Příběh strýčka Martina

Saitz se pohodlně opřel ve svém křesle a podíval se na mne. Chvíli mlčel, jako by si v hlavě rovnal myšlenky, než začal s výkladem a v tu chvíli mojí hlavou pádily všechny myšlenky o novohradském problému spolu se vzpomínkou na Dušana Třeštíka.

„Novohradská záležitost je poněkud záhadou i pro nás, ačkoliv to neradi připouštíme. Abyste mi rozuměla. Z určitých důvodů a jistými postupy, s jejichž podstatou se seznámíte později, se umíme velmi přesně a rázně dobrat skutečné podstaty určité události. Bohužel nikoliv v tomto případě. Což je znepokojující samo o sobě, ale své důvody to má. A právě proto potřebuji vaši pomoc, protože v tomto případě máte větší šance na úspěch, než kdokoliv z Devítky. Příliš jsme si navykli na svou jasnozřivost a nyní, když ji použít nemůžeme, jsme jak hluší a slepí.“

„Ale pomoc v čem? Proč je novohradský problém tak důležitý?“ zeptala jsem se, protože už jsem si zvykala, že Saitz mluví o něčem, co nechápu a půjde-li mi to dobře, pochopím jeho slova nejdříve za pár hodin.

„Oficiální historie říká, že pod Novým hradem došlo k usmíření mezi Otou a Boleslavem, oběma prvními tohoto jména.“

Přikývla jsem, to vím. Jedna z největších bitev českých dějin a vybojovaný zápas o samostatnost.

„Obě strany požadovaly záruky. Oto požadoval mimo jiné zaslání posvátné nastolovací listiny českých knížat a Boleslav ji spolu se zemskou berní vyslal do Němec jako záruku své dobré vůle. Cestou z Prahy po zemské stezce vedoucí údolím Ohře byl konvoj přepaden, vojáci povražděni a jak stříbro, tak nastolovací listiny se ztratily. Stalo se tak krátce poté, co konvoj vyrazil z Nového hradu. Tenhle incident obě strany málem uvrhl ve válku a chtělo to mnoho diplomatického úsilí, aby se situace urovnala.“

„Budiž. O tomhle oficiální historie neví a je to zajímavá hypotéza. Ale co vás na tom trápí? Potřebujete stříbro?“

„Na stříbro vám kašlu,“ odfrkl Saitz a byla bych ho napodobila, kdybych se neupomněla na zůstatek svého účtu.
„Tak co chcete?“
„Ty listiny!“
„Proboha proč?“ vydechla jsem překvapeně.
„Obsahují konstituci Devítky. To, jak jsme vznikli. Jak a jakou silou jsme byli ustaveni.“
„Chcete říct, že se sentimentu hledáte pár pergamenů a kvůli tomu všechno tohle?“
„Kéž by. Kdo ví, jak jsme vznikli, ví i, jak nás zničit. A když nás zničí, nezůstane z civilizace kámen na kameni. Proto potřebujeme ty listiny.“
„Nemáte kopie?“
„Ne. Nelze je zkopírovat. Kopie není k ničemu. Potřebujeme originál.“
Nezeptala jsem se proč. Vzala jsem to jako fakt.
„Měli jste si je lépe hlídat,“ poznamenala jsem.
„Děkuji za moudrou radu, slečinko. Na jednu stranu to bylo tehdy nesmírně důležité a my jsme nenašli jinou cestu. Na stranu druhou nás uklidňovalo, že není snadné ty dokumenty zneužít. Oto rozhodně nedisponoval ničím, jak pochopit jejich smysl. Jen věděl, že pro nás mají význam, kvůli němuž neporušíme domluvy jen tak. Jenže dneska… je situace jiná. Proti nám stojí někdo, kdo… “

Saitz nechal plynout slova do ztracena, oba jsme seděli v pohroužení do představ, co by se stalo, kdyby ten někdo…

„Když najdu Nový hrad… Najdete ty listiny?“ vrátila se mi do otázek moje pragmatičnost.
„Nevím,“ zavrtěl hlavou Saitz. „Už jsem říkal, že nejste moje jediné želízko v ohni. Ani tahle informace nemusí být jediná, která povede k cíli. Ani k němu nemusí vést. Ale věřím v ní nejvíce.“
„Ale…“
„Není žádné ALE. Viděla jste, co se stalo? Viděla jste Altii? To samé přijde. Ne za tisíc let, ani za století. Ani byste nestihla mít děti!“

Nezdálo se mi v tu chvíli moudré připomínat, že co se mých dětí týká, nejsme zrovna ve spěchu. Cítila jsem, co myslel.

