Příběh strýčka Martina

K sestře na kolej jsem dorazila s jednodenním předstihem, už v pátek. Nervozita mne přepadla natolik, že už v sobotu ráno jsem neodmítla Šárčinu nabídku upít trochu z lahvinky slivovice. To a černá káva model bojleráček, jedna ku jedné káva a chemický pozůstatek po transportu vody kolejním rozvodem, mne postavilo na nohy.

Svoje myšlenkové pochody, kteréž ve mne kvasily po posledních deset dní, bych mohla sdělovat na dalších mnoha řádcích. Snad příště, protože myšlenkové pochody nejsou v tomto případě vůbec důležité. Důležité jsou činy. Ono se to snadno řekne, setkat se s kardinálem katolické církve. A hezky se to teoretizuje v esemeskách nebo na ICQ o tom, jak postupovat při jednání s nejvyšší hlavou inkvizice. Jenže já všechny svoje zkušenosti s inkvizicí prodělala prostřednictvím zápisků středověkých autorů, Jiráskova Temna a pátera Koniáše, jezuitského slídícího psa. A nic z toho osobně. Navíc nevím o nikom, kdo by zkušenost měl bezprostřednější.

Ledaskdo mi ve vzkazech nabídl ozbrojené garde i řadu vážně či nevážně míněných rad. Děkuji za to. Nakonec jsem se rozhodla spolehnout se na vlastní hlavu, i když počítám s tím, že mi to bude přičteno k tíži, baže po bitvě je každý generálem.

Nechala jsem si přeci jen v něčem poradit. Od Martina. Vždycky, když jsem se ho ptala, proč umí tolik jazyků a nevystačí si s angličtinou, když jsem se vztekala, že nás do nich se sestrou nutí, mi odpovídal: „Každý jazyk je dobrý k něčemu, ale k něčemu jiný ne.“

„Jak to myslíš, strýčku?“ ptala jsem se.

„To máš tak. Když obchoduješ ve světě, mluv anglicky. Když vyjednáváš pro stát, mluv francouzsky. Když vyjednáváš pro sebe, tak německy. Když obchoduješ s Východem, mluv rusky a když s Říší středu, mluv kantonskou čínštinou a už se mandarínskou. Když se modlíš, modli se latinsky a když přemýšlíš, přemýšlej řecky. A pokud možno, nikdy s nikým nemluv jeho jazykem, když o něco jde.“

A to jsem si zapamatovala.

Tohle byla fatální chyba, přistoupit na rozhovor v angličtině. Zvláště s Američanem. Angličtina má příliš mnoho dvojsmyslů a je nebezpečně mnohoznačná. Zdalipak bude kardinál mluvit německy…

Na Pražský hrad jsem dorazila z Hradčanské procházkou přes Jelení příkop. Už se šeřilo, když jsem prošla průchodem na druhé nádvoří, neměla jsem odvahu projít mezi hradní stráží, takže jsem nešla širokým průchodem, ale chodníčkem pro pěší. Přišlo mi to takové… moudřejší.

Přišla jsem o chviličku později. Jen o pár minutek, nechtěla jsem tam čekat. Už když jsem procházela přes nádvoří kolem kašny, jsem věděla, že svatý Petr na Křížové kapli byl trefou do černého. Stál tam, oblečený do černého těžkého pláště, otočený ke zdi kaple, sledoval nehnutě sochu svatého Petra.

Došla jsem až k němu, stoupla si vedle něj, podívala se na sochu a nápis nad ní. Už začalo být chladno, přitáhla jsem si šálu ke krku a pozdravila jsem „Dominus vobiscum“.

„Et cum spiritu tuo,“ odpověděl mi, aniž by se na mne podíval. Rozhodně to nebyl žádný český katolický duchovní, nebo ten česko-latinský chyták znal. Většina českých katolíků by mi na latinské přání Pán s vámi odpověděla Et tecum, i s tebou. Správná odpověď ale je I s duchem tvým. Nevím, proč jsme si to tak zjednodušili.

Ještě chvíli se díval na sochu svatého Petra a potichu pohyboval rty. Modlil se, uvědomila jsem si. Až po pár vteřinách se překřižoval, podíval se na mne a usmál se.

Vypadal… nu, jinak, než jak jsem si představovala prefekta inkvizice. Žádná tvář znetvořená šklebem a touhou po mučení, žádná lascivní chtivost převlečená za fanatickou víru. Naopak. Docela milý obličej sedmdesátníka, takový dobromyslný pohádkový dědeček překypující energií. A usmíval se. Nejenom rty, ale i očima.

„Můžeme hovořit německy?“ zeptala jsem se.

„Selbstverständlich,“ reagoval bez zaváhání, ale v jeho němčině jsem cítila jasný cizí přízvuk. Potěšilo mne to. První výhoda smazána.

Prohlížel si mne, mlčel. Díval se mi do obličeje, do očí, pronikavý pohled, jako by chtěl uhodnout, zda jsem tím, za koho se vydávám.

„Jste mu velmi podobná,“ konstatoval potom. „Tak, čím vám mohu být nápomocen?“ zeptal se a i v němčině si udržoval ten archaický slovník i slovosled. Pravda, jestli on někdy navštěvoval Heidelberg, tak to se ještě psalo švabachem, napadlo mne. Ale hlas měl měkký, příjemný.

„Víte, čím. Pokusili jste se Martina zavraždit. A já bych ráda věděla, proč.“

„A co o svém otci víte?“

„Co o něm víte vy?“ opáčila jsem otázkou.

