Příběh strýčka Martina

Kdysi jsem byla telefonistkou. V prváku. Duše prostá z maloměsta dorazila do Brna, v průběhu prvního měsíce porovnala zůstatek z rodičovské apanáže s předpokládanými výdaji a moudře jsem usoudila, že bez vedlejšáku to nepůjde. Studia jsou sice hlavní, ale něčím se živit musím. Po řadě peripetií a přehmatů s doborčinností jsem přistála jako telefonistka v call centru. Před nástupem do práce jsem si zakoupila roztomilou knížečku s vemlouvavým názvem „Jak správně telefonovat“ a poctivě jsem ji nastudovala. Zmařená investice – telefonistky v callcentru potřebují neotřesitelnou dávku asertivity, trpělivosti a práce je vhodná spíše pro vězně, kteří nemohou z vězení útéct a běžet ručně vysvětlit volajícímu, jak se má chovat. Nebo pro psychiatry. Asi takový pocit jsem měla, když jsem se rozhodla zavolat do sídla inkvizice. Jak se asi tak vůbec telefonuje do inkvizice?
Což o to, telefonní číslo jsem měla. Horší to bylo s představou, co po nich budu chtít. Vzala jsem si papír a sestavila jsem si řadu pádných otázek ve stylu „Policie, vyšetřujeme vraždu českého občana“ až po vcelku neškodné dotazy, jestli mi mohou podat informace o pobytu Martina Vaterbiho.

Pak jsem si uvědomila, že bych měla popilovat latinu. Něco jiného je překládat v klidu a teple svého kutloušku z papíru, něco jiného je ale plynně do telefonu konverzovat vynervovaná a vystresovaná. A tak jsem vytáhla slovník a začala řešit problémy, jak se řekne policie či únos. Za další dvě hodinky jsem si vypsala nejdůležitější výrazy, které jsem neznala nebo o kterých jsem se bála, že bych si na ně v latině nevzpomněla.

A do třetice, jak vlastně zavolat? Úplně nejdříve jsem chtěla zavolat ze svého mobilu. Jenže nebudou mne moci podle telefonu vystopovat? Nepřišlo mi jako dobrý nápad, aby na mne nepřátelé Martina měli zpáteční adresu. A tak jsem se ponořila ke Google, abych zjistila, že mi nepomůže ani koupit si jinou SIM kartu s jiným číslem. Protože každý telefon má ještě své vnitřní, seriové číslo. A to operátor vidí. Nemělo by mu dělat problémy najít telefonní čísla, která byla používána z toho kterého telefonu. A kdo ví…

Pak jsem šla obejít bazary. Dívala jsem se do výloh, vypadalo to, že za tisícovku seženu pro jeden hovor obstojně použitelný mobil i s telefonním číslem. Jenže pak mne napadla ta spásná myšlenka. Proč tak moderně? Proč nepoužít nějakou archaickou metodu více hodnou starobylé posvátnosti inkvizice? A tak jsem i učinila. V trafice jsem si koupila telefonní kartu do telefonní budky, ne do mobilu.

Nakonec výběr lokace. Po zralé úvaze jsem se rozhodla odebrat se do Jihlavy, protože je to na půl cesty mezi Brnem a Prahou a pohodlně jsem se tam dostala autobusem. Jen v autobuse mi zatrnulo, protože mne nenapadlo ověřit si, zda jsou v Jihlavě telefonní budky. Snad jsou, ty jsou ledaskde přeci.

Byla. Po chvilku bloudění jsem si našla jednu na tichém klidném místě, takovou skoro uzavřenou. A vyndala jsem kartičku s telefonním číslem.

Vatikán má stejnou předvolbu, jako Itálie.

Telefon zazvonilo jedinkrát, ihned ho někdo vzal a ozvalo se řízné „Prontoooo“.

Odpověděla jsem tak, jak jsem si to připravila. Latinsky. „Salve. Ego amo oro per… „

A pak mi to došlo. To jsem kráva pitomá. Jasně. Ve Vatikánu se mluví italsky. Jak jsem na to přišla, že budou mluvit latinsky? Naivka naivní.

S mojí italštinou to je ovšem špatné. Velmi špatné. A tak jsem plynule přešla do angličtiny. Co jsem měla dělat.

„Chtěla bych mluvit s někým, kdo má na starosti práci inkvizice v Česku.“

Hlas na druhé straně reagoval okamžitě: „Non possibile , Signora.“ Odpovídal italsky, ale angličtině zjevně rozuměl.

„Potřebuji probrat naléhavou věc,“ zkusila jsem to znovu s pohasínající nadějí. Tak nějak jsem si myslela, že to půjde snadněji.

„Mandare ci un lettera.“

Jenže já nechci psát dopis, pomyslela jsem si. Já potřebuju s někým mluvit.
„A mohu nechat vzkaz?“ zeptala jsem se. Doufala jsem, že mne někam přepojí, kde nějak navážu konverzaci.

