Příběh strýčka Martina

Sešli jsme k začátku Nerudovy ulice. Mám tu v oblibě jednu příjemnou tureckou čajovnu. Jak taky nakonec lépe uhostit prefekta inkvizice, než čajovnou nevěřícího. Její majitel je navíc nevěřící jak vyšitý: typický turek, lehce osmahlá tvář, stále se tváří blahosklonně. Mírně obtloustlý, jen tak, aby vypadal blahobytně, což k živnosti patří, aby bylo zřejmo, že prosperuje. Ne moc, aby se nezdálo, že šidí nebo se mu vede příliš dobře, což živnosti nesvědčí a zbytečně to poutá pozornost úřadů.

Vyšli jsme kousek po schodech až před ten maličký krámek. Majitel, jak měl ve zvyku, stál ve dveřích a vyhlížel hosty a když viděl mne, tak se hned rozzářil a zval nás dál. Pravdou je, že se neznáme nijak dobře, chodíme tam občas se sestrou, ale tak jednou za měsíc za dva zajdeme a jak kamarádi škodolibě podotýkají, jsme se ségrou nezaměnitelná dvojka. Taková, která se snadno pamatuje. Navíc beru návštěvu turecké čajovny za dobrou příležitost oprášit turečtinu.

Už jsem říkala, že strýček Martin byl maniak na jazyky. Když mi bylo devět, dal mi dárek k narozeninám. Můžu si vybrat jakoukoliv zemi, kam bychom s ním chtěli na prázdniny. A pojedeme. Na dva týdny. Jen s ním, bez rodičů. Mělo to jedinou podmínku. Musíme se naučit jazyk, kterým se v té zemi mluví.

Jistěže po nás Martin nechtěl žádné simultánní tlumočení. Chtěl, abychom uměli pozdravit, prohodit pár slušnostních frází, poprosit o jídlo, všeho všudy stovka slovíček, pár frází, nula gramatiky. „Takovým rozkošným holčičkám se odpustí všechno, i zmotaná věta,“ říkal Martin a smál se. A vždycky s námi psal, co se máme naučit. A měl pravdu. První dovolená byla právě v Turecku. Se sestrou jsme byly u vytržení z toho, že čaj se řekne čay a voda je su. A taky z toho, že když jsme seděli v hospůdce u středomořského pobřeží, mohli jsme si objednávat těmi pár nadřenými tureckými slovíčky a oni nám rozuměli. Martin se pyšně usmíval, když nás chválili, že moc hezky mluvíme a my jsme byly s Šárkou nadšené, jak jsme se rychle naučili turecky.

„Proč nestačí se naučit anglicky, strýčku, když všichni anglicky rozumí?“ zeptala se tehdy Šárka.

„Protože s angličtinou jste všude za turisty. A turisté, to je zvláštní národnost, zvláštní stát. Turisté vidí to, co je tu pro turisty. Když mluvíš jejich jazykem, jsi jako jeden z nich. A vidíš to, co oni, říkal Martin, zatímco za námi zapadlo slunce nad artemidiným chrámem v maloasijském Efesu. Otočila jsem se a viděla jsem ten chrám, obrovský, rozlehlý, dívala jsem se na průčelí pantheonu, prošla jsem sloupovou síní až k oltáři a obě jsme se poklonily před sochou Artemis.

Někdo nás oslovil. Nerozuměla jsem všemu, co říkal, ale pochopila jsem, že se ptá, co tam děláme. Šárka turecky odpověděla, že jsme se přišli poklonit božské Artemis a ten pán nás pohladil po hlavě a pozval náš všechny na čaj.

Když jsme odcházeli, oslovil nás Martin znovu.
Anglicky.
„And now, try to be a tourist.“

Obě jsme se otočily. Dívaly jsem se na rozházené sloupy, trosky soch a jediné, co z chrámu zbylo, byl jeden jediný sloup křivě vztyčený v té rozvrkočené pláni chrámového okrsku. Nedaleko stál mladík, na krku měl krabici s rádobychlazenými nápoji cocacola, vedle se vnucoval někdo s ubytováním a dotíral na turisty, kteří se přišli podívat na div bývalého světa. Ohlédla jsem se na strýčka. Stál tam a pozoroval nás. „Tešekir ederim,“ poděkovaly jsme obě zaraženě za tu lekci. A všichni jsme šli pít čaj na střechu domku, my si trochu hráli s dětmi těch lidí a strýček si s nimi povídal. Od té doby už jsme se nikdy neptaly na to, proč nemluvíme na cestách anglicky. Těch pár slovíček byla zcela únosná daň za každoroční bláznivé prázdniny s Martinem.

A pražský krámek toho tureckého kupce byl pro nás obě vždycky příležitostí, jak si připomenout dětství i Turecko, které nám za všechny ty návštěvy přirostlo k srdci. Uvnitř bylo prázdno, posadili jsme se do koutku, uvnitř beztak nikdo nebyl, takže jsme měli pro sebe příjemné soukromí.

„Co si dáte?“ zeptala jsem se.

