Příběh strýčka Martina

Seděli jsme v čajovně a já jsem spíš poslouchala a přemýšlela. Kardinál Lavada seděl proti mně, usrkával horký čaj a pokoušel se mi objasnit to, co bych měla vědět. Spíš musela. Pokoušel se mi vysvětlit, kdo byl Martin Vaterbi.

„Církev dlouho Devítku považovala za kacířství. Je třeba mít na paměti, že zprávy či spíše náznaky o činnosti Devítky máme od počátku církve jako takové. Všechny schopnosti, kterými Devítka disponuje, ale pokládáme za vzešlé od ďábla a považujeme Devítku za pokušitele lidstva. Proto proti nim církev bojovala. Jejich dary, domníváme se, nevzešly od Boha.“

„A proto jste je zabili?“ skočila jsem mu zase do řeči.

Tentokrát to Lavada nevydržel: „Mohla byste mne přestat přerušovat, když se vám snažím vylíčit dosti komplikovaný příběh?“

Byla to řečnická otázka, chvilku se dotčeně odmlčel, ale hned zase pokračoval: „Devítka se rozptýlila po celém světě a ovlivňovala chod místní politiky. V raných počátcích křesťanství dokonce někde i ve shodě s námi. Martin Vaterbi působil v samotném středu Evropy. A proto jsem o něm mluvil ve spojitosti s českou politikou. On to byl, kdo konstituoval český stát.“

Lavada si znovu usrknul horkého čaje a té chvile jsem využila k otázce: „Jak to myslíte, konstituoval stát? I když přijmu vaši tezi o stěhování duší, tak ho považujete za někoho jako praotce Čecha?“

„Ano, vlastně ano. Co vůbec víte o tom, jak vznikl český stát?“

Správná otázka kardinála na medievalistku…

„O tom se nic přesného neví. Domníváme se něco o smíšení slovanů s původním keltským obyvatelstvem, můžeme polemizovat o Charvátově teorii ovládnutí oblasti bohemanskými elitami, o nadvládě Přemyslovského rodu, ale jistě nevíme nic. Chybí prameny,“ řekla jsem.

Lavada znovu usrknul horkého čaje. Člověk by nevěřil, jak dlouho taková malá turecká sklenička čaje vydrží, když ho servírujete pořádně horký.

„Zdroje chybí vám. A trpělivost poznat vlastní minulost, když v televizi běží tak lákavá reality show,“ řekl tak trpce, jak kyselý byl jeho jablečný čaj. A turecký elma čay je pěkně kyselá věc.

„Česká kotlina se stala od sedmého století vyvoleným místem pro jednoho z Devítky. Tehdy Martin Vaterbi odcestoval z rodící se Francké říše a hroutící se říše římské. Možná jste si ho v dějepise povšimla pod jménem Samo.“

Nadzdvihla jsem obočí. Tázavě, víc jsem si nedovolila. O Sámově říši jistěže člověk něco na medievalistice něco zaslechne, zejména pak to, že jediné zmínky o ní vycházejí z Fredegardovy kroniky. A pak, pokud chcete být přesní, z jejích citací, jako je Conversio Bagoariorum et Carantanorum nebo Gesta Dagoberti. Zdá se, že Lutovský a Profantová by za Lavadovy informace dali ledasco…

„Proč Vaterbi opustil Francii, nevím, možná si jen Devítka rozdělila práci, protože ve Francii zůstávají další z Devítky. Pod Vaterbiho dozorem se do české kotliny dostávají části bývalých perských elit, doposud sdružovaných v rámci říše Římské. A na druhou stranu dochází k jejich integraci s přicházejícím slovanským obyvatelstvem a částí původního keltského osazenstva kotliny. Vaterbi jde tak daleko, že všechny tři odlišné entity integruje pod všeobjímající mithraistické náboženství přizpůsobené místním zvyklostem.“

Tentokrát mi už jen nadzdvihnutí obočí nestačilo.
„Takže Charvát měl pravdu? Odtud Žiži?“

„Z velké části si to Charvát skutečně odvodil správně. Nobilita a vojenské elity rozpadající se říše už mithraistické byly, tento kult byl i v pokročile pozdní římské době ústředním vojenským náboženstvím Říma. Pro slovany i kelty stačilo Vaterbimu udělat vsuvky a bez problémů takovéto náboženství přijali. Vaterbi postupoval velmi chytře. A ano. Odtud i Žiži jako ustřední ohňová svatyně právě se formujícího dominia. To vám opravdu nikdy nebylo nápadné, jak snadno Česká kotlina prošla politickou i kmenovou konsolidací?“

„No, to je historikům nápadné do dneška, ale opět chybí jakékoliv podklady.“

„Podklady,“ odfrknul si Lavada. „Vždyď je to zřejmé. Už v osmém století, kdy byla česká kotlina dostatečně hustě osídlena, aby mohly problémy vznikat, se podařilo Vaterbimu setrvalým tlakem prosadit přemyslovskou dynastii jako jediné legitimní panovníky, kteří byli nositeli posvátného uspořádání země.“

„Miru?“ zeptala jsem se.