„Jenže já po tom nemůžu pátrat. Nemám na to ani čas, ani peníze! Musím do školy a mám před sebou zkoušky!“

Saitz beze slova ukázal na stůl. Ležela na něm tlustá obálka. Vzala jsem ji do rukou. Krémový silný papír, nebyla zalepená. Byla v něm sada dalších dokumentů, papíru, kartiček. Vytáhla jsem to a rozevřela jeden z papírů. Logo Masarykovy univerzity jsem poznala okamžitě. Tři tituly a jméno rektora Petra Fialy hned poté. Papír jsem očima jen přelétla. Rozhodnutí o povolení odkladu studijních povinností. O rok. Pak drobnější plastová kartička stříbřité barvy. Logo MasterCard. Pod ní další. Zlatá. Visa. Platební karty.

Zdvihla jsem oči na Saitze.

„Předpokládám, že tím jsme oba dva zmíněné problémy vyřešili. Odklad studia nebude problém v případě potřeby prodloužit, nemyslím, že by mému přání vaše univerzita nevyhověla, na to byla moje podpora při opravě vašeho univerzitního kampusu příliš vítaná. A k těm platbním kartám. Nemají žádný myslitelný limit. Jejich použití umíme šikovně zakrýt před nepovolanými zraky. Věřím také ve vaši soudnost. Přesto, kdybyste pocítila nutnost kupovat na tyto karty celou jachtu nebo let do vesmíru, pokuste to se mnou předem konzultovat.“

Přikývla jsem. S tou jachtou to nebyl špatný nápad. „Dá se na tu kartu koupit garzonka v Brně?“ pomyslela jsem si…
„Dá,“ přikývl Saitz, jako by mne slyšel. „A tím se dostáváme do čtvrté fáze našeho rozhovoru, jestli to chápu dobře.“
Mlčela jsem.
„Obchod,“ doplnil vcelku zbytečně. „Laskavost od vás ke mně by měla vyvážit laskavost ode mne k vám.“
„Máte nějakou nabídku?“ zeptala jsem se.
„Záleží na vás, řekněte si, co by vám přišlo adekvátní. Jsem flexibilní v podobě mé odměny.“
„Dobře tedy. Za prvé, pomůže to Martinovi Vaterbimu?“ nadechla jsem se….
„To nevím. Ale nevím o ničem lepším, co by mělo šanci mu pomoci.“
„Za druhé mi řeknete, kdo je můj otec,“ pokračovala jsem.
… Saitz okamžitě zavrtěl hlavou, „berte tu garzonku, kupte si hezký čtyřpokoják v centru, ale na tomhle se nedohodneme, v tom jsou mé instrukce velmi jasné.“
Přikývla jsem. Některé pochody a procesy jsem už dneska začínala chápat.
„Takže jinak. Jsem žena, sama bez vztahů a známostí na těch správných místech. Už mi rozumíte?“
Saitz právě chápavě nevypadal: „Myslíte, abych vám našel vhodného ženicha?“ zeptal se nepřesvědčivě.
„Vy sám jste ženatý?“
„No, poslechněte, neberte si to zle, ale nejsme rovná partie…“ začal opatrně.
„To nejsme. V sociální inteligenci hrubě zaostáváte,“ usmála jsem se. „Ženicha nechci a až budu chtít, jistě se neobrátím na vás.“
Saitz vypadal, že si notně oddechl.
„Myslela jsem to jinak. Dostuduju a ať budu jakkoliv dobrá, bude trvat hodně dlouho, než se s něčím prosadím. Potřebuji pomoc do začátku. Chápu, že nebudu moci zveřejnit, co najdu. A že i když bych to zveřejnila, nikdo tomu neuvěří. Dejte mi něco jiného, ale něco mi dejte. To je všechno, co chci. I když, když jsme už domluvili ten byt, jsem s ním srozuměna,“ dodala jsem rychle.

Saitz přikývnul. „Rozumím. A souhlasím. Něco vám dám,“ a pokynul rukou znovu na stůl. Zase na něm ležela obálka. Ten stůl byl učiněné naleziště obálek.

Vzala jsem ji, zase krémový silný papír, nezalepená. Vytáhla jsem papír, už na ohmat jiný, kvalitnější, než z té předešlé obálky. Tentokráte jsem logo musela chvilku zkoumat, než mi došlo, že se dívám na znak Officia katolické církve. Papír byl v latině. Ani jsem se nenamáhala si to slabikovat: „Co to je,“ zeptala jsem se.