„Čaj zcela vyhoví v tomto počasí,“ odpověděl kardinál Lavada.

Mezi tím k nám přišel majitel krámku a zeptal se mne, jaké budeme mít přání. Mluvil turecky, i když česky umí hezky, věděl, že mi tím udělá radost.

„Bir elma čay en salep,“ objednala jsem nám jablečný čaj a salep. Ten mám ráda já, je to sice takový tlamolep, ale moc příjemný. A navíc, sladké je dobré na nervy.

Kardinál Lavada s sebou trhnul, když majitel obchůdku poodešel ke dveřím do kuchyně a hlasitě naši objednávku v turečtině zařval do útrob místnosti.

„Nelíbí se vám tu?“, zeptala jsem se.

„Ale jistě, je to takový příjemně rázovitý obchůdek,“ řekl Lavada, zatímco si prohlížel nesmírně orientalizující výzdobu čajovny.

„Skončili jsme u něčeho, čemu jsem moc nerozuměla,“ řekla jsem a jen pro sebe jsem konstatovala, že si ani nejsem jista, zda jsem tomu rozumět chtěla.

„Legendu do Devíti znáte?“

„Tu Tolkienovskou nebo Ašókovu?“

„Nu, tak to neznáte tu skutečnou verzi. Omlouvám se za svou narážku na Pána prstenů, tahle přirovnání jsou dneska mezi mladými v módě a mi přišlo příhodné. V každém případě, verze s králem Ašókou je blízká pravdě, i když její časové určení není přesné. Devět neznámých nevzniklo v době vlády krále Ašóky, jsou mnohem staršího data.“

„Pokud mluvíte o šesti tisíciletích, tak to už jsme čtyři tisíciletí před Kristem,“ namítla jsem.

„Ano, jsme. Z této doby nemám hodnověrné zdroje, jak možná víte, církev v té době ještě neexistovala, takže naše anály do této doby nesahají. Většinu známe z narážek, méně důvěryhodně pak z tvrzení Martina Vaterbiho.“

„Vy jste se někdy potkali?“ skočila jsem mu znovu do řeči.

Lavada se mírně zamračil, zjevně nebyl zvyklý na to, že mu někdo skáče do řeči: „Jistě, mnohokráte. Už jsem vám říkal, že jsme jako voda a oheň.“

Chtěla jsem mu skočit znovu do řeči a škodolibě se zeptat, že by mne zajímalo, kdo je ta voda a kdo oheň, ale nechala jsem si zajít chuť. Byly tu důležitější otázky, než se špičkovat s inkvizitorem.

„Devítka je pozůstatek civilizace, která nás předcházela. Civilizace, o které nevíme nic a která sebe sama zničila svým vývojem. Tím, že věřila jen svému důmyslu a přestala brát ohledy na to, co je přesahuje. V době, kdy tato civilizace už neodvratně spěla ke svému zániku, se hrstka moudrých rozhodla vytvořit Devítku jako varování pro další civilizace. Věřili, že pokud nemohou zachránit tu svoji civilizaci, mohou něco udělat alespoň pro ty ostatní. Vybral devět mužů ze svého středu, kteří dostali za úkol být průvodci a ochránci všech civilizací a vybavili je všemi prostředky a schopnostmi, které měli. A když jejich civilizace zanikla, zůstala tu Devítka. Devět mužů, kteří nás provážejí od věků do věků. Tak to alespoň říká Martin Vaterbi.“

„A vy tomu věříte?“

„Je těžké tomu věřit. Rozumu se to vzpírá a víře také, protože v tomhle ohledu je víra neodbytně rozumem ovlivněná. Dlouho jsem to pokládal za způsob, jakým zviditelnit sektářství. Za pseudotajné spolky, jichž se můžete stát členem, když je nalistujete v inzertní příloze okultního časopisu. Možná za podivínství nebo bláznovství. Za obdobu lóží, možná za esoterní společenství. Nejsou nic z toho. Když o tom slyšíte poprvé a nahodile, neuvěříte tomu. Ale myslím, že mi dáte za pravdu, že když dlouho jste vedle Martina Vaterbiho, nemůžete mu to nevěřit. Vidíte, co dělá, vidíte, jak působí na lidi. Nevidíte žádný jasný důkaz, protože ten vždy odmítá dát, ale vidíte, že zvláštní věci se nedějí jenom kolem něho, ale právě a přímo s ním. Že on je jejich příčinou, hybatelem.“

Zamyslela jsem se. V tomhle měl jistě pravdu. Je něco jiného tohle slyšet a Martina neznat a něco jiného je se to dozvědět, když jste s ním byli ve styku. „Ale proč jste o něm mluvil jako o tolkienovské Devítce? A co má společného s Pražským hradem? A proč jste ho chtěli zabít?“

Levada se smutně pousmál a upil čaje, který nám mezi tím přinesli.

„Tři jednoduché otázky. A přitom odpovědi na ně by si vyžádaly tolik času. Zkusím vás ale uspokojit,“ povzdychl si a opřel se o lavici, na níž seděl.