„Ano, miru. Mithraistického uspořádání světa, v němž každý má své místo, každý je chtěn, milován a potřebný do té chvíle, dokud uspořádání není rozbito. V tak bouřlivé době to bylo přesně to, co lidé potřebovali slyšet a mir jako zemské uspořádání vyhovovalo všem. Navíc bylo dáno bohy. Přemyslovci jako nositelé miru byli nezpochybnitelnou panovnickou dynastií a sice bylo možné politicky lavírovat mezi jednotlivými členy přemyslovského rodu, ale snažit se je sesadit, to by si nikdo nedovolil.“

„Ale s příchodem křesťanství musela tahle konstituce padnout,“ namítla jsem logicky.

„To bylo Vaterbiho mistrovské dílo. Využil vraždy v knížecím rodu a z knížete Václava udělal světce. A ze světce nositele mira. Svatý Václav se stává věčeným panovníkem a dědicem České země a svým následovníkům ji jen propůjčuje.“

„To je také důvod, proč se na pečetích a mincích objevuje nápis Mir svatého Václava v rukou knížete … ještě Otakar II to používal.“

„Ano, byla to geniální konstrukce, která chránila integritu země po mnoho staletí a české země se v mnohém vyhnuly zmatku, který provázel národnostně i politicky kvasící Evropu. Vaterbi z nich zřejmě hodlal učinit jakýsi zárodek stability v Evropě a nakonec také protiváhu francké říši.“

„Proč se mu to nepovedlo?“

„Ale naopak. Po mnoho století se mu to dařilo, jeho dílo vzkvétalo a české země byly prvořadou mocností tehdejšího světa.“
„Vždyť si nedělaly územní nároky…“

„Opravdu ne? Co Falc, co Chebsko, Lužice a Braniborsko? Proč považujeme raně přemyslovský stát za zakladatele Kyjeva nebo Wroclavi? Ale co bylo hlavní, česko bylo dlouhou dobu protiváhou hlavně církvi. Bylo na ní velmi nezávislé a tradičně v křesťanské víře vlažnější. Už jenom to, jak dlouho si ponechávali čeští panovníci kláštery pravoslavného ritu, to bylo něco nevídaného. Však se jim za to také církev odvděčila tím, že dlouho nechtěla českým zemím potvrdit ani biskupství, natož arcibiskupství.“

„Takže proč bylo pak poměrně rychle vytvořeno olomoucké biskupství?“

„Oto I. musel draze Boleslavovi zaplatit za nově navázané přátelství a založení pražského biskupství bylo součástí té ceny. Olomoucké biskupství bylo potvrzeno záhy poté proto, aby Oto spolu s řezenským biskupem Wolfgangem cenu Boleslavova vítězství zmírnil.“

„Záhy? Jestliže ustavení pražského biskupství datujeme do roku 973, biskupství olomoucké je potvrzeno až roku 1063! To je skoro sto let rozdílu…“ namítla jsem.

„Kdeže. Už o rok po pražském biskupství je Římem potvrzen olomoucký biskup. Věřte mi, máme o tom záznam v archivu.“

„Takže Vratislav byla skutečná osoba?“

„Ano, Vratislav byl první olomoucký biskup nově potvrzený i Římem, když odmyslíme biskupské římské poselstvo z roku 899, které pro zánik Velké Moravy již mnoho nestihlo. Olomouc měla být protiváha Praze a českým snahám.“

„Takže smrt Václava III. přišla církvi nesmírně vhod?“

„Kdyby smrt Václava přišla, skutečně by přišla církvi nesmírně vhod,“ zamyslel se Lavada. „Jenže přijít nechtěla. A tak nebylo vyhnutí. Rod přemyslovců musel vymřít.“

Seděla jsem šokovaně a koukala na Lavadu. Přemýšlela jsem. Takže… to bylo to tajemství? Proto nikdo z letopisců nezmiňuje opravdového vraha českého krále? Proto se mluví jen o najatých zabijácích, ale nikdy o tom, kdo je skutečně zaplatil? Protože to všichni věděli?

Lavada pochopil, na co myslím. „Nebylo vyhnutí. Tehdy ne. Církev musela zasáhnout dříve, než Devítka upevní své postavení ve střední Evropě. Situace v Evropě nebyla taková, že by se dalo jednat v rukavičkách. Vraždu musel nařídit sám Jan z Valdštejna. Olomoucký biskup… Tím vymřeli přemyslovci po meči a nepřirozená stabilita českých zemí se vrátila zpět do reality evropského kontextu.“

Přemýšlela jsem. Byla to taková sprška informací, že se mi hlava protáčela. Bylo obdivuhodné, jak Lavada sázel jména jedno za druhým, jak detailně znal problematiku české historie, sama jsem měla co dělat, abych držela krok.

