Příběh strýčka Martina

Teď myslím, že je na čase přiblížit okolnosti, za jakých strýček Martin zmizel. Protože tím se vysvětlí také to, proč kolem toho tak nadělám. A to se hájím sama před sebou, ještě ani ne před nestranným pozorovatelem.Bylo to vloni v květnu. Se ségrou jsme obě domů nahlásily, že přijedeme na víkend a mamka se rozhodla, že to je tak akorát termín oslavit naše narozeniny. Máme je sice asi měsíc od sebe, ale jak už to tak chodí u studentek, kdy jedna je v Praze medičkou, druhá v Brně historičkou, nepotkáváme se doma už tak často. A tak společné setkání na neutrální rodičovské půdě je třeba využít k veškerým oslavám.

A pak mamka poslala esemesku, že dorazí i strýček Martin, to asi aby si pojistila, že obě opravdu dorazíme.

Seděli jsme v kuchyni, což pro nás bylo něco jako obývák – u velkého stolu, na kterém byl už hodně rozjedený dort, kolem hory jídla a pití. Popíjeli jsme víno, ujídali jsme, rodiná siesta jako vyšitá.

A do toho dorazil Martin. Vysmátý, jako vždycky, nalehko, jako vždycky. Tátovi podal ruku, maminku pozdravil. Jako vždycky, jí se nikdy nedotýkal. Ani na pozdrav. A mne se sestrou políbil na tvář, popřál nám všechno nejlepší k narozeninám a pak začal přehrabovat kapsy, kam že to dal narozeninové balíčky. Jako vždycky nadával, kde že je mohl zapomenout, ale samozřejmě jsme obě věděly, že to jen tak hraje, že nezapomněl nic.

„A přeci je mám,“ zajásal a vytáhl dvě krabičky. Obě jsme dostaly hezké řetízky s takovým emailovaným šperkem, Martin se chvíli nechal strhnout k tomu, aby vyprávěl o kamarádce, která je dělala, a mamka mu nakládala jídlo.

Seděli jsme u stolu, povídali si. S Martinem bylo lehké si povídat. Každý ho označoval za skvělého společníka a lidé o něm většinou říkali, že umí skvěle vyprávět. Když jsem o tom tak přemýšlela, za tenhle dojem mohl pravý opak. Martin většinou nepovídal. Většinou poslouchal, vyptával se. A každý mu rád vyprávěl, protože našel vzorného posluchače. Až tehdy, když přišlo na odborné téma, se kterým si nikdo nevěděl rady, řekl Martin pár slov a bylo vyřešeno. O čemkoliv, kdykoliv. Nepamatuju si, že by si nevěděl rady.

Zrovna jsem mu povídala o škole, vyptával se na zkoušky, na profesory. A tak nějak jsem ho zase podezřívala, že neříká všechno, co by měl. Měla jsem zase ten dojem, že řadu mých profesorů zná a jako vždy jsem ho podezřívala, že se jich na mne vyptával.

Proč si to myslím? Protože Martin, to vždycky bývala dvojsečná zbraň. Když někdo zjistil, že se s ním znám a že nás se sestrou označuje za svoje neteřinky, vždycky nám dotyčný vyšel vstříc. Ale taky na nás vždycky kladl o řád vyšší nároky. Opravdu dvojsečné, ohánět se Martinem.

Setmělo se rychle, na květen možná až příliš rychle. Pamatuju si, jak jsem se podívala z okna, kde se přes oblohu valila temná mračna. Mamka rozsvítila a já jsem se podívala zpět přes stůl na Martina. Náhle totiž zmlknul a v tom nadpřízračném světle smíchaného ze žárovky s umírajícím sluncem byl bledý, jako smrt. Už nevím, proč zmlknul, jestli to byla předtucha věcí příštích, věřím ale, že ano.

V ten samý moment se z přízemí ozvalo bušení na dveře. Ne takové to obyčejné zaklepání, ani ne naléhavé bušení někoho, kdo potřebuje bezodkladnou pomoc a neví, zda faráře nebo doktorku, což v sousedství ostatně byl častý případ. Bylo to… výhružné. Trvalo mi chvíli, než mi došlo, že někdo se pokouší vyrazit dveře.

V ten samý okamžik, kdy dopadly rány na dveře, ještě než mi to všechno sepnulo, vyletěl Martin od stolu. Strýček Martin byl typ, kterého byste označili za bývalého sportovce. Měl sílu, vysoký, statný, ale nějaké kilečko navíc prozrazovalo, že co bylo kdysi, už není dnes. Neznamená to, že byl tlustý. Prostě jsem od něj jen nečekali, že každý den prosedí dvě hodinky ve fitku nebo že se najednou bude pohybovat tak rychle.
„Běžte do dětského pokoje! Rychle!“

Civěli jsme na něj a ani jsme se nehnuli.

„Lenočko, ihned! Vezměte děti a zabarikádujte se v pokoji!“ zařval a vyletěl z kuchyně do chodby.

