Příběh strýčka Martina

Pode mnou bylo něco jako voda. Lesklý azurov-modrý povrch, zvlněný, zároveň zrcadlící, zároveň opalizující, střídající všechny odstíny, které jsme uvykli připisovat modři. Hrůzostrašný a nádherný. Podívala jsem se někam, kde jsem předpokládala obzor, ale všechno se rozebíhalo, utíkalo to před mým pohledem tak, že se nedalo na nic zaostřit, na nic podívat přímo.

Hlava se mi točila, oči mne pálily, ale přesto jsem je křečovitě držela otevřené, než jsem k rozpáleným víčkům musela přitisknout ruce a vytírat si z očí něco, co mne škrábalo jako písek a co nikde nebylo a bylo všude.

Pak se ta všehomodrost začala rozplývat. Ne tak obyčejně, jako by z jedné strany uplývala pryč a něco jiného ji nahrazovalo, rozplývala se, jako by se zprůhledňovala. Modrou barvu nahrazovala okrová se šedou. Dívala jsem se na pláž a v dálce se tyčilo město. Stála jsem ve vzduchu, mimo to všechno, měla jsem pocit, jako bych stála na té pláži ale viděla jsem jí tak, že jsem musela být mimo ni, někde stranou.

Za pláží se táhnul pás zeleně, tenký, úzký, protože hned za ním začínalo město. Žádné, které bych znala, žádné, které by mi připomínalo nějaké pozemské město. Veliké domy z kamenů, střechy hrající všemi barvami, široké bulváry plné pohybujících se teček. Pak dorazila vlna vůně. Každé město nějak voní. Tohle vonělo… jinak, než města, která znám. Vonělo. To bylo to nejlepší, co mohu o té vůni říct. Vonělo květinami, hlínou, vodou, kouřem, ohněm lidmi a zahradami. Nesmrdělo benzínem, exhalacemi komínů, auty. Už jsem si toho všímala. Vypadalo jinak. Vonělo jinak. Ale obrovské… bylo obrovské. Megapolis. Nedohlédla jsem konce.

Někdo se dotkl mého ramene. Otočila jsem se. Ibrahim Saitz stál krok za mnou v černém splývavém plášti, zachmuřenou tváří. Teprve teď jsem mu poprvé viděla pořádně do tváře. Byl starý. Neidentifikovatelně starý. Vrásky mu brázdily tvář, paprsky rýh se rozbíhaly od očí a ztrácely se ve fousech, zatímco svraštělé tělo stále končilo v bujné i když bílé kštici.

„Jsme na místě,“ řekl Saitz.
„Na místě kde?“
„V tomhle městě jsem se narodil ještě před tím, než jsem se stal nesmrtelným. Úplně poprvé. Tam někde, vidíte? Ve čtvrti Bársů. To znamená něco jako Zahradní čtvrtť. Odsud to nemůžete vidět, ale je plná zahrad kolem domů, je možné těmi zahradami procházet, obdivovat stromy. Miloval jsem Bársů, jak by také ne, vyrostl jsem tam.“
„Proč mi ukazujete, kde jste se narodil?“
„Neukazuju vám, kde jsem se narodil, pouze jsem se nostalgicky pozastavil nad místem mi drahém. Toto město se jmenuje Altia. Vy ho budete znát pod řeckým jménem Atlantis.“
„Tohle že je bájná Atlantida?“
„Tohle je Atlantida v okamžiku, kdy se teprve bájnou stávala.“
„Jak to myslíte?“
Saitz mne předešel a rukou ukázal před sebe, od obzoru k obzoru: „Takhle.“

Dívala jsem se.

Vypadlo to, jako eroze. Jako by se domy, ulice, stromy, lidé, začaly pokrývat hnědou rzí, která se vynořila odnikud. Najednou všechno přede mnou se začalo zamlžovat tou rzí, jako by se sama podstata hmoty přede mnou měnila. Všechno se drolilo, propadávalo do sebe, propadávalo do nicoty. A pak přišla vlna vzduchu, která s sebou nesla puch a zvuky. Obrovský smrad, zápach, dusivý hnus, který neumím k ničemu přirovnat a zároveň kvílení, jekot, nářek, dusot, úpění, rány a cokoliv, na co si jen je možné ve zvucích pomyslet.

Uvědomila jsem si, že musím stát notně daleko, když je odstup obrazu a zvuku tak veliký. Ve chvíli, kdy se mi už před očima všechno propadalo do sebe a do nicoty, najednou, postupně i následovně, vše ve víru, v momentu a v beztvarosti i rzivosti, na mne teprve zvuky i pachy začaly doléhat.

Nebylo to, jako exploze atomové pumy. Žádný kruh, který by pohlcoval a spaloval. Eroze, propad, rozpad, vše najednou, bez viditelného epicentra. Šílenství.

