Příběh strýčka Martina

Dojít z Újezda na Maltézské náměstí byla otázka chvilky. Ostatně, už jsem jednou dneska kus té cesty šla, když jsme hledali Nosticovu, takže jsme ani nebloudili. Zdá se, že si dneska starou Prahu pořádně projdu. Bylo by to zajímavé, kdyby nám oběma telefonát nevzal všechnu náladu. Paul měl starost o otce, protože ani ten volající sám přesně nevěděl, co se stalo. Jen, že se stalo něco špatného. 

„Měli se setkat. Ještě před tím, než se otec potká se mnou. Jenže táta se opozdil. To se mu nestává. A pak už prý jen dal vědět, že je zraněný. Vůbec nevím, co se stalo,“ mumlal si pro sebe a já jsem zrovna neměla na to, abych ho utěšovala, že to bude všechno v pořádku. Už proto, že jsem sama tušila, že nepůjde o zdvořilostní návštěvu.

Bála jsem se, že ten kostel nepoznáme, že to budeme hledat. Jenže když jsme přišli na Maltézské náměstí, hned bylo jasné, který je ten pravý. Kostel Panny Marie pod řetězem je stavba i na Prahu výjimečná. A na první pohled rozpoznatelná, i když k němu musíte přijít docela blízko, je tak zvláštně utopen v zástavbě. 

Kostel byl postaven někdy koncem dvanáctého století za vlády českého krále Vladislava II, jenž jeho výstavbu podporoval. Byl první institucí johanitského řádu v Čechách a byl také založen jako významný obranný prvek podhradí, dnešní Malé Strany.

Klášter a s ním i kostel hráli v dějinách Prahy důležitou roli po mnoho staletí a je škoda, že dneska na to tak zapomínáme. Například už jen ten řetěz v názvu. Existuje samozřejmě více variant vysvětlení, jak se řetěz do jména dostal. Tou nejběžnější je, že klášterní fortna byla uzavírána řetězem, od toho také „pod řetězem“. Další variantou ale bylo, že z těchto míst se z Malé Strany natahoval řetěz přes řeku na Staré Město, aby lodě neproplouvaly bez placení cla. A nebo také název mohl souviset s Juditiným mostem, který v těchto místech stával a jehož věž měla bránu s řetězem. 

A naposled, v těchto místech se setkal Jan Nepomucký se svým osudem a o pár metrů dále s vodní hladinou a smrtí, která mu přinesla svatořečení.

V těchto místech zkrátka  starověká Praha končila či spíše začínala…

Tohle všechno jsem říkala Paulovi, když jsme se dívali na monumentální gotické věže spojené štítem. Paula udivilo, že přestavba se zjevně dále posunula až v barokních časech, takže jsem ho upozornila na to, že gotickou přestavbu přerušil vpád husitských vojsk. „Máte to v Praze hezkou směsku,“ pousmál se Paul, když se díval skrze gotický portál na barokní průčelí kostela. Zdálo se, že naše architektonické libůstky mu vrátily řeč.

„Tyhle věže jsou pevnostní,“ podotkl po chvíli okukovná.
„No a?“
„Nebudou mít dveře.“
„Mají okna…“
„Mají. Ale dveře se do pevnostních věží nedělají,“ namítl Paul zamyšleně.

Obešli jsme věž zprava. Měla dveře. Malá, nenápadná, dřevěná, pobitá železem. A s klikou. Neřekla jsem na to nic a Paul mlčel.

„Půjdeme dovnitř?“
„Půjdeme,“ přikývl.
Vzala jsem za kliku a otevřela dveře.
Za nimi byla malá chodba. Taková klasická gotická chodba, řekla bych. Kamenná, studená, po stranách chodby dřevěné lavice z tmavého dřeva, snad ořechu. Goticky vyřezávané lavice, musím podotknout. A na konci chodby další dveře. Černé jak noc.

Přišli jsme k nim a Paul zaklepal.
Ozvalo se zřetelně slyšitelné „Vstupte“ a tak Paul vzal za kliku a dveře se se skřípotem otevřely. Šlo to ztuha.
Tentokráte jsme vstoupili do obrovského gotického sálu s nádhernou křížovou klenbou, parketami na podlaze a impozantní knihovnou táhnoucí se podél všech. Otočila jsem se – ne, jen na té vstupní stěně knihovna nebyla, zato tapisérie, kterou jsem neměl čas si prohlédnout. V zadní třetině sálu stál stůl. Jeden jediný stůl. Obrovský, nádherný, úhledně uspořádaný. Vedle stolu globus, vsadila bych se, že otvírací a s lihovinami.