„Ale přemyslovci tím nevymřeli. Co Mikuláš?“

„Mikuláš Opavský? Tady pomohla prozíravost Říma už z dřívějška, kdy Alexandr IV. sice uznal práva Otakarových levobočků na všechny světské statky, ovšem s výjimkou dědictví české koruny. Tehdy to Otakara II. potěšilo, protože mohl Mikulášovi postoupit opavské vévodství, čímž Moravu roztrhl ve dví. Když ale Václav III. zemřel, nebylo možné Mikuláše zvolit králem a nutno mu k dobru připočíst, že ten po tom ani neprahl. Neměl na to zkrátka schopnosti, což ovšem Alexandr nemohl v šesti letech Mikulášova věku tušit, takže abych tak řekl, jednal spíše preventivně.“

„A Jan?“

„O druhého Otakarov levobočka se postarala církev, bylo to i v jejím zájmu. Vykonával úřad probošta vyšehradského a kancléře českého krále a zemřel příliš brzy, v roce 1296, aby mohl do nástupnictví po Václavovi III. o deset let později zasáhnout. Ostatně, odepřeli jsme mu i úřad pražského biskupa. A jestli jste myslela Jana Volka, levobočka Václava II., i tomu více vyhovovalo kancléřství a později olomouckého biskupa. Nelegitimní synové přemyslovské dynastie nebyli kandidáty, které šlo přijmout i v rámci zachování miru…“

„Takže… takže co se vlastně stalo?“

„Církev obrátila vývoj ve svůj prospěch. Alespoň se nám to na první pohled zdálo. Jenže Vaterbi uměl věci domýšlet. Lucemburská dynastie na první pohled vypadala i z hlediska církve přijatelně, ale sňatkem Jana Lucemburka s Eliškou Přemyslovnou se na jejich děti přenesla přemyslovská krev. Chvíli se zdálo, že se zemi podaří stabilizovat, ale události už byly příliš rozsáhlé a spletité, aby se je podařilo jedinci či malé skupině kontrolovat, natož konsolidovat. To platilo jak o Devítce, tak o církvi, bohužel. Neustálé přetahování vyústilo v duchovní bezradnost země, která se propadla do víru revoluce, na které se nepodílela ani Devítka, ani církev. Tedy, podílela tím, že jsme v ní všichni prohrávali. Situace se vymkla z rukou a skončila husitskou revolucí. A revoluce dostala na kolena i církev. Proces se vymknul z rukou všem. Byl to masakr. Pro všechny strany. Nepřinesl nikomu nic dobrého. Vaterbi vyjednával a navrhl pokusit se znovu situaci stabilizovat, k jeho dobru musíme připočítat to, že mu šlo spíše o zmenšení utrpení obyvatelstva, než zvrácení situace ve svůj prospěch. “

„A jak to dopadlo?“

„Na jednu stranu dobře. Revoluci se nám podařilo za enormního vypětí zvládnout. Bohužel krátce po revoluci umírá jak Zikmund, tak několik liberálněji laděných zástupců církve, se kterými Vaterbi vyjednával a zatímco v případě Vaterbiho přenos duše funguje, u kardinálů tuto kontinuitu bohužel nemáme. Můj předchůdce Joachim odmítl s Vaterbim dále spolupracovat a pokusil se o rekatolizaci země. Nevěřil Vaterbimu, že takové tlaky Evropa nevydrží. A že to neprospěje nikomu.“

Lavada se odmlčel a znovu upil čaje. Visela jsem na něm očima. „A? A co dál?“

„Vatebi měl pravdu. Evropa to nevydržela. A nikomu to neprospělo. Na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století se měla soustředit na jiná nebezpečí, než si vytvářet vlastní. A pobělohorská násilná rekatolizace byla sice přechodně v českých zemích úspěšná, jinde ale vedla k rozvoji odpadlických hnutí. Německo, Švýcarsko, Francie, Anglie, všude se začaly zanášet hereze myšlenky rozfoukané českým větrem. Byla to chyba. Měli jsme spolupracovat. Měli.“

„A co dělal v té době Martin?“

„Váš otec? To nevím. Nikdy mi to neřekl. Podle našich poznatků se někam ztratil, uklidil. Nevíme. Asi škodolibě sledoval úpadek víry, materializaci společnosti. Pak přišlo devatenácté a dvacáté století, hrozná století příšerných válek. Bezvěrectví a nelidskost slavily triumf a církev už věděla, že zaplatila příšernou cenu za vyvrácení plánů Devítky. Měli jsme se dohodnout. Měli jsme stabilizovat svět. Měli jsme mu věřit, když říkal, že tohle není něco, co může někdo z nás vyhrát. Že tenhle průběh už zná z doby před mnoha tisíci lety a že lidstvo jde touhle cestou ke skáze.“

