Příběh strýčka Martina

Nemohla jsem tomu uvěřit. Náhoda? Náhoda v takový den? Nemyslitelné. Čistě náhodou jsem dnes popila čaj s kardinálem katolické církve. Čistě náhodou jsem se dozvěděla, že můj strýček je šest tisíc let mlád, pokud se mohu opřít o kvalifikovaný odhad matičky církve. A čistě náhodou jsem se na mostě Karlově srazila z dalším z Devítky? A čistě náhodou mne s tváří, vzorem to prostoty, umlouval na večeři, protože čistě náhodou jsem mu padla do oka nebo spíše do kreseb? Bylo by příliš pošetilé nežádat po mne, abych v takový den věřila náhodám?

Když jsem uviděla to jméno na dopisu, chtělo se mi nejdříve začít křičet. Jen tak začít ze všech sil řvát na celou nosticovic residenci. Třást se, aby mne nechali, pustili. Aby všichni vypadli. Aby démoni odstoupili. Ještě, než jsem to stihla udělat, mi došlo, že žádné Apagé Stanai by mi nepomohlo. Že v téhle hře jsem někde veprostřed, odkud se nedá jen tak vystoupit. A že nepochopitelným závanem větru jsem měla možnost nahlédnout na kartu, která mi měla zůstat skryta.

Uvědomila jsem si, že jestliže jsem až doposud byla naprosto ve vleku událostí, o kterých jsem si ještě před pár hodinama bláhově myslela, že jsem jich hybatelem, iniciátorem, tak najednou se mi vrací jedna výhoda zpět. Jedna znalost, která mi měla být odepřena. Vím, že on ví. Ale on neví, že já vím, že ví. Jak prosté, drahý Watsone, ušklíbla jsem se sama pro sebe, než mne napadlo, že jsem za celou tu dobu nebyla ani tím Watsonem.

Takže Jean Paul Ansari.

Druhý z Devítky. Druhý ze strážců lidstva, se kterým jsem se potkala. Trochu mladý, pravda. Bude mít vzácnou možnost poznat, jak mne na taková setkání připravil jeho drahý kolega a můj strýček, dá-li se to tak říci.

Recepční se na mne podíval, zřejmě mu neušlo, jak jsem pobledla. Rukou jsem se na vteřinku chytla za břicho, jen letmo, náznakem, aby to vypadalo jako mimoděk, jako potlačení krátké nevolnosti nebo vystřelující bolest ženských dní. Aby mu to neleželo v hlavě a aby mu nedošlo, že jsem viděla něco, co mne překvapilo. Okamžitě odvrátil hlavu zpět ke svým papírům, tohle vysvětlení mu došlo ihned a snad to všechno zase pustil z hlavy se stejnou profesionální bezstarostností, jako ho k tomu profesionální starost dovedla.

Došla jsem k secesnímu křesílku, ještě chvíli jsem bojovala s návalem pokušení vyběhnout dveřmi ven na ulici, do setmělé Prahy a ztratit se v křivolakých uličkách Újezda, ale pak jsem se do něj usadila a čekala. Na znamení Boží milosti nebo na Ansariho.

Vytáhla jsem mobilní telefon a Šárce jsem napsala SMS zprávu, aby neměla strach. Nechtěla jsem jí volat, bála jsem se, aby nepoznala, že jsem se zapletla ještě hlouběji, než jsem původně chtěla. A jako sestra na to měla kromobyčejně dobře vyvinutý cit. Pak jsem mobil vypnula, aby mne nerušil, zaklapla a dala do kapsy.

Sešel po schodech, usmíval se, jako by se nic nestalo. Jistěže, on nevěděl, že se stalo. A snažila jsem se být taková, aby to u toho zůstalo.