Za stolem někdo seděl, v křesle, obrovském koženém křesle. V místnosti bylo šero, takové žlutavé mihotavé přítmí. Paul šel pomalu k tomu stolu, pak ale vyjeknul bolestí a chytil se za tvář. Už už jsem si představovala ty nejhorší možnosti, co ho mohlo postihnout, Paul se podíval překvapeně na své prsty a pak nad sebe.

„Vosk,“ ozval se ten hlas. Mluvil česky, ale Paul chápavě přikývl a prsty mnul tu hmotu, co mu skápla na tvář. Skutečně, nad ním v lustru, byl kruh ze svíček, z nichž kapička vosku ukápla dolů přímo jemu na tvář.
„Přijměte prosím místo, když už jste vážili cestu,“ řekl ten hlas znovu a ze šera vstala postava , aby nám pokynula ke křesílkům. Byli bychom je snad přehlédli, najednou vystoupily ze tmy, jak jsme se blížili ke stolu.
„Vypadá to taky jak na hradě u Drákuly,“ zašeptala jsem Paulovi, když jsem si sedali do křesílek.
„Omlouvám se, neuvykl jsem příliš modernímu interiérovému designu, navíc si nejsem jist, zda by se do těchto prostor hodilo sklo, chrom a plast.“ odtušil muž za stolem. Zjevně mne nepřeslechl.
„A jistě se mnou budete souhlasit, že se v těchto křeslech sedí nadmíru pohodlně,“ dodal. A jelikož už jsem se uvelebila, musela jsem souhlasit. Dát tyhle křesílka do posluchárny, prodřímala bych i přednášku o statistické analýze bez odporu!
„Bůvolí kůže,“ dodal ještě pro informaci, jako by tušil, co mi problesklo hlavou. Tím jsem vytušila, proč tenhle nábytkový artikl nebyl vysoko na nákupním seznamu při vybavování poslucháren MUNI.

Paul si odkašlal. „Vy jste nám volal? Rád bych věděl, co je s mým otcem!“
„Jistě, omlouvám se za moji nezdvořilost. Odpušťte rozržitému starci, jehož čas přeci jen plyne poněkud jinak. Jmenuji se Ibrahim Saitz a jsem vrchní bezpečnosti Devítky. Pokusím se vám vyložit důvod, proč jsem vás sem předvolal, takže mne prosím chvíli nepřerušujte. Na dotazy bude prostor později,“ odkašlal si a upil ze skleničky průzračné tekutiny.

Dívala jsem se fascinovaně na tu skleničku. Jednoduchá, krásná, ale rozhodně ne nová. O pár set let, vsadila bych se, že ne nová. Všechno tady bylo takové.

„Pane Ansari, vy to ještě nevíte. Ale váš otec Bernard Ansari je členem společenství, které poskytuje jisté služby světu i sobě navzájem. Říkáme mu Devítka podle toho, že má devět hlavních představitelů a jedním z nich je i váš otec. Bohužel, váš otec byl zavražděn.“

Paul vytřeštil oči. „Cože?“

„Říkal jsem vám, že na dotazy bude prostor později. Ale chápu, že je to pro vás šok. Prosím, napijte se vody, pokud libo,“ ukázal Saitz na karafu vody a skleničky na stole. Chytla jsem Paula za ruku. Na rozdíl od něj jsem totiž tušila, že smrt jeho otce je menší část těch problémů, která nás ještě dnes čeká. Protože jsem pochopila, že smrt Paulova otce by nám jeden z Devíti neoznamoval.

„Váš otec přišel o život při službě Devíti. Nyní se pokusím vám stručně vysvětlit, proč je to tak důležité a co po vás chci. Devět neviditelných je sdružení založené před šesti tisíci lety a jeho účelem je kontrolovat určité poznatky, vědomosti a znalosti, jejichž zneužití by pro lidstvo jako celek mohlo mít fatální důsledky. Je zřejmé, že z této podstaty se čas od času objeví jiná skupina, která by naopak tyto poznatky chtěla získat, nebo je tu jistá šance, že se k jejich získání v dohledné době dopracují. Naším úkolem je takovéto riziko zažehnat.“

Paul seděl a sklenička se mu v ruce třásla. Snad ji nerozbije, napadlo mne.

