Příběh strýčka Martina

Tu fotku jsem našla ve výpravné fotografické publikaci o Pražském hradu a jen o chvíli později ji sem DR přidal také. Hned, jak jsem ji viděla, jsem věděla, že tohle je to správné místo. Skála. Protože abych pravdu řekla, neočekávala jsem, že Martin by měl v oblibě skálu jakožto přírodní útvar. V jeho přírodě je skála symbolem, náznakem. A skála v podobě přesmyčky latinského petra je ideálním symbolem, jsem si skoro jistá, že tím místem schůzky je skála v podobě svatého Petra.

Fotografie pochází z vnější zdi kaple svatého Kříže na druhém nádvoří Pražského hradu a pamatuji si, jak jsme kdysi, to mi bylo něco málo přes deset, kolem té sochy šli. Martin mi ukázal ten nápis a přečetl ho: „Tu es Petrus et super hanc petram aedificabo ecclesiam meam.“

$$OBR279855$$

„Umíš to přeložit“, zeptal se mne. Šárka s náma nebyla, ležela doma nemocná a vztekala se, že ji mamka nepustila.

Začala jsem slabikovat „Ty … jsi … Petr“ a pak už jsem si na ten verš z Bible vzpomněla a dořekla to „Petr – Skála a nad tou skálou vybuduji svoji církev.“

„Pamatuješ si to dobře, Vítězko, ale to tam není.“

Přelétla jsem očima ten nápis, slovo po slově a s drzostí desetiletého vševěda řekla „Ale je.“

„Petra je latinsky skála. Ale zároveň je to jméno. Petr. Je odvozené ze slova skála, že?“ zeptal se Martin.

„Ano, to je,“ zamyslela jsem se. A pak mi to došlo:“ Takže se nedá říct, jestli Ježíš mluví o Petrovi nebo o skále?“

„Ne, z latinského překladu se to opravdu říct nedá. Proto to do češtiny překládají různě, ne každý překladatel ten dvousmysl akceptoval nebo znal originál. Jak ten verš překládá kralická?“

Zavrtěla jsem hlavou, že nevím. Nemám kralickou ráda, radši mám ekumenický překlad, který je čtivější a co teprve v deseti letech věku.

Martin se usmál. Věděl, že kralickou nemusím a tak mi Matouše odcitoval sám: „I jáť pravím tobě, že jsi ty Petr, a na téť skále vzdělám církev svou, a brány pekelné nepřemohou jí. Vidíš? Překladatel to druhé slovo petra přeložil jako skála. Neuznával nástupnictví Petra a svatopeterský stolec jakožto základ papežského episkopátu. Ostatně, tenhle verš je od počátků základem papežské kostituce.“

Zamyslela jsem se. „A jak to bylo doopravdy, strýčku?“

Teď se zase zamyslel Martin, zdvíhnul hlavu vzhůru k nebesům, jak to vždycky dělal, když se ho někdo zeptal, jak to TEHDY bylo doopravdy.

V tom momentě mu oči uletěly o věky časů někam dozadu, duchem se vytratil z přítomnosti a v tu chvíli jako bychom oba seděli v koutku uzoučké ulice, v prachu a pozorovali tu scénu, kdy Ježíš mluví k učedníkům. Viděla jsem osmahlé zarostlé muže, jak stojí a dohadují se a jejich jazyku jsem nerozuměla.

Zatahala jsem Martina za rukáv: „Martine, já jim nerozumím.“

Martin se usmál. „Mluví aramejsky, Vítězko. Aramejština je nejdůležitější jazyk východní části známého světa už od dob perské říše. Řecky mluví vzdělanci, latinsky vojáci, koptštinou zemědělci ale aramejsky mluví všichni ostatní – od východního břehu Středozemního moře až k Indii.“

Nenapadlo mne se zeptat, zda rozumí aramejsky. Jistěže rozuměl. Martin se vždycky smál, když se ho někdo ptal, kolika jazykům rozumí a vždycky odpovídal, že jeho právo je rozumět jakémukoliv jazyku, který potřebuje. A pak, aby vtipu dodal říz dodával, že potřebuje rozumět jenom češtině. Což nebyla pravda. Pravdou bylo, že každému vždycky odpovídal jazykem, kterým na něj ten druhý promluvil a to bez zaškobrtnutí. Takže jsem tomu věřila. Bylo to jeho právo, stejně jako přenést mne o tisíce let do minulosti a nechat mne dívat se na příběhy, které se staly.

