Příběh strýčka Martina

Byla to krušná noc. Táta uklízel, přijela policie. Musel je zavolat, fara není naše a přeci jen bylo vidět, že se něco dělo. Ještě než tátu napadlo, jak to všechno vysvětlit, vysvětlil si to policista sám: „Někdo se pokusil vás vykrást, co? Hm… pak si všiml, že jste v domě, tak utekl. “ Neztratilo se nic, takže jen zápis škody, kdyby to pojišťovna náhodou proplatila.

Ta část večera, které jsme se báli nejvíce, se ukázala být nejjednodušší. Horší bylo to potom. Nevěděli jsme, co říct. Dobré bylo, dokud se dalo uklízet, jenže pak najednou bylo uklizeno, nebylo co dělat a mluvení se nedalo odkládat. Nedalo se sedět v kuchyni, dojídat dort, upíjet víno a tvářit se, že se nic nestalo. Přejít to mlčením. Ignorovat fakt, že se stalo něco tak divného, že se k tomu už musíme postavit čelem.

Nakonec to byla kupodivu Šárka, sestra. Ve chvíli, kdy se mamka dala do přerovnávání nádobí, to jako první řekla nahlas: „Mami, tak už nám to řekni. Co se stalo? Kdo je Martin?“

Mamka se svezla na zem, ztěžka si sedla na linoleum a my se sestrou jsme se každá posadila vedle ní, zády jsme se opíraly o kuchyňskou linku. Chytla jsem mamku za ruku, možná spíš v obavě, že nám bude chtít utéct, než z potřeby jí dodat sílu.

Táta k nám přešel, přidřepnul před mámou,pohladil ji po vlasech a řekl „Co uznáš za vhodné, to jim řekni. Já půjdu ještě projít zahradu.“

A v ztmavlé kuchyni začala mamka vyprávět.

S Martinem se znala od dětství. Prarodiče měli domky vedle sebe a přes víkend se vždycky potkávali, když přijeli za babičkami. Vyrůstali vedle sebe a přátelství přetrvalo – i když oba bydleli na opačném konci města.

Jak rostli, přestaly se jejich schůzky omezovat jen na víkendová setkání u prarodičů. Potkávali se spolu, učili se, chodili spolu na kroužky. Martin byl nesmírně chytrý a vždy si se vším věděl rady už od malička, vždycky byl strašně nesmělý. Mamka zase byla nesmírně společenská a Martina mezi lidi zatáhla. A v tomhle si báječně vychovovali. Mamka v historickém kroužku vymyslela, že někam všechny děti pojedou a vydupala to u vedoucích. Martin pak, když dorazili na prohlídku hradu, dělal průvodce, když ho znechutilo, co povídá ten oficiální.

„Bylo to nádherné dětsví,“ řekla mamka a v očích se jí leskly slzy.

„Pak jsme spolu chodili na gymnázium. Do jedné třídy. A pak jsme se oba hlásili na školu do Prahy. Já na medicínu, on na historii. Oba jsme se dostali. Ani nevím jak, začali jsme spolu chodit. Ne, to není pravda, že nevím jak,“ dodala a hlavou se zase opřela o dvířka skříňky.

„Šli jsme spolu z maturitního plesu. Všechno najednou skončilo, celá škola. Oba jsme si uvědomovali, že jestli se nedostaneme oba do Prahy, kdo ví, kdy a jak se zase uvědomíme. Byla noc, autobusy už jezdily kdo ví jak a nám to nevadilo. Šli jsme pěšky, doprovázel mne. Vždycky byl takovýhle. Galantní. Myslel víc na mne, než na sebe, nevadilo mu, jít domů sám další hodinu. “

„Povídali jsme si a když jsme procházeli parkem, zastavili jsme se. Stáli jsme k sobě tak blízko a byli jsme oba tak na měkko a já si říkala, že jestli to neudělá teď, neodhodlá se k tomu nikdy. Chytil mne kolem ramen, díval se mi do očí a pak mne políbil. Udělal to.“

„Chodili jsme spolu. Dlouho. A pak mi začaly docházet ti divné věci, které se kolem něj děly. A začala jsem se vyptávat. Byli jsme v Bulahrsku, šli jsme Nessebrem a já najednou chtěla vědět, proč Martina zdraví pravoslavní kněží. Proč nás zvou na večeři. Proč v každém městě, kterým cestujeme, najdeme někoho, kdo nás ubytuje i pohostí. Odkud on, se vší svojí nesmělostí, zná tolik lidí. A proč se k němu tak zvláštně chovají.“

„Hlodalo to ve mně dlouho. Bála jsem se toho jeho tajemství. Bála jsem se, že to může být něco, co nás zničí. A pak jsem chtěla upřímnost. Naléhala jsem. Požadovala. A nakonec, když mne posté zapřísahal, že to není neupřímnost, ale snaha chránit mne, jsem začala křičet, že když mi takhle nevěří, bude lepší se rozejít hned, dokud nás nedůvěra nerozhlodala úplně. Dokud na sebe můžeme alespoň v dobrém vzpomínat.“

Mamka chvíli mlčela, ale slzy si ani neutírala. Nevšímala si jich.

„A tehdy mi všechno řekl. Vyprávěl mi o sobě, o dalších osmi. O tom, kým je od svého dětství. O tom, proč ho jedni nenávidí a jiní zbožňují. Nevěřila jsem mu. Přišlo mi to jako výsměch. Jako pitomá snaha namluvit mi ten nejstupidnější nesmysl jen proto, abych se přestala vyptávat. Rozešli jsme se, já navztekaná na něj, že mne takhle chtěl podvést a za to, že mu náš vztah nestál za pravdu. A on se na mne jen smutně koukal a řekl, že to byla moje nevíra, co nás zničilo.“

Pak jsme se dlouho neviděli. Jenže se časem ukazovaly všechny ty znaky, které Martin popisoval. Začala jsem trochu pátrat. A najednou jsem viděla, že všechno, co mi povídal, byla pravda. Že on věřil mně natolik, aby mi svěřil největší tajemství svého života. A já mu to nevěřila. Byla to pro mne těžká doba a najednou jsem začala chápat, jak těžké to muselo být pro něj.

Pak se znovu ozval, to jsem byla vdaná. Nechtěl nic vracet. Jen vídat vás. Děti. Miloval vás. Miloval i Jindru, tátu. Vždycky nám pomáhal. A já… vždycky jsem ho měla ráda. I Jindra. Patřil k nám. A tolik mu toho všichni dlužíme za to, co pro nás dělal. Bezmyšlenkovitě. Kdykoliv. A zbytek… už víte…“

Seděli jsme dlouho ve tmě, jak jsme se sestrou trávili, co nám mamka řekla.

Než mne to napadlo. Zeptat se. „A kým tedy je? Co bylo to tajemství?“

Mamka se na mne podívala skrze slzy a začala si je vytírat z očí: „To už budeš Veru muset zjistit sama. Pokud budeš odpověď chtít vědět. Protože jinak bys dopadla, jako já. Protože cesta je cíl.“

„Via finis est,“ zopakovala jsem automaticky latinsky větu, kterou strýček Martin tak často říkal.