Saitz mezi tím pokračoval: „A také se čas od času objeví skupina, kterou napadne, že odstranit nás, je dobrá cesta k těmto povědomostem, jež strážíme. A také, jistěže čas od času, se najde někdo, kdo od myšlenky přistoupí k činu, na což jsme vcelku obstojně připraveni a nadání schopnostmi, v nichž se nám těžko může smrtelník rovnat. Znepokojivé je, že v posledních letech se útoky vůči členům Devítky stupňovali a došly tak daleko, že začaly být v parciálních oblastech úspěšné. Pokus o vraždu vašeho strýce Martina Vaterbiho nebyl sice ad-facta úspěšný, ale prakticky nemáme povědomost o jeho momentálním působišti, což je, dovolte mi to říci, pro nás nezvyklé. Pak tu máme dokonanou vraždu vašeho otce Bernarda Ansariho. A když říkám dokonanou, tak tím myslím dokonanou. Víš otec, Paule, byl zavražděn tak, že už nemůžeme počítat ani s jeho znovuzrozením, což je základní doktrína, jíž se řídíme. Nanejvýš znepokojivé je, že dokonce ani netušíme, jak k tomu došlo. “

Saitz zavrtěl hlavou, když viděl, že Paul se chystá se zase na něco zeptat a já jsem natáhla ruku, abych Paulovi vzala skleničku z ruky. Nenesl to moc dobře.

„Mně jako vrchnímu bezpečnosti přináleží úkol všechny záležitosti objasnit a uvést svět znovu do rovnováhy. Za tímto účelem jsem se rozhodl sestavit několik týmů, které mi v tom budou nápomocny. Jeden z nich bude vaše dvojice. Důvod je prostý. Jste osobně zainteresováni na objasnění našich problémů a máte k nim i řadu osobních předpokladů. Tak, nyní je prostor na vaše otázky.“

„Zbláznil jste se?“ vyhrkl Paul dříve, než jsem si stihla já zformulovat svoji otázku, u níž jsem chtěla být méně expresivní a více věcná, ačkoliv musím přiznat, že její obsah měl být stejný.

Saitz pokrčil rameny. „Takže jsme přešli od fáze mého výkladu do fáze mých důkazů. Abyste mne nechápali špatně. Devítka nikdy neposkytuje důkazy o své podstatě. Nikdy a nikomu. Fakt, že jsem se rozhodl učinit výjimku, je výjimečný sám o sobě a poukazuje více na vážnost situace, než cokoliv jiného. Samotným poskytnutím těchto důkazů se stáváte součástí událostí a nemůžete z nich už zaživa vystoupit, protože to nemohu připustit. Abych tuto moji myšlenku ještě více konkretizoval a rozvedl: pokud odmítnete spolupracovat, vymažu veškerou vaši existenci. Ne, že vás zabiju, ačkoliv tak byste to také mohli chápat. Způsobím, že jste nikdy neexistovali. Osobně to beru jako můj finální důkaz pro případ, že by vás naléhavost mé zvěsti nepřesvědčila. A jako své selhání, abych byl upřímný, protože naléhavost přesvědčování je jedním z předpokladů mé funkce. Takže?

„Co takže?“ přeptala jsem se tentokráte dříve, než Paul.
„Takže důkazy?“
„Znamená to, že se teď můžeme zdvihnout a odejít?“
Saitz se usmál: „Ne.“
„Nedáváte zrovna moc velký výběr.“
„Výběr je obecný problém evropské kultury. Dávám vám realistickou nabídku. Dobře tedy. Pane Ansari, můžete mi říct, jakým jazykem na vás hovořím?“
„Francouzsky, samozřejmě,“ řekl Paul.
„A vy slečno, můžete mi říct, jakým jazykem na vás mluvím?“
Podívala jsem se mu do očí. Bodavě, pichlavě. Tak, jak jsem se dívala do očí Markovi, když mi vysvětloval, že najít ho na koleji v posteli s Mirkou není akt neúcty a symbol našeho rozchodu. Marek ten pohled neustál. Saitz ano.

„Česky,“ odpověděla jsem.

„Vidíte, to jednodušší máme za sebou. Každý z vás si myslíte, že na vás mluvím vaším rodným jazykem. Ve skutečnosti na vás nemluvím ani jedním. Mluvím na vás mentalikou, něčím, co je univerzální každému lidskému mozku. Ve skutečnosti tu ani nejsem. Což je tvrzení, ke kterému bych měl dodat něco závažného, abyste si nemysleli, že mluvíte s naprostým bláznem. Takže pokročíme k dalším důkazům, prosím následujte mne,“ řekl Saitz a my oba jsme vstali.

V tom okamžiku mi podlaha ujela pod nohama, stěny knihoven se kolem nás začaly řítit někam do temnoty a strop vylétnul vzhůru. Překvapilo mne to natolik, že jsem spadla na něco, co vzdáleně připomínalo vodu, ale asi to byla opravdu nějaká podlaha.

„Omlouvám se, nemuseli jste vstávat. Nevyjádřil jsem se přesně, fyzicky nikam nemusíte a proskoky jsou pro nezkušené vždy poněkud dezorientující. Už můžete otevřít oči.“ slyšela jsem Saitzův hlas.

Otevřela jsem oči.

Nadechla se.

A začala jsem křičet.