Pozvání na večeři
Šli jsme po Karlově mostě, od řeky se odrážely žluté hvězdy, bílý měsíc a oranžová světla velkoměsta, podzimně přituhovalo, ale jen tak, aby studil nos a konečky prstů. A já jsem najednou nevěděla, kde se ve mně vzalo tolik smělosti a otevřenosti dělat doprovod úplně cizímu klukovi, navíc Francouzovi. A tak jsem jen šla a mlčela, protože jsem nevěděla, co říct.
Byla to taková ta chvíle překvapení nad vlastní smělostí. Možná jsem jen potřebovala teď nebýt sama, nemyslet na to, co se neustále k přemýšlení vtíralo. Být zase zpátky v normálu, ponořit se do všednosti. Dokud mimo všednost nejste, ani nevíte, jak je příjemná. A najednou jsem si nebyla jistá, jestli jít s tím klukem kamkoliv, i když mezi těmi všemi lidmi, nebylo zase jen dál od všedního dne.
Otočil se na mne: „Vidíte, zapomněl jsem se představit. Jean Paul, ale říkejte mi Paule,“ usmál se na mne. Podala jsem mu ruku. „Veronika, ráda tě poznávám,“ řekla jsem s úlevou, že ani on neřekl své příjmení, takže ani já nemusím. Přišlo mi v tu chvíli nepříjemné svěřovat se s celým jménem. Identifikovat se. Pouštět ho do soukromí po všech těch náletech na ně.
Francouzština nám to najednou velmi zjednodušila. On se představil tak, že mi přímo netykal ani nevykal, ale naznačoval spíše tykání. Bylo na mně, zda ho budu oslovovat křestním jménem a tykat mu, přijmu jeho nabídku, nebo zda budu nadále neosobní. Má to ta francouzština hezky vymyšlené, jak dostát bontonu. A tím, že jsem mu začala tykat, bylo hned jasné, že je všechno v pořádku.
Chytnul mne za ruku, naklonil se, jako by mi ji chtěl políbit nebo se uklonit, zůstalo to na něčem decentním mezi tím, ale vypadalo to galantně a roztomile. „Potěšení je na mojí straně,“ prohlásil. „Víš, už jsem se bál, že Praha bude nudná. Ale setkání s francouzsky hovořící Češkou, to je prima … “
„Myslíš, že to je záruka zábavy?“
„No, změny určitě!“
„A co vlastně děláš v Praze?“
„Flákám se. Táta mne sem poslal. Ani nevím proč, ještě jsem ho tu ani neviděl.“
Něco píplo. Omluvně se podíval a konstatoval: „Esemeska.“ Vyndal mobilní telefon a pak si jen povzdychnul:“Táta je někdy fakt magor. Nejdřív mi napsal, že mám dorazit na most. Že se mi pak ozve. Teď zase píše, že už nic nechce a že si mám užít Prahu.“
„Jo, to znám. Taky mám praštěného otce.“
„Vážně? A není stavař?“
„Neee. Farář.“
Paul vykulil oči. „Farář? To se u vás smí?“
Nebyl první, kdo tak reagoval. Ale nemohla jsem si svůj oblíbený vtípek odpustit: „U nás je legální být farářem…“
„Nojo, ale aby měl děti!“
„Je protestanský farář, ti můžou.“
„No vida, tak to jsme v praštěnosti otců vcelku slušně vyrovnáni,“ souhlasil Jean Paul.
„Kašleme na rodiče,“ rozesmála jsem se uvolněně. Ani nevím, co mi přišlo legrační. Asi že táta stavař i táta farář je stejná sorta úděsňáků. Nebo možná se mi jen vrátil pocit, že vedu bezvadně všední řeči.
„Mám konstruktivní návrh. Zvu tě na večeři!“
„Nepůjdeme radši hledat ten hotel?“
„Abych se přiznal, tak já hotel mám. Já jsem jen… nevěděl… jak zapříst hovor, abych tě mohl pozvat na tu večeři.“
Rozesmálo mne to. „To jsou tedy záminky. A tu večeři beru,“ rozhodla jsem se najednou, protože jsem si uvědomila, že jsem od rána pořádně nejedla, jak mi nervozita svírala žaludek.
Vytáhl z kapsy kartičku. „Tady bydlím. Hodil bych si tam jen věci, ať se s těmi papíry netahám,“ a nadzvihnul ruku se štůskem kreseb.
Přikývla jsem a podívala se na tu vizitku. Nosticova rezidence. Nic mi to neříkalo. Naštěstí na druhé straně byl plánek. Bylo to vlastně na Kampě a tu jsem při troše fantazie najít mohla. A tak jsme se otočili a sešli po schodech z mostu směrem k Maltézskému náměstí a dál na Kampu.