Zavřela jsem oči a počítala, abych se uklidnila. Abych to byla schopná vůbec nějak přijmout. Když jsem je znovu otevřela, už jsem viděla jen stěny vody, obrovské vlny a masu kapek a tříště, která se hnala proti nám. Znovu jsem se rozkřičela, úlekem a strachem, skočila jsem za Saitzem, ale pohybovala jsem se, jako bych plavala v medu. Zavřela jsem oči, když stěna vodní masy dosáhla místa, kde jsem stála…

… a když jsem je znovu otevřela, stáli jsme se Saitzem vysoko nad vodní hladinou.

„Už mne chápete? Právě jste sledovala, jak zanikla moje civilizace. Jenomže to, co vy jste viděla ve zlomcích vteřiny, trvalo ve skutečnosti celá léta. Takhle zemřelo dvacet milionů lidí. A tohle je důvod, proč vznikla Devítka. Proč strážíme lidstvo, aby svou vlastní hloupostí něco podobného znovu nedopustilo. “

Mlčela jsem a zírala jsem do míst, kde jsem naposledy viděla město. Možná už jsme byli někde úplně jinde, možná i jindy, nevěděla jsem, ale na ten zážitek se nedalo nic říct. Jakákoliv slova by byla hanlivá, svatokrádežná a zbytečná.

Nechal mne mému mlčení, dokud jsem nesebrala všechnu svou odvahu nadechnout se a zeptat se: „Proč… proč se to stalo?“

„To je dobrá otázka. Protože svět se dostal z rovnováhy. Svět udržuje v rovnováze řada sil, které působí nejrůznějšími směry. V momentě, kdy se nějaká taková síla stává silou vůdčí, hybnou, vychyluje se svět z rovnováhy. V momentě, kdy se svět dostává z chaosu protichůdných tendencí, sil a trendů, vychyluje se ze svého ustáleného chodu. A hrozí, že se dostane někam, kde nemůže fungovat. Že se tím vychýlením překulí do zmaru. Úkolem Devítky je obnovovat rovnováhu. Napomáhat jí. Odvádět svět z cesty uzurpujících tendencí a sil, které ho mohou zničit. Nedovolit jedinou nadvládu, podporovat rozmanitost. A to je to, v čem Altia selhala. V čem si její civilizace nedokázala poradit.“
„Proč to nedokázala?“
„Byla příliš unešená svou všemocností, silou a důvtipem. Domnívala se, že pochopila podstatu světa a že ji může využít ve svůj prospěch. A ve své pýše si nepřipustila, že její poznání v řadě aspektů bylo povrchní. Pýcha předznamenala její pád. Jednostrannost znamenala, že nebylo jak jí ukázat znovu správnou cestu, protože nikdo neposlouchal. Do posledních okamžiků své zkázy byla Altia přesvědčená o své dokonalosti a výjimečnosti. A když se probrali alespoň ti nejdůvtipnější a nejbystřejší, nejprozíravější, už se nedalo sejít z té cesty zkázy. Setrvačná síla byla příliš velká. Altia nemohla pro svět udělat nic jiného, než vypustit Devítku jako varování a zároveň strážce. Tehdy jsem přijal já a moji druhové svoji roli.“
„A co chcete po mně?“
„Mohu to tedy brát tak, že naléhavosti mé zvěsti už věříte.“
Beze slov jsem přikývla.

V tom okamžiku oceán kolem mne zmizel a v tu chvíli jsem stála před křesílkem ve věži kostela. Tentokrát se mi hlava tolik nezatočila, zdá se, že tím prvním proskokem chtěl Saitz pouze udělat dojem. Ohlédla jsem se. Paula jsem nikde neviděla, ale celá místnost vypadala tak, jak jsme ji před několika staletími opustili.
„Ještě s Paulem probíráme některé detaily, nebojte se o něj, za chvíli bude zpět,“ pochopil Saitz můj pohled.
„Nyní přejděme k třetí fázi, tedy k tomu, co já po vás budu chtít,“ opřel se Saitz ve svém koženém křesle a zaklesnul prsty do sebe.
„Chci, abyste něco našla.“
„Co?“ opáčila jsem ihned.
„Niuunburg,“ odpověděl Saitz prostě.
„Niuunburg?“ vydechal jsem překvapeně? „Widukindův ‘suburbio Niuunburg’?Proč uprostřed chvíle, kdy se podle vás svět řídí do záhuby, zabíjí vaše lidi, najednou hledáte Niuunburg? Proč vás najednou zajímá nějaká záhada českého středověku?“

„Máte cit na dobré otázky. A tahle si zaslouží, abych vám ji zodpověděl,“ pousmál se kysele Saitz.