„Tak proč jste se ho chtěli zabít?“

Lavada se zatvářil překvapeně: „Zabít? Hm… Zabít Vaterbiho byla taktika, která k ničemu nevedla. Jeho duše se stěhovala. Nikoho z Devítky nemůžete zabít skutečně, pouze fyzicky. To nikdy k ničemu nevedlo. Vždy bylo lepší vědět, kdo je jedním z Devítky a pozorovat ho, zabití vždy přineslo jen nutnost ho znovu najít.“

„Teď už tomu vůbec nerozumím. Tak proč?“

„Církev se pokusila vlně bezvěrectví a pseudověr čelit. Začaly vznikat nové řády, kongregace, pokoušeli jsme se najít model, jakým lidi přivést zpět ke křesťanství. Dokonce jsme zašli tak daleko, že jsme přistoupili na ekumenické hnutí, protože mnozí z nás už chápali, že rozpad morálky a řádu světa je horší, než hereze. A tehdy znovu navrhnula Devítka dohodu. Dvě století věnujeme práci na plánu duchovní obnovy světa, který vypracovali a předložili. Který byl… z mého pohledu i církví akceptovatelný.“

„Proč… když jste se dohodli… ?“ řekl a jsem překvapeně.

„Nedohodli. Církev nebyla zajedno a hlas můj ani Ratzingerův nestačil. Některé ultrakatolické části byly pořád toho názoru, že s Devítkou spolupracovat rozhodně nebudeme. Po pravdě řečeno to byla poněkud moje chyba, zanedbal jsem osvětu co se týká dosahu a vlivu Devítky, takže ne každému bylo zřejmé, proč bychom s nimi měli spolupracovat. Javier Echevarría přemluvil papeže Jana Pavla, aby návrh Devítky odmítnul, přičemž zapojení katolické církve bylo pro Devítku nejdůležitější součástí plánu. “

„Konec dohody?“ zeptala jsem se.

„Konec dohody,“ potvrdil přikývnutím Lavada. „A pak se znovu objevil Vaterbi. U mne v Římě, na soukromé audienci. Setkání bylo krátké. Byl rozrušený. Hodně rozrušený. Křičel, poprvé jsem ho viděl křičet. Že jestli nic neuděláme, dostane se během pár let svět za hranici, z níž nebude návratu. Namítl jsem, že přes Echevarriův vliv na Jana Pavla se nedostanu. Že názor preláta Opus Dei je silnější, než můj hlas podprefekta Kongregace pro ochranu víry. Martin Vaterbi se zdvihl a odešel. Jen ve dveřích na mne zavolal, že to, co udělá, udělat musí. A že si to nemám brát osobně.“

„A co tím myslel?“

„Myslel tím Šifru mistra Leonarda.“
„Tu knihu?“
„Tu knihu. Váš otec zaplatil americkému pisálkovi, aby napsal knihu podle toho, jak si Vaterbi přál. A Dan Brown jeho přání splnil. Za patřičný honorář. Vaterbi tím Opus Dei zesměšnil v očích celého světa. A Janu Pavlovi ukázal, že postupovat odděleně není řešení. Že veřejné mínění ve smyšlenku je silnější, než víra v pravdu. Že víra samotná už dneska nestačí. “
„To myslíte vážně, že za Šifrou mistra Leonarda stojí Martin?“
„Smrtelně vážně.“
„A co na to Opus Dei, dozvěděli se to?“
„Samozřejmě. Vaterbi se postaral o to, aby se přesvědčivé důkazy o tom, kdo stojí za Da Vincim, dostaly až k Echevarriovi. A takhle zuřit jsem Echevarriu snad nikdy neviděl. Žádal po mně, abych se Vaterbimu pomstil tím nejhorším ukrutenstvím.“
„Takže to byl důvod k vraždě?“

„Máte příliš zamotanou hlavu fantaskní literaturou. Můj úřad nevraždí lidi. Jsme kněží. Inkvizice se poněkud změnila od dvanáctého století. A i Echevarria se uklidnil, přeci jen je to důstojný kněz zhruba mého věku i vážnosti. Veliké rozčílení a unáhlené akce nesvědčí ani jeho zdraví, ani duševnímu rozpoložení.“
„Tak kdo tedy?“

Kardinál Lavada, prefekt inkvizice, druhá hlava křesťanského světa, se v turecké čajovně na pražské Malé straně zachmuřil.

„To je právě ten problém…“