Příběh strýčka Martina

„U Svantovíta,“ zaklel jáhen Řehoř a pokřižoval se. Pak, když si uvědomil, co řekl, překřižoval se ještě jednou. Pro jistotu. V téhle situaci to nemohlo škodit. Kletí ke staroslovanským bohům bylo dneska nejmenším problémem.


Zděch se překřižoval také. Svantovíta přeslechl. Zato erbu si povšiml. S erbem vyšitým na svrchním plášti chodil málokdo. Znamení urozeného pána představoval fakt, že si plášť mohl dovolit, tak k čemu se vyšívat s erbem. Vojáci měli erb na štítě, to stačilo. Když, tak na praporci.

Půltucet mrtvých vojáků měl erb na štítě, jak se patřilo. Erb s orlicí. Vojáci knížete Boleslava. Jen ten sedmý. Od počátku se choval jinak. Možná je to mělo varovat.

Vlastně to byla skvěle vymyšlená past. Dva vozy se drkocaly rozbahněnou zemskou stezkou, včera večer sprchlo a i když se nebořily hluboko, sjet z cesty by nemohly. Právě tohle místo bylo ideální. Zděch se svými muži tu přesekali a pokáceli pár stromů, jimiž zahradili cestu. Snažili se, aby to vypadalo, jako následek včerejší bouře, jako polom.

I tak by neměl Zděch a jeho čtyři kumpáni žádnou šanci. Jáhen Řehoř se počítat nedal. Překvapení nepřekvapení, proti vojákům na koních a ve zbroji nebyli rovnocenými soupeři. Jenže Zděch měl překvapení, které si přivezl z boje s uherskými kočovníky. Luky. A šípy.

Čekali na skále stínící cestu, na výšku muže vysoko. Tak, aby stříleli z převýšení, aby byli dost blízko cesty a zároveň je nebylo snadno vidět. Vojáci se museli otočit. Kdyby jim Zděch dal šanci. Nedal. Nechtěl dát.

Zděchovi muži stáli tiše schovaní, když vozy přijely k záseku a vozkové se začali překřikovat, kudy to objedou, nebo zda bude lepší stromy odstranit. Vojáci zůstali v sedle. Mohla to být past a obezřetnost byla na místě. Zděch taky slyšel, jak to jeden z vojáků zakřičel na vozku, který namítal, že kdyby vojáci sesedli a ruku k dílu přiložili, dříve by projeli.

Zděch s nimi musel v duchu souhlasit. Kdyby to bylo obyčejné lapkovské přepadení, měl by ten voják pravdu. Zachránili by se. Pětici pěších mužů by přes všechny úpěnlivé modlitby jáhena Řehoře rozsekali zkušení knížecí žoldáci. Sekali by z koňů, dlouhým mečem. Měli dobrou zbroj. A bojovali by o vlastní život.

Jenže Zděch býval taky voják. A nebyl takovým zoufalcem, aby útočil na vojáky knížete, kdyby si nebyl jistý, že se nemůže nic stát. Však také, když za ním poprvé Řehoř přišel, váhal, jestli ho nemá vyhodit. V jeho prospěch nerozhodlo ani tak to, že jáhen Řehoř byl staršovce synovec. Spíš to, že Zděch v plánu neviděl chybu. Chytře to vymysleli.

Tu informaci zaslechl Řehoř náhodou, když poklízel po noně v kostele svatého Jiří na Pražském hradě. Stál ve tmě, neviděli ho. Původně je nechtěl rušit, protože Martina z Wartbergu od vidění znal. A nikdy se mu nechtěl připlést do cesty nevhod.

Ne proto, že Martin z Wartbergu byl Boleslavův nejbližší družiník a jeho slovo mělo v České zemi stejnou váhu, jako Boleslavovo. Hlavně proto, že Řehoř věděl, jakou práci pro Boleslava dělá. Martin z Wartbergu byl pánem sítě vyzvědačů, kteří jemu a skrze něj i panovníkovi přinášeli zprávy o všem, co se dělo v zemi i v Říši. A Řehoř věděl, že tyhle informace, když se získávají za peníze, tak je to za levno.

Byl by diskrétně zakašlal, kdyby ihned nezačali mluvit o něčem, co živí znát nemají. O transportu berně, kterou Boleslav přislíbil zaplatit Otovi za zemský mír. Téměř dva veletucty hřiven stříbra přislíbil zaplatit Boleslav za smír a za privilegia, jimiž ho Oto v říši má obdařit. Nejenom v kostele svatého Jiří se s netajenou radostí mluvilo o tom, že tahle berně by mohla zemi přinést biskupství blíže, než v Mohuči. Však si také svatojiřští brousili zuby na to, že biskupství by mohlo být přímo u nich, ačkoliv, jak Boleslav napomínal Děpolta, na to je ještě brzo mysliti.

