Příběh strýčka Martina

Došlo mi to až někde na Malostranském náměstí, když jsem míjela kostel svatého Mikuláše. Věra a Inočka. A pak ta poznámka o Vaterbiho přesmyčkách. Věra Inoca. Vera Ionica. Pravdivý obraz. Moje tvrzení, že takhle by přeci mohlo vzniknout moje křestní jméno. Veronika. Co když je to opravdu přesmyčka. Mohla bych? Mohlo by to tak být? Že bych byla Martinova dcera?

Zatočila se mi z toho hlava. Už jen na to pomyslet. Musela jsem si sednout na schody kostela. Studily mne a držely mne při zemi.

Mohlo by se to stát?

Mohlo, stávají se divnější věci. Jenže se to k nám tak nějak nehodilo. Přeci jen jsme v tomhle ohledu dost staromódní rodina. Táta žádné milenky, máma žádné žárlivé scény nebo stěhovačky za milencem či za maminkou. Ono taky, co byste čekali od faráře a doktorky. Jistě, pohádat se, to jo. Sem tam i talíř na zem letěl, jak se v rodině sluší a patří, na děti se zařvalo, že nemají očumovat, když si rodiče povídají. Ale že by táta přehlédl, že není můj biologický otec… to mi tak nějak nepřišlo…

Nakonec mi došlo, že bych se měla ozvat Šárce. Tak za prvé, už musela nervozitou ohlodávat svůj telefonek. Slíbila jsem podat report, zda mne má hledat v nejhlubším inkvizičním sklepení. Když mi to říkala, smála se. Vtípek. Vevnitř jsme se obě ale moc rozjařeně necítily, když jsme se loučily. Jít se mnou? Na co… takhle mi alespoň dělala týlové zázemí.

A za druhé… jí se zeptat. Co si o tom myslí. Zdvihla jsem se ze schodů a vyrazila jsem pomalu směrem ke Karlovu mostu.

Vytáhla jsem mobilek a Šáryna hovor zdvihla při prvním zazvonění.

„Tak jak?“
„Dobrý … nic se nestalo, neboj.“
„Hele, jak nestalo?“
„Jen jsme si povídali. Sedli si do čajovny…“
„No dobrý, ale co teda říkal?“ Šárka už začínala znít trochu netrpělivě.
„To ti podrobně vysvětlím, až přijedu. V zásadě říkal, že církev za to nemůže…“
„Hm… a ty mu to věříš?“
„A víš… že ti i jo?“
„Vidím, že z tebe toho moc nevyrazím. Tak doraž, uděláme něco k jídlu a tady z toho tak snadno nevybruslíš.“
„… jasný… hele, ještě s něčím bych potřebovala…“
„Copak?“
„Jak se dá určit otcovství?“ vypálila jsem bez další přípravy.
Na lince bylo chvíli ticho. Takové to mobilní.
„Ty seš ale kráva blbá…“
„…počkej… “
„Jaký počkej? Když už neumíš používat antikoncepci, tak snad můžeš mít alespoň přehled, ne? Máma tě zabije!“
„… to ne já… “ snažila jsem se Šárce vpadnout do monologu. „Jen teoreticky. Když bych chtěla zjistit rodiče. Dneska se to dá, ne? Podle DNA?“
„Ségra, ty mi dneska dáváš jednu ťafku za druhou. Já už se vážně vyděsila. Dovedeš si představit mámu, jak by zuřila, že je z ní bábuška?“
„Máma by to skousla, navíc z nás dvou máš přítele momentálně ty, takže si trénuj pozici nositelky dobrých zpráv. A neutíkej od tématu.“
„No, to víš že se to dá. Stačí vzorek DNA a zjistí ti, zda je dotyčný rodič nebo ne.“
„Umíš to zařídit?“
„No, nikdy jsem to nedělala, ale asi bych si poradila. Na tohle jsou totiž firmy. Připrav si tak desítku … “
„Desítku čeho?“ nechápala jsem ponejprv.
„Deset tisíc. Tohle není státní zdravotnictví …“
„Hm, to nemám.“
„Ani já,“ odtušila Šárka.
„Co potřebuju za vzorek DNA?“
„Hele, chceš to řešit, když na to nemáš?“
„Nechci, to je fakt,“ odtušila jsem zklamaně. Myslela jsem, že to bude přeci jen trochu jednodušší. Hlavně tedy levnější. Momentálně jsem s aktivy na bodu mrazu …
„Hlavně, že jsi v pořádku. Doraž, promyslíme to,“ usoudila velkomyslně moje pragmatičtější mladší sestra.
„Dík. Pa… “ rozloučily jsme se.

Procházela jsem zrovna Malostranskou mosteckou věží, když mne napadlo, že tohle je jedna z dalších hypotéz, které mi asi nebude dáno v nejbližší době ověřit. Někde u sochy Bruncvíka mne to napadlo. Mám studentský účet. Už několikrát mi cpali extra výhodný úvěr. Mohla bych si ho vzít. Desítku bych z nich vylomila.

Plácla jsem se do čela a zastavila jsem se, překvapená tím náhlým osvícením, které na mne padlo. Překvapená tím, že najednou jsem byla zase schopna samostatně uvažovat a věci řešit.

Někdo do mne ze zadu narazil a zasakroval: „Merde…“
Ozval se zvuk padajících věcí.
Otočila jsem se. Ten někdo za mnou už byl v pokleku a sbíral rozsypané věci. “Excusez moi,“ omlouval se, zatímco já jsem si klekla k němu a pomáhala jsem mu ty věci sbírat. Nakonec, byla to přeci jen moje vina, na mostě je spousta lidí a když se tam člověk zastaví jen tak, bez rozmýšlení, tak do něj holt někdo narazí.
„Ca ne fait rien,“ odpovídala jsem způsobně, že se nic nestalo, když mi přišlo tak najednou legrační, že francouzsky jsem dneska ještě nemluvila. Ano, a taky jsem ještě dnes nemluvila s papežem. Ale ještě není večeru konec, francouzštinu tu už máme.

Jak jsem tak sbírala ty papíry, všimla jsem si, že jsou to kresby. Nákresy Pražského hradu. Viděno od jihu. “C’est du joli…“ pochválila jsem mu ty kresby.

Podíval se na mne, překvapeně. Docela hezký kluk. Takový normální, jestli jsem po schůzce s prefektem inkvizice oprávněna nějaký takový soukromý úsudek oprávněny si vytvořit.

„Merci,“ usmál se. Moc hezky.
„Malíř na návštěvě Prahy?“ zeptala jsem se.
„Kdepak. Architekt na návštěvě Prahy,“ usmál se znovu a vstával s papíry v náručí.
„Na architekta kreslíte hezky.“
„A vy mluvíte hezky francouzsky… na pražačku…“
„Nejsem pražačka,“ rozesmála jsem se.
„Ne? To je škoda,“ zalitoval, ale oči se mu smály…
„Proč?“
„Potřeboval bych poradit… hledám nějaké ubytování, nějaký hostel nebo tak něco…“
„Na to nepotřebujete pražačku. Hned támhle přes řeku máte jeden slušný hostel,“ ukázala jsem rukou přes řeku.

Podíval se tím směrem, směrem k Four Seasons, jak jsem mu ukazovala.

„No tak prima. Nevypadá to tak zle… A nedoprovodila byste mne?“

„Abyste se nám v Praze neztratil?“

„Tak nějak,“ usmál se… a mne přitom napadlo, že už dlouho jsem nešla s klukem po břehu řeky.

A tak jsme vyrazili.