Příběh strýčka Martina

Já vím. Zatím pořád moje hledání strýčka vypadá jako procházka růžovým sadem. Jako malý zmatek v příbuzných, přátelích a profesorech. Takže zaznamenám, jak jsem přišla k prvnímu mrtvému. Ne zmizelému, ale mrtvému. Protože mrtvý, to je podle mne pořádný důkaz, že věc je vážná. A také proto, že se z toho i po měsíci klepu jak ledovec před ozonovou dírou.
Tenhle mrtvý je totiž důležitější, než to, co mi řekla moje profesorka. A v tento moment i než to, jak se vlastně stalo, proč strýček Martin náhle zmizel. Vlastně proto, že jsem věřila, že se všechno dozvím. Od něj.

Úplně na počátku bylo to, co mi řekla moje latinářka. O tom později. A hlavně zjištění, že bych mohla dopátrat další lidi, kteří Martina znali a kteří by mi mohli dodat do skládačky další díly. Na jednu stranu to, co mi profesorka řekla, bylo nesmírně obohacující. Na stranu druhou to bylo něco naprosto jiného, než jsem o Martinovi věděla.

Byla to jednoduchá myšlenka, kontaktovat další známé strýčka Martina. Potíž byla v tom, že jsem nevěděla, koho. Pamatovala jsem si místa, tváře, křestní jména. Vyrazila jsem do Prahy a potulovala se po Národním muzeu v naději, že tam potkám Pavla, jakéhosi příjemného staršího pána, který si nás tam jednou před lety převzal a nadšeně nás provázel. Neměla jsem štěstí. A poprvé jsem si uvědomila, že i když jsem se domnívala, jak nás strýček Martin se všemi lidmi seznamuje, najednou se nemám o jaký kontakt opřít.

Uplynula zima, přešlo jaro, aniž bych měla jediný kontakt, kromě jednoho člověka. Ten mi ale mnoho nepomohl, Martina si pamatoval jen jako člověka, kterého mu kdysi představil jeho nadřízený a se kterým si občas vyměnili tu informaci, tu drobnou službu. Ačkoliv chtěl, nemohl mi pomoci.

Pak přišla doba letních zkoušek, já vytahala knihy o přemyslovských Čechách a dala se do psaní semestrální práce. Vzala jsem jednu z nich, Počátky Přemyslovců. Otevřela ji, listovala, i když nebylo proč. Znám ji prakticky nazpaměť. A pak mne to praštilo do očí. Já kráva blbá. Hned na titulní stránce modrým inkoustem vepsáno věnování: „Úžasné medievalistce Veronice věnuje Dušan Třeštík. Listopad 1997″.

A najednou se mi to celé vrátilo. Deset let zpět, když jsem si jako dvanáctiletá vydupala, že musím do Prahy na Třeštíkovu autogramiádu. Když mi maminka slíbila domluvit to s Martinem. Když jsem si celý pátek vybírala tu knihu, kterou si nechám podepsat. A celý večer šaty. Abych vypadala jako nadějná historička a přitom to nevypadalo, že dbám na vzhled. Na to, jak se mi Šárka smála a pak žadonila, aby mohla s námi. Na to, jak jsme všichni jeli do Prahy, taťka řídil a vyhrožoval za volantem Martinovi, že jestli si myslím, že bude nějakého důchodce vydávat za Třeštíka, tak že je na omylu, že ho poznám na sto honů. Na to, jak se všichni smáli tomu, že z knihy umím citovat celé pasáže.

A pak hlavně na to, jak jsme přišli na autogramiádu. Seděl tam vážný zachmuřený pán. Takový, jakého jsem znala ze všech fotografiích v knihách i z Českého časopisu historického. Jak se usmál, když viděl Martina a jako k jedinému z poza stolku vstal a podal mu ruku. Jak mne Martin představil a vysvětlil, že přivezl do Prahy naději české medievalistiky. Jak jsem byla rudá jako rak, když se mne ten pán zeptal, jestli opravdu vím něco o ranně přemyslovském státě a já jsem vykoktala, že úplně všechno, aby mi pak došlo, jak neskromně to musí přes propast padesáti let věku a zkušeností znít. Abych pak dodala, že všechno, co on napsal.

Smál se a strýček Martin se mne zeptal na přemyslovce Mikuláše, asi aby se mnou pochlubil. Povídala jsem tak dlouho, až oběma padla brada. Pak se oba smáli, že je česká věda zachráněna. Musela jsem vypadat jako nána, ale stejně na to ráda vzpomínám, však jsem byla dítě a těm se ledasco odpustí.

Pak mi pan Třeštík nabídl, abych mu podávala knihy k podpisu. Stála jsem vedle něj, přebírala knihy k podepsání, on se vždy zeptal, co tam má vepsat a já jsem najednou úplně přesně věděla, že ti lidé, kteří přebírají Nobelovu cenu, se cítí takhle nějak. Přede mnou defilovali úplně neznámí lidé i lidé, jejichž tváře jsem znala z fotografií a časopisů. Občas, ti kteří se s panem Třeštíkem znali, se na chvilku zapovídali a ptali se, co tam má za mladou dámu a on vysvětloval, že to je ve skutečnosti autorka těch knih, které on jenom podepisuje a všichni se tomu spokojeně smáli. Ten den mi patřil zcela a já jsem pila hltavými doušky každý jeho okamžik.