„Něco, co by mohla být odměna pro vás. Dostatečná odměna, pokud jsem správně vyrozuměl vaší motivaci. Pepažský stolec vám tímto umožňuje vstup do archivů církve.“
„A co tam mám hledat?“
„Na dalším dokumentu máte vše sepsané. Najdete tam historii prvních českých pohanských panovníků. Ne sice kompletní, ale velmi rannou. A také zlomky věnované slovanskému náboženství. Sepsáno nezávisle na sobě Martinem z Bragy, svatým Kolumbánem a adalbertovou misijí. Uděláte z toho velmi impozantní dílo, to vás mohu ujistit. A velmi obstojně ozdrojované.“
Podívala jsem se na ten papír. Věřila jsem mu. Už těch pár jmen a letopočtů vypadalo na impozantní data.
Papíry jsem znovu zasunula do obálky.

„Jsme tedy domluveni,“ usoudila jsem a Saitz přikývl.

„Jaký bude další postup? A co Paul?“

„S Paulem jsme se dohodli rovněž a k oboustranné spokojenosti. Až vyjdete ven, potkáte se. Měl jsem dojem, že dohodu věnovanou ocenění vaší laskavosti bychom měli vést mezi čtyřma očima, takříkajíc v soukromí. Spolu samozřejmě sdílejte, co uvážíte, váš cíl je stejný. A další postup? Na stole máte obálku. Třetí. Poslední. Slibuji.“ Podívala jsem se. Skutečně, byla tam další obálka.

„V té obálce máte letenky. Letadlo vám letí za necelé dvě hodiny, to krásně na Ruzyň stihnete. Poletíte do Lisabonu. Na letišti si vezmete taxík a jako adresu udáte Sintru. Až vyjedete z Lisabonu a ocitnete se na čtyřproudé silnici, řeknete taxikáři, že chcete zavést do Alaspalkleita. Už bude vědět, co a jak.“

Hmátl a jsem do obálky. Letenka.

„A co tam?“

„Tam se vám pokusí De Vero poskytnout pár vodítek k vašemu pátrání a poučí vás o metodách, které používáme. Abyste je v tomto případě mohla zkombinovat s těmi vašimi. A zbytek… už bude na vás. Dozvíte se, co víme.“
Přikývla jsem. Další jméno do skládačky.
„A když vás budu potřebovat kontaktovat?“
„Z libovolného telefonu zavoláte na číslo 9.“
„Tak jednoduše?“
„Tak jednoduše,“ přikývnul. „Máte ještě nějaké otázky?“ přeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Tak, v tom případě je na čase se rozloučit,“ řekl a vstal. I já jsem se začala zdvíhat, měla jsem co dělat, aby mi obálky nezačaly padat. Podali jsme si ruce.
„Teď je na čase říci, že vám přeji mnoho štěstí.“
„Asi je na čase říci, že i já vám,“ řekla jsem a Saitz se tentokrát neusmál. Napadlo mne, že je chováním, přes tu všechnu nepodobnost, Martinovi vlastně docela podobný.
„Paul na vás čeká za dveřmi,“ dodal a pustil mou ruku.

Otočila jsem se a bez ohlédnutí jsem prošla dveřmi a chodbou ven do pražské chladné noci. Opravdu. Pavel tam stál.

Vypadal… Nu, vypadal hodně otřeseně.

„Jsi v pořádku,“ zeptal se mne, což od něj bylo opravdu milé, řekla bych, že jsem byla v lepším stavu, než on. „Neboj, jsem. Co ty?“ Přikývnul. Zdálo se mi, že si chce mlčet.

Otočila jsem se zpět ke dveřím. „Měl jsi pravdu, Paule. Tyhle věže nemají dveře,“ řekla jsem. Obrátil se také a na tu zeď, která šla bez přerušení, bez jakéhokoliv náznaku po nějakých dveřích, se podíval s naprostým klidem: „Vždyť jsem to říkal…“

„Napadá tě něco?“ zeptal se mne.
„Napadá,“ přípustila jsem.
„Co?“
„Básnička. Skvěle se teď hodí k tomu, na co myslím. A tebe?“
„Že pojedem na letiště. A básničku mi můžeš rovnou recitovat.“

Byla česky.

Tentokráte česky nerozuměl. Ale myslím, že smysl chápal.