„Já hodně. Jsme jako voda a oheň. Žijeme vedle sebe řadu let, se syčením se oddělujeme, ale stále se dotýkáme sebe navzájem. A vidíte. Ani já jsem nevěděl, že se jeho dcera jmenuje Joanika. Co je typické české jméno?“

„A jak jste myslel, že se jmenuje?“

„O mladší jsem myslel, že se jmenuje Inca. Vždy o ní mluvil jako o Inočce. A starší Věra. Vy jste ta mladší?“

Přikývla jsem beze slov, zatímco hlava mi jela na plné obrátky. Netušila jsem, že Martin měl děti. Nikdy o nich nemluvil, ani mamka. Nikdy jsem je nepotkala, nikdy jsem u něj neviděla nějaký dárek pro děti kromě nás. Martin a vlastní děti? To bylo šokující zjištění. Skoro jsem začínala žárlit. My jsme přeci jeho děti! Já a Šárka.

„Tak vidíte. Další jeho přesmyčka. Joanika a Inca. Samozřejmě, mohlo mne to napadnout. Ty přesmyčky. Věra a Inočka,“ řekl a usmál se, jako by mu po dlouhé době přemýšlení do sebe zapadl důležitý kámen mozaiky. A já tomu v tu chvíli nevěnovala pozornost. A hlavně jsem ho nechtěla přerušovat.

„Nu, bude to dlouhé povídání. Neměla byste chuť se někam posadit, abychom tu jen tak nestáli a nemrzli?“ zeptal se.

„Jistě, vaše excelence,“ souhlasila jsem slušně. „Co třeba Arcibiskupský palác,“ navrhla jsem, abych ho vyzkoušela.

„Jistě, pojďme. Ale jestli mohu prosit, náš vztah nezačal příliš formálně a ponechme ho v momentu našeho soukromého setkání u neformálního oslovení Bill, kdyby vám to nebylo příliš za těžko.“

Přikývla jsem, nevěděla jsem, co na to říci. Jak často se člověku poštěstí oslovovat se s kardinálem křestním jménem. On se pomalu vydal směrem k prvnímu nádvoří.

„Musíte mne omluvit, v Praze pobývám velmi zřídka a nevyznám se tu tak dobře, jistěže pokud chcete, můžeme jít do Arcibiskupského paláce, ale nejsem tu ohlášený a může vzniknout drobná prodleva, způsobená mým odhalením. Možná by i vám bylo příjemnější zajít někam na neutrální půdu, abych tak řekl. Přeci jen bude poněkud podezřelé, že v mém harmonogramu se tak náhle našel den na návštěvu Prahy.“

Souhlasila jsem. Stejně jsem Arcibiskupák navrhla jen tak, abych viděla, jak zareaguje. „Tady dole pod Hradem je příjemná čajovna, co zajít tam,“ navrhla jsem.

Kývnutím hlavy souhlasil.

„Neřekla jste mi, co víte. Možná proto bude někdy mé povídání působit trochu zvláštně a za to se předem omlouvám. Možná se taky sebe sama ptáte, proč vám to povídám. Berte to jako něco, co jsem byl dlužen nejenom vám, ale i svému svědomí. A také jemu. Ačkoliv je to protivník, je to protivník, jehož je nutno si vážit. Nuž, kde začít. Tady, na Pražském hradě jsme zhruba ve dvou třetinách životní poutě Martina Vaterbiho.“

To už jsem nevydržela: „Jak to, on přeci s politikou nemá nic společného?!“

Bill se usmál: „Dnes možná ne, ale před půldruhým tisíciletím se v politice Evropy angažoval velmi významně.“

„On ji studoval?“ zeptala jsem se nechápavě.
„On ji tvořil,“ ujistil mne Bill.
„Tomu nerozumím… “
„Takže o něm nevíte prakticky nic, jestliže tomu nerozumíte. Martin Vaterbi provází svět přes šest tisíciletí.“
„Jak to myslíte? Jako že našel elixír života? Kvůli tomu?“ začaly se mi rozbíhat myšlenky do stran.
„Ale ne. Fyzicky jistě tak starý nebyl. Ale duše, jeho duše přechází různými těly od úsvitu věků.“
„Tomu nerozumím.“
„Ani já ne. Hodně věcem nebudete rozumět. Jen to, že jim nerozumíme, ještě neznamená, že tak nejsou. Váš otec tomu věří. Já tomu věřím. A víra je odpovědí tam, kde s rozumem selháváme.“
„Jak by bylo možné, aby někdo žil tisíce let?“
„Neptejte se jak, ale proč! Nepřijde vám to důležitější?“

Prošli jsme Lví bránou a zabočili jsme doprava pod hrad.

„Dobře tedy. Proč?“

„Protože je jedním z Devíti.“

Zastavila jsem se, pod nohami mne studila dlažba a mne se třásla kolena. Ještě, že jsem se mohla chytit zídky a svou slabost vydávat za kochání se výhledem na Prahu. Takže podstatné na moji někdejší otázku nebylo ani tak to, jak najít někoho ze zbývajících osmi. Ale to číslo. Devět. To, že jich bylo devět. Devět. Jedním z Devíti.

„Devět… to je … přeci … legenda. Pověst. Výmysl spisovatelů záhadologické literatury…“ řekla jsem potichu, hledíc na malostranské střechy.

Prefekt kongregace se usmál.

„Devět… hm, připomeňte mi, který záhadolog si kdy dovolil Devět vzít do úst. Kdyby Opus Dei požíval takového respektu, jako neexistující legenda a pověst, věřte mi, měl bych o mnoho snadnější práci.“

„Takže… to, co se o Devíti píše, je pravda?“

„Nic z toho, co se o nich napsalo, není pravda. A žádná lež není dost velká. Žádná představa dost mimo. Pro mne je nejblíž Devítka v podání Tolkiena. Devět králů lidí uvržených do poroby Temným pánem.“

Přinutila jsem se k chůzi. „Tam je ta čajnovna, posadíme se.“