Bylo to poprvé, co moji mamku oslovil Lenočko. Vždycky jí říkal celým jménem, Lenko. Nevím, jestli to byla naléhavost v jeho hlase, ta změna v oslovení nebo to, jak vynechal tátu či jak vystřelil z pokoje. Nebo snad praskot dole na chodbě, který znamenal, že dveře už přicházejícím nebrání projít. Všichni jsme se vyřítili přes chodbu do dětského pokoje, mamka zamkla dveře a táta před ně začal barikádovat nábytek. Tedy, zapřel je židlí. Jenže ty dveře byly zatraceně chatrná obrana i s tím vším nábytkem v pokoji, kdybychom ho tam dostrkali. To jsme si uvědomovali.

Začala jsem horečně hledat mobil, křičela jsem, že musíme volat na policii, ale mamka mne okřikla, abych byla ticho. Zmlkli jsme v okamžiku, kdy jsme uslyšeli tupou ránu, pak hlasy. Ať už to byl, kdo chtěl, vběhl do předsíně.

Ty hlasy na sebe křičely, ale nám se slévaly. Nechápala jsem, o co jde, chvíli jsem nerozpoznávala ani jazyk ba ani zda mluví strýček. Pak rána a sklo ve dveřích do dětského pokoje se vysypalo. Stála jsem tak, že jsem skrze roztříštěné sklo viděla tělo, které se svezlo na zem. Nebyl to Martin. Najednou jsem si začala uvědomovat, čím mi ten jazyk přišel tak zvláštní. Nebyla to italština, jak jsem si myslela původně. Byla to latina. Ti lidé na sebe mluvili v latině. Pochopila jsem to až v okamžiku, kdy jsem uslyšela Martina. Ukazoval na tělo a klidným silným hlasem právě říkal „Sic vultus mors.“

Nebyla to italština, ale latina nebo spíš vulgáta. Na mou omluvu musím říct, že latinu si s lidskou konverzací už těžko někdo aktivně spojuje a nebylo by mne to snad ani napadlo, kdyby to slovíčko mors nezvonilo mezi stěnami našeho pokoje jako tříštící se sklo. Všichni sebou trhli, když zaznělo a teprve v tu chvíli mi došlo, co a proč to říká. Podívala jsem se skrze zbytky skleněné výplně na tělo ležící přede dveřmi. Nehýbalo se. Ale Martin měl pravdu. Takto bezpochyby vypadá smrt.

Chtělo se mi začít křičet, ale pusu jsem měla jako by plnou medu. Nemohla jsem. Ani se pohnout. Jen jsem třeštila oči na to tělo. Čas kolem mne, jako by zmizel. Neexistoval. Proč jde u všech všudy někdo někam vyrážet dveře a vezme si bílou košili a bilé kalhoty?

Teď, když jsem uměla zařadit jazyk, začala jsem líp rozumět. Po pravdě, víc k tomu asi přispělo to, že na sebe už nekřičeli. Viděla jsem v chodbě několik postav, ale bylo šero, bylo těžko říct, kolik. Jedna věc mne ale zarazila. Možná jsem příliš nahlodaná akčními seriály, ale padoucha, útočníka, zločince jsem si vždy představovala v černé. Tihle na sobě měli spíš světlé oblečení. A jen proto jsem je přes tu tmu rozpoznávala.

V té rychlosti jsem vnímala jen výrazy. Slova. Nikdy v životě, ani na katolických bohoslužbách, jsem neslyšela nikoho tak pevně a plynule mluvit latinsky. Ecclesia. Episcopus. Papa. Interdict. Iudico. Misericorditer. Commendo.

To už jsem poznávala i ten druhý hlas. Mluvil jen jeden, i když těch cizáků bylo více. A ten hlas… zněl starý. Ale tím nemyslím, jako bez síly, naopak.

Pak se na něčem domluvili. V tu chvíli jsem nerozuměla, na čem. Rozuměla jsem jen slovům Vade retro a viděla jsem, jak Martin opravdu odstoupil od dveří a nechal ty muže, aby vzali tělo ležící u dveří. Zvuk tažení těla po zemi je nesmírně odporný.

Jednu chvíli, na nesmírně krátký okamžik jsem si myslela, že to všechno skončilo. Nevěděla jsem, kolik času uplynulo, vypadalo to, jako zlomek vteřiny. Před okamžikem jsme ještě seděli u stolu a popíjeli, v druhém mžiku oka křik, padající tělo a hovorová latina. Jako by propadli dírou v čase a najednou našli cestu zpět.

Martin se otočil k nám, dívali jsme se na něj skrze rozbité dveře, viděla jsem ho zarámovaného střepy. Mluvil potichu a naštěstí česky. A díval se upřeně na moji mamku.

„Zůstaňte tady, schovaní. Já to vyřídím. Za tohle se omlouvám. To se nikdy nemělo stát. Nevycházejte, dokud se nevrátím. Ať se děje cokoliv.“

Nečekal na naši odpověď. Otočil se a slyšeli jsme, jak sbíhá ze schodů, šlape po troskách dveří. Vyšel na zahradu.

