Příběh strýčka Martina

Byly chvíle, kdy jsem si myslela, že jsem narazila na nějaké natáčení nízkorozpočtového kasovního trháku obšlehnutého podle Šifry mistra Leonarda. Kde se mi v rámci snížení nákladů neřeklo, že v tom taky hraju. A jsou chvíle, kdy si myslím, že jsem se musela zbláznit. Chvíle, kdy v předávkování Prozacem mi bránil jen fakt, že se u nás neprodává a musíte používat mediálně méně zprofanovaný Zoloft.
Jsou momenty, kdy si říkám, že strýček Martin nikdy
neexistoval a jen jsem si ho vymyslela, protože i takové případy klinická psychiatrie zná. A pak, když se seberu, tak si říkám, že tohle dlužím sobě a nakonec i jemu. A že jestli nechci být celý život klepající se troska, kterou vyděsí zvuk italštiny nebo latiny, měla bych s tím něco udělat.

Když jsem se tak o prázdninách probírala tím vším, co jsem se ze svého dosavadního „pátrání“ dozvěděla, musela jsem sama konstatovat, že informace jsou spíše kusé, ba přímo nedostatečné. Roztříštěné. Nevím, jak je pospojovat.

Dávám je na hromadu:

Papež Innocenc III (Lothar ze Seigne) se obtěžuje vydat rok před svou smrtí klatbu, středověký interdict. To byl rok 1215, tedy v průběhu čtvrtého lateránského koncilu, který mu potvrdil reformu světové církve a při němž to vypadalo, že bude mít jiné starosti související s hlavním úkolem: znovudobytím Svaté země. Interdikt se zjevně musel dotýkat strýčka. Jak, to netuším, protože jeho text neznám.

Tu událost, přepadení či jak to nazvat u nás neumím nijak rozumně vysvětlit. Na jednu stranu se zdálo být zjevné, že Martina chtěli zavraždit. Na druhou stranu nevím, proč to neudělali. Proč se jim to nepodařilo. Byli v přesile a i když si odhadem lidí nejsem jista, nejméně čtyři či pět jich tam bylo. A také si myslím, že měli zbraně, ačkoliv v domě nevystřelili.

Také o události v zahradě nevím nic. Bouřka padla příliš rychle a byla příliš intenzivní, bylo obtížné zahradu prohledat a kdyby se na ní střílelo, mohlo nám to snadno uniknout. Navíc do zahrady musel udeřit blesk, protože několik jabloní bylo popálených a byla tam vypálená místa trávy, která jinak vzniknout nemohla.

Jenže jak Martin přemohl pět mužů? A i kdyby je přemohl, co se s nimi stalo pak?

A dále, byla tu záhada toho prvního muže. Toho, který málem propadl sklem do pokoje. Toho, nad nímž Martin zlověstně prohlašoval, že tak vypadá smrt. To ho opravdu zabil? A jak? Tajným karatistickým úderem, kdy mu dotekem pěti prstů vzal život? A co se pak stalo s jeho tělem? Proč byl Martin tak ošklivě zřízený a popálený? Co za sílu mohlo takové popáleniny způsobit? A kam najednou zmizel? Vždyť zajít pro lékárničku nám trvalo pár okamžiků, za tu dobu stěží mohl vyjít k brance v případě, že by byl zdravý, ale v takovém stavu … to bylo vyloučené. A stejně se to stalo…

A vůbec, jak proti němu mohla zasáhnout inkvizice s rozsudkem smrti? V dnešní době? Inkvizice, která sama nezabíjela, „jen“ odhalovala nepřátele a předávala je světské spravedlnosti s prosbou o milosrdenství a s vírou v nápravu hříšníka?

Jenom otázky… a žádné odpovědi.

Kromě podivností a neobyčejností zbývalo jen málo vodítek, kterých se chytit.

Vlastně jen tři drobnosti.

To první vodítko zmínil pan Třeštík. Novohradský problém. Úžasná nápověda. Bohužel Nových Hradů je v Česku požehnaně a mimo jeho hranice ještě více. Myslel ten pražský Nový Hrad? Ten, na kterém zemřel Václav IV.? Proč zrovna ten? Co mohlo být za osm let jeho existence uváženo panem Třeštíkem za problém hodný pozornosti jeho a Martina? Nebo jde o Nový Hrad u Blanska? U Hanušovic či u Mikulova? Nebo myslel Nowy Gród, Nienburg, Neunburg nebo ještě něco jiného?

Ne, to myslím ne. Nic z toho. Kdyby šlo o nečeské jméno, jistě by je Třeštík použil. A zmíněné hrady měly sice řadu svých problémů, ale až na ten kunratický nikdy nebyly tak zajímavé. A s kunratickým Novým Hradem nás spojuje spíše trasa metra C, než jméno Dušana Třeštíka a zájem našeho předního medievalisty. Pokud odborník na přemyslovský stát mluví o novohradském problému, musí myslet TEN Nový Hrad. Ten, o kterém píše saský kronikář Widukind z Corvey jako o urbs quae nuncupabatur Nova a suburbio Niuunburg. Ten, pod kterým 16. července roku 950 uzavírá mírovou dohodu německý král Otto I. a český panovník Boleslav I. – tradičně perscriptovaný Kosmou přídomkem Ukrutný. Místo a datum, od kterého považujeme český stát za napříště suverénní.

Jistě, kolem tohoto hradu je řada problémů, především pak to, že nevíme, kde je. Domýšlíme se, že v severozápadních Čechách, snad na úpatí Krušných hor. Možná při Ohři. Dále pak to, že netušíme, proč se tu Ota i Boleslav usmířili, ačkoliv oba stáli v čele silné armády a ze svého pohledu oba viděli protivníka na kolenou. Že by převážila státnická diplomacie a rozvaha, křesťanské odpuštění, všechny tři jevy v té době šmahem tak vzácné? Nevím. Nevím hlavně ale ani to, proč by to mělo souviset s Martinovým zmizením.

Dále tu mám poznatek o osmi dalších. Mluvili o nich při tom přepadení. On a osm dalších. Drobnost. Přílišná drobnost, stačilo najít někoho z těch osmi. Nebo… skutečně by to stačilo?

Bohužel jsem neměla se čeho chytit. Ano, vzpomínala jsem si na pár lidí, se kterými jsme se s Martinem na cestách setkali, které bych mohla na někoho z těch osmi pasovat. Jenže jména mi chyběla. Znala jsem tváře, laskavé přezdívky či zdrobněliny. Mohla jsem vyrazit na Athos, na Svatou horu – a zkoušet najít tu tvář spojenou se jménem Siemeona, Šimona. Mohla jsem se potulovat po remešském Notre Dame a hledat někoho se jménem Thierry Romain, což jsou nejobvyklejší francouzská křestní jména. Mohla jsem…

Kdybych byla Sophie Neveu a sponzoroval mé pátrání pan Langdon, asi bych se po těch stopách vypravila. Možná bych měla štěstí. Můj rozpočet ale do konce měsíce čítal tři tisícikoruny a i když žiju v naději, že mi jeden zoufalec proplatí doučování němčiny, na velké cestování skrze Evropu to nevypadalo.

Takhle mi zbylo poslední vodítko.

Congregatio pro doctrina fidei.

Úřad pro ochranu víry. Po staru: inkvizice.

Přitáhla jsem si počítač.

Ano, inkvizice má telefonní číslo. Dokonce i email.

Telefonní číslo bude vyhovovat dokonale…