„Definitamente,“ samozřejmě že mohu. Je tak stručný, až to bolí! Nakopala bych ho. To je nějaká zákaznická podpora? Co kdybych volala, že chci napráskat čarodějnický slet? Vždyť normální práskač by se jim na tohle vykašlal!

Čarodějnice… Tak dobře. Zkusíme zaklínadlo…. polední šance.

„Jmenuji se Joanika Vaterbi. Volám kvůli mému otci Martinu Vaterbi.“

Chtěl jsem ještě něco dodat, cokoliv by mi slina na jazyk přinesla. Možná v panice zavěsit. Cokoliv. Nevěděla jsem, v hlavě bylo přes všechnu přípravu prázdno, protože ten rozhovor probíhal úplně jinak, než jsem plánovala. Na tohohle týpka žádné sociotechniky nefungovalo. Nechat ho mluvit nefungovalo. On nemluvil. Když, tak jednoslovně.

Jenže zaklínadlo fungovalo. Skočil mi do řeči právě včas: „Un momento prego!“ a asi mne přepojil, protože ve sluchátku se ozvala hudba. Na inkvizici docela moderní popík… asi Schubert…

Čekala jsem snad minutu. Už jsem si říkala, jestli to přepojení nebyl jen trik, jak se mne zbavit, ale pak hudba skončila, někdo zdvihnu sluchátko a slyšela jsem tichý měkký hlas. Hovořil anglicky, perfektně, s mírným americkým akcentem, možná trochu obstarožním.

„Dobrý den. Vy jste dcera pana Vaterbiho?“

„Ano,“ odpověděla jsem.

„Zajímavé. Jmenuji se William Levada. Co pro vás mohu udělat?“ Anglické jméno, americký akcent. Tak dobře, ten dobrák na ústředně mě uklidil k nějakému přitroublu. Tak to ne.

„Nejsem si jista, zda zrovna vy mi můžete pomoci. Chtěla bych mluvit s někým, kdo je zodpovědný za činnost vašeho úřadu v Česku.“
„Hovoříte se mnou a věřte mi. Nenašla byste příhodnějšího člověka v tomto úřadě,“ usmál se tiše ten hlas.
„Opravdu? V tom případě bych si ráda promluvila o zmizení Martina Vaterbiho.“
„Opravdu?“ opáčil a zaslechla jsem v jeho hlase stopu pobavení. „To ale není téma vhodné pro telefonní linky.“
„A na co je to tedy téma?“
„Na osobní rozhovor.“
„Kdy?“
„Neřekl jsem, že na něj mám čas či chuť!“ zase takové to pobavení v hlase. Kočka a myš? Jen počkej, to taky umím…
„Asi byste si ho měl udělat…“ odtušila jsem.
„Vskutku…“ řekl a já chvilku nechápala, co řekl. Anachronismus anglického forsooth – to se ještě používá? S tím by vás u Toeflu vyhodili…

„Nu, mladá moje přítelkyně, příští víkend. Tento tu mám nějaké upalování, jak jistě chápete. Kde by vám to vyhovovalo, když už jste mi dopřála tu čest zvolit si čas?“ zeptal se mne a já nevěděla, jestli je to ironie nebo se opravdu snaží být tak milý.
„V Praze,“ vystřelila jsem, protože obětovat povědomí o mém sídelním městě Brně se mi nechtělo. Výhoda domácího prostředí bude i v Praze.
„Samozřejmě. Sejdeme se o šesté hodině večerní na Pražském hradě. Pod skálou.“
„Na Pražském hradě žádná skála není,“ namítla jsem.
„Jistě že je. A pokud jste ta, za koho se vydáváte, najdete ji. V opačném případě vám můj úřad nemůže být nijak ku pomoci. Takže, příští víkend na shledanou. A… bůh s vámi. “

A zavěsil.

Stála jsem jak opařená.

Ten namyšlený parchant zavěsil.

Takže jsem měla jen dva drobné problémy. Tak za prvé, jak se chodí na schůzku s obstarožním knězem z inkvizice?

A za druhé, kde je na Pražském hradě skála?

Ten první problém se prohloubil, když jsem přijela do Brna, zapnula počítač a šla si progooglovat mého obstarožního kněze. Prohloubil o to, že William Levada je kardinálem a běžně se oslovuje Vaše eminence. Tedy, všichni kromě mne ho tak oslovují.

A kromě toho je prefektem Úřadu pro ochranu víry. Zjednodušeně řečeno nejvyšším šéfem inkvizice. Prima partner na schůzku.

A ten druhý problém musím jít řešit. Protože jsem si skoro jistá, že na Pražském hradě žádná skála není. Pod ním snad. Na něm skoro jistě ne. A to by byl problém. Takže do knihovny pro všechno, co kdy kdo napsal o Pražském hradě. Miroslava Šlechtu rezervovat kompletního pro začátek…

A když už tak sleduji to množství chytrého čtenářstva… je tu někdo, kdo poradí?

Kde je na Pražském hradě skála?

Mám na to zhruba deset dní to zjistit…