Co se dělo na zahradě, netušíme. Z okna dětského pokoje je to na zahradu přes roh, venku byla tma a do toho všeho začalo hustě pršet. Bouřka, která byla na spadnutí, najednou spadla a vypadalo to, jako by se čerti ženili na naší zahradě. Stáli jsme tam, koukali všichni nevěřícně z okna a já si jen pamatuju, jak nás táta vzal kolem ramen a všechny nás držel.

Kolik času uplynulo, nevím. Na hodinky mne nenapadlo se podívat, protože mi to zase přišlo jako úder blesku, ačkoliv těch blesků se oblohou prohnalo nepočítaně. A zrovna v momentě, kdy jsem už měla z toho všeho slzy na krajíčku, se ozvaly kroky. Těžké, šouravé. Někdo šel po schodech nahoru. Pomalu, velmi pomalu.

Pak rána.

A slabý hlas Martina, který volal jméno mojí mámy.

Vyběhla jsem s ní. Ležel na schodech a popsat jeho stav, k tomu ani dnes nenacházím slova. Byl zčernalý, doslova ohořelý. Oblečení bylo promícháno se spečenou kůží, provlhlé krví. Obličej nebyl rozpoznatelný, původně jsem si myslela, že leží tváří na schodech, než začal potichu mluvit. Omlouval se. První, na co v tomhle stavu našel sílu, byla omluva mojí mamce. Za to, že tuhle pohromu přivedl do jejího domu.

Chvíli jsme obě bezradně stály, nevěděli jsme, co dělat. Otřesené, vyděšené.

Pak se v mamce probudily reflexy doktorky. „Nemluv, ošetříme tě,“ přikázala. „Dojdu pro lékárničku a přeneseme tě do pokoje, Vero počkej tady,“ řekla směrem ke mně. Odmítla najednou brát cokoliv v úvahu, lékařka tělem i duší. Otočila se, vyběhla tu půlku schodů a zmizela v patře.

„Vítězko?“ zašeptal znovu Martin.

„Jsem tu s tebou, neboj, všechno bude v pořádku,“ řekla jsem, protože mne nic lepšího nenapadlo.

„Nebude Vítězko. Tohle se nikdy nemělo stát. Neměli mne vypátrat u vás.“

Nevěděla jsem vůbec, o čem mluvil!

„Tohle ti dám. Někam si to schovej. To pro případ, že bychom se neviděli. Nemůžu vás tomuhle riziku vystavovat. Už ne. Je mi to líto.“
Něco mi podával. Něco, co jsem si nevšimla, že má v ruce. Knihu, diář, něco takového.

Měla jsem něco říct. Jenže jsem nevěděla, co. Měla jsem ho obejmout, ale nebyla jsem schopna jakékoliv akce, kterou bych samostatně vymyslela. Měla jsem cokoliv.

„Jdi pomoct mamince,“ vydechnul a já kráva mu na to skočila. Myslela jsem si, že jí mám pomoci přinést lékárničku, nosítka, cokoliv. Otočila jsem se, vyběhla jsem do patra za mámou a s tátou jsme popadli z mamčina kumbálku nosítka.

Když jsme vyšli na schodiště, Martin tam neležel. Zmizel. Ne odešel, to by v tom jeho stavu musely zůstat nějaké stopy. Zmizel. Tak, jak to říkám. Rozeběhli jsme se po zahradě, po domě, všechno jsme prohledali. Kromě zválené zahrady, zničených stromů, popálené trávy a ohořelé lavičky od úderu blesku jsme nenašli ničeho a nikoho. Ani Martina, ani ty útočníky.

„Zavoláme policii,“ zeptala se Šárka?

„A co jim asi tak řekneme,“ zeptal se táta. Byla to řečnická otázka. Ale moc dobrá otázka.

Protože si vůbec neumím představit, jak bych jim vysvětlila to, co jsme právě prožili.

ak bych jim vysvětlovala, že přišli pánové z Úřadu pro ochranu víry a chtěli zabít strýčka Martina.

Strýčka, který s námi není nijak příbuzný.

Strýčka, který se ztratil.

Že ho chtěli zabít proto, že ho k smrti odsoudil papež.

Papež, který sám byl osm století mrtvý.

Slyšeli jsme to všichni.

Proč by Lotharovi ze Segni ležel v žaludku člověk, který v té době ani nežil.

A kdo bylo těch zbývajících osm, o kterých mluvili.

Nona, devět žádostí o světskou shovívavost, tedy rozsudků smrti.

Tu noc jsem neusnula.

Roztřesené myšlenky bloudily všehomírem protínajících se rovnoběžek.

Až mi to došlo.

Ten název se neměl překládat. Neměla jsem se snažit to otrocky převést z latinského Congregatio pro doctrina fidei. Protože tahle instituce má v češtině i ve všech ostatních jazycích shodné jednoslovné označení.

Bolest, oheň a kouř.

Pro strýčka Martina si přišla inkvizice.

Konečně jsem se rozbrečela.