Vyšli jsme do ulice a zabočili na Újezd. Újezd má jednu výhodu, že je plný hospůdek a restaurací a nakonec se nám zalíbila jedna se jménem Cantina. Mexická hospůdka a něco ostřejšího, na to měl chuť, prohlásil. I já jsem souhlasila, že dnešek je pro něco ostrého opravdu vhodný. A tak jsme šli. Bylo to útulné a bylo tam i místo, teplo a jen nezahuleno. No, proč tam bylo nezahuleno, prozradil zběžná pohled do jídelního lístku. Za tyhle peníze bych se i ve VIPku v Brně najedla dvakrát a to nepočítám v úvahu, že stačí Arneho přejít na druhý konec a zapadnout do něčeho v běžné studentské cenové relaci. Ale jak vždycky na tyhle komentáře říká Šárka: Praha má jiné cenové relace. Věřím jí to, bezezbytku, jako málo co.

Paul bystře odhadl, kde je zhruba problém, když se naklonil přes stůl a spiklenecky zašeptal: „Myslíš, že bych si mohl dovolit tě pozvat?“

Zatvářila jsem se pohoršeně, ale nakonec jsem souhlasila: „Dobře, až přijedeš do Brna, pozvu Tě zase já.“ Souhlasil.

Číšník doklusal záhy, objednali jsme si dvě sklenky vína a hromadu jídla, buritos vypadalo lákavě protože to asi původně opravdu nebyla palačinková placka naplněná zbytky od předchozích tří večeří, jak to vždycky originelně kuchtila moje spolubývačka na koleji. A než to začali nosit, tak jsem se dala do sondování. Musím přiznat, že Jean Paul si nedělal s vyprávěním velkou hlavu. Až mne to mátlo. Stačilo ho naťuknout a už ze sebe sypal jména, data, události. Za chvíli jsem věděla prakticky všechno o jeho rodině. O sestře, která chodí na lyceum, mamince v domácnosti, tatíkovi vlastnícímu stavbařskou firmu, která, jak Paul neopomněl sarkasticky podotknout, staví v Paříži pro kohokoliv, kdo potřebuje dvacet procent ze zakázky zpět v hotovosti. „A takových,“ připomínal mi Paul se sklenkou červeného čehosivína v ruce, „je v Paříži požehnaně. To jsme rodinka, co?“

Odtušila jsem, že je mi těžko morálně něco odsuzovat, protože táta taky musel dát dvacet procent navíc tesařovi, když nám shnila střecha na kůlně, aby se vůbec obtěžoval přijmout tak malou zakázku. Paul mne upozornil, že jsem přehlédla směr toku financí v systému francouzských úplatků a usoudil, že jeho otec je totálně abominale.

Tajuplně a obezřetně jsem kroužila kolem toho, co Paul dělá. Ochotně mne slovně provedl po jejich fakultě, objasnil mi, že tatínek nesouhlasil s tím, aby byl malířem, ale trval na tom, že půjde na něco, co souvisí se stavařinou a architektura byl největší ústupek, jehož papá byl schopen. Paulovi se zamlouval nejvíce, protože alespoň trochu zůstával u malování a navíc budovy kreslil vždycky rád. Bránit mu v tom otec nemohl, protože „stará krása Paříže je podhoubím, na kterém roste ta nová. Se všemi těmi všimnými,“ soudil Paul, proč ho otec při kreslení zákoutí Paříže nechal.

Inu, francouzská rodinka, jak má být.

Dojídali jsme a já jsem přemýšlela, jak toho úhoře přitlačím ke zdi. Po hodině povídání jsem měla hlavu plnou všeho možného, ale z každé narážky na Devítku, mého strýčka či další tajuplné návnady, mi vyklouzl. Tak elegantně, až jsem začala přemýšlet o tom, že příjmení Ansari možná bude ve Francii trochu běžnější, než jsem ze začátku odhadovala. Jean Paul totiž opravdu vypadal jako normální obyčejný kluk s trochu levicovými názory, ale rozhodně ne jako duše strážící lidstvo po tisíciletí….

Příjemně se s ním povídalo. Asi by bylo hezké se s ním projít Île de la Cité, ponořit se do jeho oblíbených uliček a nechat si povídat o tom, jak katedrálu v devatenáctém století zachránil od zboření a skvěle rekonstruoval Paulův oblíbenec Eug