Byla s ním legrace. Teď, když jsme se zasmáli strastem s rodiči, tak nám oběma otrnulo. Povídali jsme si o tom, co děláme, co studujeme, co nás baví. Byl vtipný, zábavný, zajímavý. Občas jsme se koukali do kartičky na maličkou mapu, rychle pochopil, že se v Praze nevyznám o moc lépe než on, ale nezdálo se, že by mu to vadilo a tak jsme se k Nosticově rezidenci dostali skoro za půl hodiny.
Nevypadalo to na žádný nobl hotel, z venku takový normální rohový měšťanský dům, jen sem tam čára, kam až sahala voda při povodních. Vysvětlila jsem Paulovi systém našich povodní a nadšeně mne upozornil, že pokoj má v patře, kam by voda nesahala. Ujistila jsem ho, že Česko stoleté povodně pořádá jednou ročně a že si na ně nevybral podzim zcela správně.
Maličká recepce byla ponořená do šera. Paul požádal o klíč, recepční mu ho vydal a Paul s ním odběhl ke schodišti. Původně jsem si chtěla na chvilku sednout do křesílka, ale pak jsem se rozhodla zeptat se recepčního, jestli neví o nějaké restauraci v okolí. Přeci jenom nejsou pražské restaurace můj obor. A pokud ano, tak asi trochu jiná cenová skupina, než měl Paul na mysli. Proč se nakonec dobře nenajíst?
Stála jsem těsně u pultíku, když recepční na Paula zavolal „And mister, here is letter for you!“ a nad hlavou zamával krémovou obálkou.
Paul ho asi přeslechl.
Až napodruhé se Paul ohlédl a přikývl že rozumí, když na něj recepční zavolal jménem.
Stála jsem tam přimražená. Krve by se ve mně nedořezal.
Podívala jsem se na ten dopis, který mezi tím recepční položil na pult.
Nepřeslechla jsem se.
Bylo na něm modrým inkoustem vyvedené celé Paulovo jméno.
Jean Paul Ansari.
Pindruscha said:
7. 11. 2007 at 23:33pekna nahodicka
zeptas se ho na tatinka? 
uz se nemuzu dockat dalsiho diilu!!
Ptolemailos said:
8. 11. 2007 at 2:38Život je paradox, pretože prvou sekundou smerujeme k smrti. Tímto sa absurdita, akou sa s nami tento svet zahráva, približuje k zdárnemu nekonečnu. Žijeme preto, aby sme trpeli. Pri narodení dieta nie je schopné udržať si samo svoju telesnú teplotu. Rýchlo ju stráca a bez opateri by neprežilo. Dieťa sa narodí a prvé, čo pocíti je bolesť. No hneď na to sa k nemu skláňa niekto, kto sa oň chce postarať. A to je prvý kontakt z láskou. A keď sa nikto taký nenájde, v tom okamihu dieťa zomiera. Už nie je viac živou bytosťou. V priebehu ďalších rokov človek stretá množstvo bolesti. Najskôr pociťuje tú fizickú. Niekedy má pocit, že je to na nevydržanie a potom príde niečo, čo to všetko zmení. Láska. Ak je raz spozná, stane sa jednou z potrieb, ktoré musí naplniť. Ak sa tak nestane, trpí. Vtedy spoznáva naozajstnú bolesť. Pretože tá nie je taká priama. Ukáže sa zrazu, potom zmizne, potom sa objaví. Núti každého k nezmyselnému správaniu, občas sa stane, že sa s toho všetkého zblázni. Neunesie tú ťarchu, nedokáže sa ukludniť, nedokáže nájsť zmier so svojim vnútrom. A to som nespomenul ešte spoločenské problémy. Žijeme v rozvitej spoločnosti s určitými pravidlami. Dáva nám útočisko v rôznych menších celkoch, ktoré sú viac, či menej stotožnené s hlavným ideologickým prúdom. Alebo, ako sa vravý, všeho chuť. A samozrejme, nie každý sa dokáže v spoločnosti prejaviť a uspieť. Potom má pocit, že do spoločnosti nezapadá, nenachádza útechu ani na jej okrajoch, aj keď sa o to snaží. Potom mu ostáva iba jediné. Vnoriť sa do seba. Psychologický terminus … depresia, stav úzkosti, jednoduch nikdy nekončiace muky, ktoré sa síce prerušujú, no nikdy nezmyznú. Myslíš si, že máš problém?? Že máš neriešitelný problém, upadáš do svojej úzkosti a