Příběh strýčka Martina

Chvíli jsem nevěděla, zda si ze mne Lavada nedělá legraci. Už několik desítek minut mne tu přesvědčoval o tom, že ví všechno. Že jeho úřadu, jeho církvi, neuniklo za poslední dvě tisíciletí nic z chodu tohoto světa. Že všemu rozumí. S blahosklonností moudrého starce, znalce tajemství života, mi tu u čaje a salepu vyprávěl o tisíciletí starých příbězích, jako by se to stalo včera a všechno to, o čem se přeli historici, považoval za vyřízené.

A pak, na triviální a jednoduchou otázku, na problém starý jeden rok, namítne jenom, že to je problém? Co tedy všechno to před tím? To byla trivialitka? Jak může vypadat něco, co označí tento muž za „problém“?

Čekala jsem, protože nic jiného se dělat nedalo. Na kardinálu Lavadovi bylo vidět, že ztěžka volí slova. Že sám v sobě si srovnává, co vůbec říct.

„Víte, všechno, co jsem vám tu doposud říkal, jsem měl promyšlené. Slovo od slova. Jsem tak zvyklý. To víte, kněz – zvyk připravit si kázání ze mne už nikdo nevyrve a nakonec mám promyšlené i to, co budu říkat u Posledního soudu.“

Odmlčel se, pak spíš pro sebe zašeptal: „… a to především…“

Jeho prsty si hrály s prázdnou skleničkou, jeho oči se vděčně potkaly s pohledem čajovníka a on jen zavrtěl hlavou, že si další čaj nedá. Ale sklenku držel pevně. Byl rád za tu chvilku času navíc.

„Jenom o tomhle jsem nevěděl, co říci. Doufal jsem ve vnuknutí. Že mi setkání s vámi přinese na jazyk ta správná slova. Že budu vědět, co říci. Ano, já vím, že všechno nasvědčuje tomu, že Martina Vaterbiho zabila inkvizice a přiznávám, že tento postup církvi nebyl vždy tak cizí, jako je dnes.“

Najednou zdvihnul hlavu, díval se mi přímo do očí a jeho ruka přestala se skleničkou kroužit po malém plechovém talířku tak zdařile a po turecku imitujícím stříbro. V tu chvíli byla jeho blahosklonnost a převaha ta tam. Soustředil se jenom na mne.

„Ale tohle mi musíte věřit. S těmi zabijáky, kam až moje znalost a moc sahá, nemá církev nic společného. Ani Echevarria a Opus Dei. Nikdo z nás. A pátral jsem bedlivě. My v církvi na mnoho otázek neznáme odpověď, i když se navenek tváříme, že jsme o tajemstvích Božích detailně zpraveni. Ale můj Úřad je tu od toho, aby odpovědi na takovéto jednoduché otázky lidského bytí nalézal. Ale ani já nevím přesně, kdo se pokusil Martina Vaterbiho zavraždit.“

„Pokusil? Co tedy víte? Je mrtvý, nebo žije? Pořád uhýbáte a nechcete mi odpovědět na tak jednoduchou otázku!“

„Otázka je vpravdě jednoduchá. Odpověď na ni nikoliv. Martin Vaterbi přežil útok někoho, kdo ho chtěl zabít bez ohledu na cokoliv. Unikl, zatímco útočníky odevzdal Peklu. To je všechno, co mohu já říci s jistotou toho, že tomu věřím, že tak se stalo…“

„A jak to víte? Od něj? Kdo jsou vaše zdroje?“

„Po pokusu o Vaterbiho vraždu mne kontaktoval Ansari.“

„Kdo je Ansari?“

„Další z Devítky. Byl vyděšený. Nesmírně vyděšený. Vaterbi se ztratil.“

Mlčela jsem. Už jsem nevěděla, co říci. Ztracená v propletenci.

„A to je zlé. Devítka vždy ví, kde kdo z jejích členů je. Je to součást jejich schopností. Jejich Dar. Jenže najednou Vaterbiho neviděli. Najednou nevěděli, kde je. Věděli jen, že se mu podařilo uniknout. A Ansari řekl, že Vaterbiho napadl někdo, kdo ho mohl zabít.“

„Vždyť jste říkal, že smrti se nikdo z Devítky nemusí bát?“

„Myslel jsem si to. Myslel jsem si, že když jsme na to nepřišli za dvě tisíciletí, že není žádný takový způsob. Zkoušeli jsme ledasco, ale nic nefungovalo. Devítka vždycky byla kompletní. Až Vaterbi. Zmizel beze stopy. Jen proto, že víme, že své vrahy zničil, jen proto doufáme, že sám skutečně žije, řekl mi Ansari.“