Martin z Wartbergu vysvětloval tomu druhému, kudy pojedou. Jak zajistí převoz do Sedlece zemskou stezkou, kde se k transportu přidruží větší ozbrojená družina. Ano, bylo by lepší jet Slezskou stezkou, než Lužickou, říkal Martin. Byla by to pohodlnější cesta, ale nepřátelé nás čekají v Říši, cestou na Naumburg. Bude lepší projet stezkou po Ohři… Ten druhý poslouchal a přikyvoval. Řehoř zůstal ve stínu, bez dechu, nervozní z tajemství, které slyšel.

Tak nervozní, že nemohl usnout. Tak dlouhou se převaloval v dormitoři, až vyšel ven na vzduch, kde se mu konečně rozsvítilo. Že takhle jasné boží znamení se mu příště nepřihodí. Protože takováhle informace… inu, kdo by mohl vědět, co s ní? Jistě, Zděch. Do dormitoře se už nevrátil. Nebylo, proč.

Sedm mužů skolil Zděch a jeho lidé třemi salvami. Vojáci měli přednost. Byli nebezpečnější. Oba vozkové svoji šanci záhy propásli, když je nenapadlo seskočit z vozu a prchat krušnohorským hvozdem – pak už je našly šípy.

Až do momentu, kdy pětice mužů seskočila ze skály, zatímco Řehoř se z ní pracně a prazvláštně škrábal, šlo všechno jak na drátkách. Řehoř se Zděchem sledovali, jak ostatní lapkové procházejí padle muže a ty, které šíp neusmrtil, zkušeně podřezávají. Lapkovské řemeslo nebylo o soucitu a svědci vždycky znamenají problémy. Zejména, když jde o svědky vládnoucího knížete.

Problémy se projevily až u toho sedmého těla. U sedmého muže.

Zděch si ho povšimnul už dříve. Když se vojáci jeli podívat na přesek, jako jediný tenhle muž zůstal vzadu. A pak, když Zděch mávnul rukou a on i jeho kumpáni zaujali střeleckou pozici a pozdvihli luky, tenhle je jako jediný uslyšel. Uslyšel? Nebylo co slyšet. Dávali si pozor. „Sebejistota zabíjí,“ říkával Zděch a opatrností nešetřil. Založení šípů na tětivu nedoprovodil jediný hlásek, jediný zvuk. Jenže ten sedmý … stejně najednou tasil. Stejně otočil koně a postavil se v třmenech, z čistajasna, jako by zahlédl to mávnutí, ale to nemohl, protože byl zády. Stejně zavolal na ostatní.

No, nakonec to bylo jedno.

Zděch ho trefil první ranou do hrudi a ostatní nedojeli ani na deset kroků od skály, na které stáli. Nic to na jejich osudu nezměnilo, odplivl si Zděch, rozmrzelý tou smůlou. Nakonec je to dobře, říkal si Zděch. Nemusel zabíjet zezadu, jako zbabělec. Stříleli do hrudi.

Když jeden z jeho kumpánů, Dněstr, otočil toho sedmého, místo hbitého řezu nožem uskočil, jako by ho uštknulo. „Zděchu, Zděchu, sakra, pojď se podívat. U psí mateři…“ koktal Dněstr.

Zděch s Řehořem přišli blíže.

„U Svantovíta,“ zaklel jáhen Řehoř a pokřižoval se.

Zděch se překřižoval taky. To v téhle situaci nemohlo škodit.

Erb vyšitý na prsou pláště byl sice zalitý krví a umazaný od bahna, ale stejně byl rozpoznatelný. Jedno svislé stříbrné břevno, za ním dvě břevna zkřížená, to vše na červeném poli.

Ten sedmý muž byl Martin z Wartbergu, druhý nejmocnější vládce říše rozkládající se od Chebu přes Prahu, Olomouc, Tatry a Krakov až ke kyjevským Červeným vrchům.

Tělo se pohnulo. Ruka se zachvěla. Zděch vytáhl dýku a rychle k tělu poklekl, nedbaje bláta rozježděné cesty. Chtěl to skončit.

Jenže v tu chvíli si všimnul toho pohledu. Oči Martina z Wartbergu sice postupně matněly, skelněly, ale mžikáním víček se Martin ještě snažil vnímat svět kolem sebe. Pak jeho prsty sevřely pevně Zděchův rukáv.

„Ty zasrane … … teď mne poslouchej,“ vybublalo z Martinova hrdla spolu s rudou vlnou krve.

Má proražené plíce a topí se ve vlastní krvi, uvědomil si Zděch.

A pak se naklonil nad ústa Martina z Wartberga, nedbaje toho, že krev mu třísní vlasy i kazajku. A poslouchal, co mu pán, jemuž dvanácte let sloužil, šeptá umírajícím hlasem.

Znělo to něco jako…

„Tea or coffee?“

Proč se umírající baví o kávě? O čaji?

Otevřela jsem oči. Letuška se mne přeptala ještě jednou a Paul se ke mně naklonil: „Jsi v pořádku?“

„Jsem. Promiň. Jen hrozné sny.“ odpověděla jsem a objednala jsem si kávu, abych byla trochu použitelná, až za dvě hodinky přistaneme v Lisabonu.