nenachádzaš východisko? Tak to je najväčšia hlúposť, aká ťa môže napadnúť. Nech je aj celí svet proti tebe, nech nenachádzaš povzbudenie už v ničom a jediné východisko, či úzku trhlinku uspokojenia ti ponúka myšlienka na smrť, spomen si na jedno. Si len hlúpi narcis. Sebec zahladený do seba. Riešiš viac seba, než život. Skúpo si myslíš, že život je len tvoj. Zabúdaš na ľudí, ktorí majú na tvoj život ovela vedší nárok, než ty sám. Jedno prirovnanie, či skôr zamyslenie, pre lepšie pochopenie myšlienkového rozpoloženia ľudí. Dnes žijeme v miery. Je to krásne. Nadávame na všetko, riešime to, ako by nám mohlo byť ešte lepšie, nevážime si minulosť, nechceme myslieť na budúcnosť. Veď načo aj. Asi nás aj tak nečaká nič nové, poriadne, či azda pozitívne. Žijeme si vo svojom prepychu bez najmenšieho uvedomenia si, čo nás stál, čomu zaň vďačíme, a aký je pôvabný. Ale tak je to vždy. Tak si spomeňme na vojnu. Predstavte si. Máte sedemnásť – osemnásť – devetnásť – dvacať… Pomali premýšľate nad tým, čo by ste chceli robiť vo svojom živote. A potom niekto príde a povie, no musíš ísť bojovať za svoju vlasť, za slobodu. A vám je nejaká vlasť či sloboda úplne ukradnutá, jednoducho vás to moc nezaújma. Veď si nežijete zle. No žiaľ ta musíte. Nechápete tých, ktorý horlivo túžia po boji. A načo? Začo? Len kvoli vyblednutej sláve. Nechcete byť hrdinom. No akosi nemáte navýber. Hnusný výcvik, preklínate vlasť, za ktorú máte bojovať, že vám to spôsobila. Začína vám chýbať vaše pohodlie. A potom to príde. Dostanete výzbroj a nasadnete do konvoja, ktorý vás odváža do prvej línie. Už začínate počúvať reči o tom, že 70 percet z vás už je mŕtva. Idete tam ako štít pre tých pár\“vyvolených\“. Azda vám začína dochádzať, že smrť je za dverami. Začnete premýšlať, ako to býva zvykom u ľudí, o svojom živote. Hladáte v ňom zmysel. Premýšlate nad tým, či sa vám chce ešte žiť. Určit nechcete trpieť a keď už máte umrieť, nech vás guľka trafí rovno do hlavy a koniec. Zrazu sa otvoria dvere. Všetci vybiehajú von no akosi už polovica z vás dostala zásach. A je to tu. Dostanete zásach. No žiaľ nie je to ten túžobne očakávaní, lež hnusný priestreľ pľúca. Krv sa valí a viete, že zomierate. Cítite bolesť, ktorá je koniec koncov aj tak otupená, pretože adrenalín zariadil svoje. \“Žiaľ nevychutnáte si ju.\“ No hurá je tu smrť. A bola nezmyselná? Iste nie. Vy zomriete, iný žijú. A prečo to všetko? Pretože sú ľudia a nie je ich málo, ktorý chcú žiť. Prečo? To je zvláštne a zavše tomu často nerozumiem, ale je to tak. Aj keď to všetko smeruje do jedného bodu. Dokonca sú ľudia, ktorý sa na takýto koniec podujmú dobrovolne. Môžeme sa len dohadovať o tom, prečo to robili, no ja si myslím, že to nerobili so sebeckých dôvodov. Aj keď viete, že 70 percent z vás padne v priebehu pol hodiny. A azda jediné, čo vám môže byť nápomocné je myšlienka na to, že vás život padol azda zbytočne, no pre to, aby iný mohli žiť! Čo k tomu dodať? Žijete. A žijete vďaka 100kám 1000com dokonca 1000000om ľuďom. Iste nie priamo, no všedci tý, čo zomreli, aj keď v nezmyselných bojoch dali šancu tebe, tebe, tebe aj tebe aj mne. Niektroý zomreli len pre to, aby nás bolo menej a mohli sa narodiť nový, pretože vo svete to už tak chodí, že keď je nás ľudí veľa, tak sa prečistíme sami. Toľko ľudí sa snaží, aby si každý s nás mohol ohrievť svoju polievočku, pritom nás to už aj tak nezaujíma. Sme príliš zahľadený do seba. No ja hovorím. Ak chceš zomrieť, tak zomri pre niekoho, nie pre to, že si príliš rozmaznaný svetom a nevieš, čo je to boj o prežitie. Taký