem z kabelky překlad, přešla jsem ke stolku a uctivě jsem ho předala, aby ho mohla projít, zatímco se budu připravovat na otázku.

„Vezměte si otázku“, řekla mi, já si vybrala kartičku a šla si sednout na přípravku.

„Co jste si vytáhla,“ zeptala se a podívala se na mne přes svůj stůl.

Přečetla jsem jí otázku, ale najednou jsem viděla, že mne vůbec neposlouchá. Dívala se na mne, ale tak nepřítomně, tak skrze mne, jako bych byla duch.

„Kde jste vzala ten přívěšek,“ zeptala se mne. To nebyla přesně ta otázka, kterou bych u zkoušky očekávala, ale taky nebylo, proč na ni odpovědět. Dotkla jsem se přívěsku, který mi vyklouzl zpod roláčku. Byly to vlastně tři kameny vsazené do vrcholů rovnostranného trojůhelníka, žlutý a čirý zirkon a krvavě černý rubín, které se sebe dotýkaly. A byly od strýčka. Dostaly jsme ho se sestrou ke konfirmaci.

Řekla jsem jí to.

Vypadala překvapeně.

Řekla jsem jí křestní jméno, Martin, jak jsem byla zvyklá a zmatená.

„Martin Vaterbi?“ zeptala se mne a já jsem si v tu chvíli uvědomila, jak málo jsme strýčkovo příjmení slýchala. Vlastně každý o něm mluvil jako o Martinovi, když už, tak o panu Martinovi.

„Ano,“ přisvědčila jsem.

„Martin Vaterbi je váš strýček,“ ptala se znovu, jako by jí to připadalo neuvěřitelné.

„No, on není z rodiny, víte. Spíš ho známe od nepaměti.“

Usmála se, to bylo snad poprvé, co jsem ji viděla se pousmát jinak, než jízlivě. Slušelo jí to, ten problesk úsměvu. Měla by to zkoušet častěji. „Od nepaměti,“ řekla potichu, až mi došlo, že se pousmála tomuhle.

„A jak se Martin má?“ zeptala se mne, aniž by se obtěžovala mi svůj zájem vysvětlit.

„Zemřel,“ řekla jsem lakonicky, ačkoliv to nebyla tak docela pravda. Ale nechtěla jsem to rozebírat, pořád je to pro mne citlivé téma.

Šokovalo jí to. Naprosto. Dívala se na mne snad ještě překvapeněji, než když se dozvěděla, že mám s Martinem nějakou spojitost. Promluvila až po dlouhých vteřinách: „Mrtvý? Jak by mohl být mrtvý?“

„Přišli si pro něj. Nevím kdo,“ řekla jsem, neklidná z toho výslechu.

Nebyla schopna slova. Dívala se na mne jako na zjevení. Vteřiny, možná minuty. Neodvážila jsem se ani pohnout.

Pak pomalu vstala, přistoupila k oknu a další chvíli z něj koukala do ulice. A nakonec nesmírně potichu, ještě tišeji, než šeptem řekla: „Běžte prosím. Zkoušku uděláme jindy.“

„Ano prosím,“ špitla jsem, popadla kabelku a rychle jsem vypadla, protože o tomhle jsem opravdu nevěděla, co si myslet.

Až na chodbě jsem si uvědomila, že jsem v kanceláři nechala tašku a protože jsem dveře ještě zcela nedovřela, tak jsem bez zaklepání vklouzla zpět.

Profesorka seděla u stolu, rukou podepřené čelo. A z očí jí tekly slzy.

Profesorka, která byla postrachem studentů, brečela kvůli člověku, o němž jsem netušila, že by ho mohla znát.

Když jsem jí řekla, že jsem si jen přišla vzít tašku, ani mne nevnímala. Rychle jsem ji sebrala, ale pak mi to nedalo. „A vy jste Martina znala?“

Teprve tehdy mne zaregistrovala: „Znala“, přikývla tiše.

A pak začala sama od sebe povídat příběh Martina. Z úplně jiné strany. Neuplynulo pár minut a brečely jsme tam obě…