„A co říkají, Martine?“

Martin ukázal rukou: „Tamto je Šimon Petr a támhle je Ježíš a tam další učedníci. Právě vešli do města a zjistili, že si z domova nevzali jídlo a že mají hlad. Dohadují se, čí to je vina. Ježíš jim právě říká, že nemohou získávat srdce lidí, když myslí na vlastní žaludek. A Petr se ho ptá, zda není lepší nejprve naplnit žaludek a pak srdce lidí.“

„A co mu odpověděl?“ zajímalo mne.

„Srdce lidí bude sžírat nevědomost a neštěstí, zatímco jejich žaludky pouze hlad. A že on by volil hlad před nevědomostí.“

„A co dál?“

„Dohadují se, jak budou vystupovat, protože je pronásledují kněží. A Šimon Petr říká aramejsky: Ty jsi přední z nás, ten který nás vede z temnot nevědomosti. Víš, asi na tohle si vzpoměli pamětníci a Jan to krásně řecky přeložil Sothér, Spasitel. To víš, latinské luci feros by v překladu znělo zvláštně. Světlonoš. Lucifer. Sothérem Jan navázal na dosud živou tradici egyptského Ptolemaia Sothéra. A Ježíš odpovídá: Jsi můj přítel Petr a jsi dobrý, jako já sám. A co ty tu učiníš v řeči, jako sám bych promluvil, natolik ti věřím ve slovech. Ale tam, kde přijde strach, Šimone Petře, kde přijde na to vytrvat nejenom slovy, ale i v činech, tam s tebou bude krušno.“

Svraštila jsem čelo. „Co tím myslel?“

„Že to bude Petr, kdo nevydrží výhrůžky a v momentě, kdy mu bude hrozit uvěznění jako Ježíšovu následovníkovi, ho zapře.“

„Ale Matouš to přeci cituje úplně jinak!“

„Vítězko, Matouš u toho nikdy nebyl. Dostalo se k němu jen vyprávění učedníků a co nepochopil, to si přimyslel podle aktuální situace. Navíc Petr sám se později snažil toto vyložit jako Ježíšova slova důvěry a proroctví jeho trojího zapření, ne jako povzdech, že Petr je jen mluvka, který sám od sebe nic neudělá a jen kibicuje.“

„Takže Petr neměl být základ církve?“
„Neměl, ale je to jedno. Stejně se jím stal jen v legendách.“
„A proč si to evangelisti tak pomotali?“
„Zmátlo je to jméno Šimon.“
„Jak to?“
„Protože skálou církve se stal jiný Šimon. Jmenoval se Pavel z Tarsu a to je skutečný zakladatel institucionalizovaného křesťanství.“
„Ale on se původně nejmenoval Šimon ale Saul, ne strýčku?“
„Správně. Jenže původní původní hebrejské Šaúl je jen esoterní přesmyčka k řeckému Simeon a tedy našemu Šimon. Přesmyčka využila starozákonní opozice ke jménu Samuel. A evangelisté ji prostě použili, protože se jim hodila.“

Nechápala jsem to, ale věřila jsem tomu. Znovu jsem se po scéně rozlédla a zase jsem zatahala strýčka za rukáv: „A strýčku, tamten je ti hodně podobný,“ ukázala jsem směrem k davu Ježíšových učedníků. Martin se podíval, kam ukazuju a souhlasil: „Máš pravdu. je mi podobný. Jako bych to byl já sám…“

A pak obraz zmizel a já jsem věděla, že Petr je opravdu ta moje skála.

Skála, pod kterou se navečer potkám s Martinovým osudem.