boj, keď nemáš čo do úst, keď nemáš kde spať. Pozri sa na tých pouličných tulákov. Sú na dne a predsa žijú. Utápajú sa v drogách, len nech nevnímajú tú trpkú skutočnosť, že sú asociáli a v spoločnosti nemajú svoje miesto či oň nestoja. A kto by im to vyčítal? Skúste sa vzime túlať a nemať nič. A hneď sa vytratí všetka romantika. Zatrpknete. A prečo ešte stále pokračujete. Je to azda len taký primitývny popud, ktorý nás núti snažiť sa prežiť a ktorý je nám vlastný. Inak by sme už dávno vymreli. Zamysleli ste sa niekedy nad tým, koľko úsilia sa obetúva na záchranu a predlžovanie života?? Záchranná služba, polícia, požiarnici, starostlivosť o starých, ťažko chorých, dokonca nevyliečiteľných a podobne. Koľko miliárd ročne stojí každý jeden štát táto starostlivosť. No viete si predstaviť, že by nebola. Začne horieť.. NO A? máte horúčku.. NO A? niekto vás ohrozuje zbraňou.. NO A? áno, aj napriek snahe, je to často tak, že na vás aj tak kašlú, no keď je najhoršie, trebárz sa vybúrate v aute a uviaznete v ňom. Nie je príjemné vedieť, že je tá možnosť, že vás nájdu, pomôžu vám. Je to povzbudivé, pretože keby ste mali problém a pritom by ste vedeli, že to nikoho nezaujíma tak stratíte všetku nádej a tým aj zajtrajšok a tým svoj život. Každý trpel. To je fakt. Len sa zamyslime nad tým, či je to dvôvod na to, ukončiť svoj život, len tak. Je to sebecké, je to hnusné. Voči všetkým tým. Ak chce niekto z vás zomrieť, ale naozaj, že to plánuje a nie len sentimentálne návalové pocity, ktoré odoznejú, i keď sa časom vrátia, no stále to nie je na tak \“dobrej\“ ceste, tak vám odporúčam jedno. Choďte večer von, niekam, kde to je dosť nebezpečné a keď uvidíťe, že niekto potrebuje pomôcť, že ho niekto ohrozuje, zaplete sa, a nechajte sa zabyť. Azda niekoho zachránite. No nebojte sa. Nebudete hrdinovia. To určite nie, i keď by vás pravdepodobne tak vykreslili, iba by ste boli zbabelci, ktorý nechali na niekom inom to, čo sami nezvládli. No pri tom by vaša smrť dostala zmysel. Pretože život, ako bolo povedané na začiatku j evlastne nezmyselný, tak nech aspoň smrť nejaký zmysle má. A keď na to nemáte a radšej si podrežete žili, či nebodaj zoženiete
strelnú zbraň, skočíte pod auto, podpáli te sa, otrávite sa, či niečo podobné. No nemôžem tvrdiť, že by vás nebola škoda, len vaša sebecká existencia stratí aj to zrnko významu. Že nezvládate… hmm. prosím, hore uvedený návod, ako zomrieť so zmyslom. A pritom všetko tkvie v tom, že už si nikto neváži slobodu, mier a tých, ktorý za ne položili svoje životy. Za nás všetkých, ktorý môžeme žiť. Veď je to ďaleko a máme \“iné problémy.\“ A je to tak, len je to smutné…
soda bicarbona said:
8. 11. 2007 at 14:46jakápak náhodička…však měl být na mostě,a pak už tatík po něm nic nechtěl, ne?jinak se též nemůžu dočkat…
k3 said:
8. 11. 2007 at 16:08náhody neexistují
inka said:
8. 11. 2007 at 16:20zas jeden z těch dobře čtivých dílů, navíc okořeněný jemným humorem, moc hezky se to čte, mlask, mlask
) PS: přidávám se ke všem zvědavcům
paja-ostrovanka said:
10. 11. 2007 at 19:48kdo je ansari? jsem tu nova. mimochodem-tvuj tatinek je evangelickej farar? muj taky:))
Wu said:
12. 11. 2007 at 12:35Hehe, no jo, jasně že pak už nic nepotřeboval, když se synek zkontaktoval s Veronikou sám.
kittie said:
13. 11. 2007 at 19:17Bude někdy další díl? Je to skvělé a čtivé…a je toho málo.
kk said:
14. 11. 2007 at 7:45[5] Paja-ostrovanka: Ansari je další z devíti, viz http://pribehstrycka.bloguje.cz/607705-pomoc.php
sonja said:
14. 11. 2007 at 15:45wow, to je teda story!!!