„Takže abych si to shrnula. Martina Vaterbiho se pokusil zavraždit někdo, komu se to mohlo podařit a málem nebo opravdu podařilo. Církev, ačkoliv pro ni svědčí okolnosti, to podle vás nebyla. A proč bych vám to vůbec měla věřit? Proč bych vůbec čemukoliv z toho, co jste tu povídal, měla věřit? Povídáte mi tu bláboly o dávno mrtvých královstvích, o Devítce, o Šifře, řekněte mi jeden jediný důvod, proč bych vám to měla věřit?“

„Otázku víry v tomto momentě nechávám zcela na vás. Řekl jsem vám to, čemu věřím já sám. Zda je to pravda, za to se samozřejmě zaručit nemohu, ale jsou to odpovědi, které jsem akceptoval. A proč vám to povídám? Proč s vámi ztrácím čas? To je snad zřejmé. Potřebuji vaši pomoc. “

„Moji pomoc?“ užasla jsem.

Přikývl.

„Proč moji pomoc? Proč zrovna moji?“

„Jste jeho dcera.“

„A co to znamená? Nevím, kde je Vaterbi. Nevím nic o Devítce ani o těch vrazích. Jak já vám asi tak můžu pomoct…“

„Potřebujeme znát odpověď na tři otázky. Kdo se snaží zničit Devítku. Proč to dělá. A jak ho zastavíme.“

Zvoneček na dveřích zacinkal. Otočila jsem se, abych se podívala na přicházejícího hosta. Mířil k nám. Vysoký, ramenatý, v tmavomodré bundě a černých kalhotách k obleku.

Hrklo ve mně. Konec legrace.

Muž se podíval na kardinála Lavadu a kývnul hlavou. Stačila jsem se otočit dost rychle na to, abych uviděla, že i Lavada na něj souhlasně mávnul rukou. Sklonila jsem se rychle nad stůl, aby mne rána vedená do hlavy minula, protože v tu chvíli mne nic lepšího nenapadlo. Popřevracela jsem prázdné skleničky.

Kardinál Lavada jednu z nich zachytil, zatímco vstával od stolku.

„Je mi to líto, ale můj čas vypršel. Budeme se muset prozatím rozloučit.“

„A to je kdo zase?“ otočila jsem se nervózně na toho hromotluka, abych nemusela přiznávat, jak mne vylekal.

„Moje ochranka. Není tu kvůli vám, ale chápejte, jsem představitel církve. Nežijeme v době, kdy by si sedmdesátiletý muž mohl vyjít jen tak na procházku městem.“

„Ale ještě jsme neskončili. Já tomu pořád nerozumím…“ zhrozila jsem se toho, že jsem vlastně vůbec nic nepochopila.

„Nemůžete tomu rozumět. Nemůžete pochopit tolik v tak krátkém čase. Musíte tu cestu projít sama. Protože … “

„… via finis est,“ doplnila jsem automaticky.

„Ita est,“ souhlasil Lavada a natáhnul ke mně ruku. Pomalu jsem ji stiskla, pak jsem si s hrůzou uvědomila, že kardinálům se na ni přeci líbá prsten. Alespoň tak jsem to viděla v televizi. Lavada ale nic takového zřejmě neočekával, jemně mi ruku stisknul. Měl suchou, teplou a měkkou dlaň.

„A co mám dělat?“

„Čekat. Až přijde čas, kontaktuje vás Devítka.“

„Napíšu vám číslo na mobil,“ vyhrkla jsem.

„Není třeba. Bůh s vámi.“

„I s vámi,“ řekla jsem. Lavada obešel stůl a se svým doprovodem vyšel do tmy venku.

Dívala jsem se na ně skrze prosklené dveře, než mi zmizeli v ohybu Nerudovy.

Tak, to bychom měli. Setkání.

Vytáhla jsem peníze, abych zaplatila útratu, slabá stokoruna, to mne nepoložilo. Ale to, jak se mi v hlavě počalo přehrávat všechno, o čem jsme mluvilo, to mi kolena rozklepalo pořádně. Musím si někam sednout, dát si panáka, trochu si to utřídit v hlavě, protože tohle všechno bylo na mne přeci jen trochu moc.

Rozloučila jsem se a vyšla jsem z krámu. Zvoneček za mnou posměšně cinkal hlasem umíráčku.

A pak mi to došlo.

Já jsem ho obelhala. Já přeci nejsem Joanika Vaterbi. Já nejsem Vaterbiho dcera.

Spoléhají na pomoc někoho, kým ve skutečnosti nejsem.

Co asi udělají, až na to přijdou? Nebo co se stane, když na to nepřijdou?

Dvě dcery, říkal Lavada. Věra a Inca.

Musím je najít. Přestat žárlit a najít je. Nikdy by mne nenapadlo, že bych mohla žárlit na strýčkovi dcery. Vždycky jsem sebe a Šárku automaticky považovala za jediné jeho děti. Inu, jak říká Platón: gnóthi seauton. Poznej sám sebe.

Takže Věra a Inočka.