A pak, když autogramiáda skončila, tak jsem vytáhla já svůj výtisk Počátků Přemyslovců a poprosila o podpis. A pan Třeštík vzal knihu a zapsal do ní tu větu: „Úžasné medievalistce Veronice věnuje Dušan Třeštík. Listopad 1997″. Já vím, že se to dá obtížně pochopit, ale já na tu větu koukala jak na zjevení. Člověk, který si před a za jméno mohl napsat titulů na polovinu stránky mi napíše takovouhle větu.

Od té doby jsem pana Třeštíka neviděla. Ne snad, že bych nečetla jeho další knihy, to zase ne – samozřejmě pečlivě a všechny. Ale už jsme se nepotkali. Když jsem šla do Brna na univerzitu, mohla jsem se ze svých naivních dětských let propadnout studem. Kdyby můj profesor tohle věnování viděl, nechal by mne rupnout na místě. Ale teď jsem si byla jistá, podle toho, jak tehdy se strýčkem mluvili, že on bude tím, kdo mi bude schopen poradit. A tak jsem se rozhodla ho kontaktovat.

Bylo to o prázdninách. Nakonec se mi na něj po mnoha peripetiích podařilo sehnat číslo, někam na pevnou linku. A dlouho se na ní nikdo neozýval, pak jsem do toho trochu cestovala. Až počátkem srpna, když už jsem skoro nedoufala, někdo zdvihnul sluchátko a já jsem se zeptala, zda mluvím s panem Třeštíkem. A ten tichý hlas souhlasil, že mluvím.

„Chtěla bych s vámi mluvit o strýčkovi Martinovi,“ prohlásila jsem.

Na druhé straně linky bylo ticho.

„O Martinovi Vaterbim,“ upřesnila jsem. To byl můj trumf. Strýčkovo příjmení každý poznával, ale málokdo si ho pamatoval, už jsem si zvykla, že jeho vyslovení byl klíč, i když nikdy nebylo přesně dopředu jasné, klíč k čemu.

„Já vím, že si na mne nebudete pamatovat, strýček mne k vám přivedl na autogramiádu asi před deseti lety, to jsem byla malá holka,“ začla jsem.

„Pamatuji se,“ řekl ten hlas v telefonu a já jsem nedokázala rozpoznat, s jakou emocí to říká. Pak bylo zase chvíli ticho a už jsem chtěla něco říct, když sluchátko znovu ožilo.
„Jaký se používal titul pro hradského správce?“

Tohle byla otázka jako ve škole. Chyták za pět set bodů. Uvědomovala jsem si to. Laik by ihned vypálil „kastelán“. A nechal by se nachytat. Na to slůvko „hradský“. Kastelán byl správce hradu. Označení hradský používáme pro celý ekonomicko sociální systém založený na hradní správní soustavě. Kastelán v ranném středověku nepředstavoval správní ani soudní moc.

„Vilik.“

Zase ticho, jen oddychování do telefonu.

„Z latinského vilicus – vládce, hospodář,“ dodala jsem v nejistotě, jestli jsem se přece jen nenechala nachytat.

„A proč se chcete potkat?“ řekl místo odpovědi na to, zda jsem prošla a já z toho pochopila, že jsem prošla.

„Strýček zmizel. A nechal mi knihu a já mám spoustu otázek. Nerozumím tomu,“ řekla jsem já.

„Ah. Zmizel? To je ovšem nanejvýš nepříjemné. Budete mi to muset podrobně vylíčit. Bohužel teď musím odejít, ale je potřeba, abychom se osobně potkali a neřešili to po telefonu. Celý ten novohradský problém je třeba probrat. Stavte se u mne v Praze za dva týdny,“ řekl a tentokrát jsem tu emoci poznávala. Strach, obavy.

Domluvili jsme si přesný čas a adresu.

Na daný termín jsem si zamluvila u žluťáska jízdenku do Prahy, domluvila jsem se se sestrou, že přespím i ní na koleji. To proto, abych byla v Praze o den dříve a nešla na schůzku z vypařeného autobusu. Všechno jsem si zbalila do tašky, nastoupila na UANu do žluťáku a vyrazila jsem vstříc rozluštění záhady.

Už někde u Jihlavy jsem měla přečtené všechno, co jsem si na čtení vzala sebou. Nudila jsem se. Vytáhla jsem mobil, napsala ségře, že zatím žádné zdržení a že fakt dorazím. A pak jsem si četla na vodafonu zprávy.

chvíli trvalo, než mi ten titulek došel.

„Zemřel historik Dušan Třeštík,“ hlásal maličký displej mého mobilu.

Dva dny před naší schůzkou, po „krátké a náhlé nemoci“ v motolské nemocnici.

Zbytek cesty do Prahy jsem probrečela.