Příběh strýčka Martina

Letiště v Lisabonu nese jméno Vasco da Gamy. Ostatně, jako skoro všechno, co v Lisabonu je. Po mořeplavci a objeviteli se jmenují náměstí, parky, věže, mosty i kostely a s letištěm tomu není jinak. Sdělila jsem to Paulovi na jeho dotaz, co vím o Portugalsku. To už jsme přistávali a nad Lisabonským letištěm vládla tma.


„No, to je fakt, pojmenovali po něm skoro všechno, to je komické,“ odtušil Paul, když po zběžném listování v palubním časopise ověřil moje tvrzení.

„To mají s vámi společné, co,“ ušklíbla jsem se a samozřejmě jsem poukazovala na Paulovu francouzskou národnost. A jeho patriotismus.
„To tedy nemáme,“ ujistil mne Paul.
„Ne? A jak se jmenuje letiště v Paříži?“ otázala jsem se bezelstně.
Paul se zachmuřil, došlo mu, že si naběhl. „Orly!“ řekl pak vítězoslavně.
„A to druhé? To, kde se ztrácí kufry a furt se stávkuje?“
„To není fér! Kufry se ztrácí na obou. A stávkuje se taky na obou!“
To byl argument, na který jsem už nic neřekla a Paul dělal uraženého.

Pak ho to konečně napadlo: „A jak se jmenuje letiště u vás?“
„Ruzyně.“
„A to byl kdo?“
„Nikdo, tak se jmenuje ta vesnice a už odedávna.“
Na to se Paul zase zachmuřil. Rozveselilo ho až přistání. Ukázalo se totiž, že jsem sice občankou Evropské unie, ale druhořadou. Že musím, narozdíl od něj, projít pasovou kontrolou.
„V prosinci nám to taky zruší,“ namítla jsem a způsobně se zařadila do fronty s přeškrtnutým logem EU. Naštěstí to šlo rychle a celník mne odmávnul tak rychle, že jsem ani nestihla otevřít pas.
Ale Paul se stejně spokojeně zubil, když na mne čekal u východu.

Letiště v Lisabonu je maličké, ještě menší, než to Ruzyňské. Vyšli jsme posuvnými dveřmi z odbavovací zóny, na zavazadla jsme čekat nemuseli, měli jsme všechno při sobě. Jak Paul při odletu vhodně poznamenal, když je platební karta krytá Devítkou, tak na cestu přes kontinent stačí už jen pas a letenka, zbytek budeme řešit nákupem na místě.

Ukázalo se, že opuštěním odbavovacího prostoru jsme už prakticky z letiště. Prosklenou stěnou jsme kousek od nás viděli frontu taxíků, byla noc a na letišni nebylo nijak živo. Všude jen pár lidí.
„Měli bychom vyzdvihnout nějakou hotovost, ne všude budou brát karty,“ namítl Paul a tím se projevil jako praktik. „Nejezdím taxikem dost často na to, abych udělala tu zkušenost, že karty neberou,“ namítla jsem v sebeobraně, protože za tu dobu, co jsme spolu cestovali, jsme se začali vyžívat ve vzájemném špičkování.

„Radši bych vybral. Hloupé je, že na to ale budeme potřebovat PIN,“ řekl a ukázal rukou doprava, kde stály bankomaty.
„Neříkej, že ztroskotáme na tom, že neznáme PIN. Třeba to půjde bez něj…“
Paul si to nemyslel. Šlo to. Bankomat se na PIN nezeptal a vypadlo z něj bez odporu požadovaných 500 euro.
„To musí na taxík stačit,“ usoudil Paul a já jsem v duchu souhlasila. Právě jsme vybrali z bankomatu můj pololetní rozpočet…

Stanoviště taxi na letišti obnášelo seřadiště před halou. Vzhledem k noční hodině byla nabídka větší, než poptávka a tak jsme v klidu zamířili k prvnímu taxíku. Já jsem si v duchu předříkávala trasu, jak nám ji Saitz popsal a jak ji musíme absolvovat. Ještě v letadle jsme se s Paulem domluvili, že cestu objednám já. Paul uměl francouzsky a anglicky, tím jeho jazyková výbava končila. Já sice nemluvím španělsky dokonale, ale těch pár slov bych dohromady dát mohla a portugalci španělsky obecně rozumí velmi slušně. Snad.

Náš taxikář se naštěstí chytil anglicky a okamžitě. Ostatně, na otázku „Můžete nás vzít do Sintry“ jsem neočekávala těžkosti. Překvapivě se ale projevily, protože taxikář se pro jistotu přeptal, jestli myslíme Sintru jako město, nebo Sintru jako město. Chvíli trvalo, než se vyjasnilo, že centrum města se v portugalštině řekne stejně, jako město Sintra anglicky a taxikář nevěděl, jestli se nesnažíme na něj z části mluvit portugalsky. Když jsme si ujasnili, že chceme opravdu Sintru, žádný problém s tím neměl, překodrcal zpomalovací prahy před letištěm a rychle se zanořil do žlutě nasvíceného Lisabonu.

Jak se ukázalo, do Sintry je to třicet kilometrů a od letiště tam vedla vlastně přímá cesta. Ještě jsme projeli pár semaforů a pak se silnice rozšířila do čtyř pruhů. To byl můj okamžik.

„Promiňte, my nejedeme přímo do Sintry, je to kousek před ní.“
„Jasně… a kam chcete jet?“ zeptal se taxikář, doposud nemluvný.
„Do Alaspalkleita,“ řekla jsem bezelstně, aniž bych očekávala nějakou reakci. Možná neznalost. Ale rozhodně ne to, co se stalo pak.

Taxikář se před vyslovením toho jména díval do zrcátka, ale když jsem řekla to slovo Alaspalkleito, prudce se obrátil na mne a vyvaleně na mne koukal. Naštěstí jsme byli na rovné sílnici, takže nevadilo, že pár dlouhých vteřin zíral na nás dva na zadním sedadle. Pak ho napadlo, že by mohl dát blinkr, sjel do odstavného pruhu a my s Paulem jsme byli tak překvapení, že nás vůbec nenapadlo nic udělat.

„Kam jste to říkala?“ přeptal se znovu.
„Do Alaspalkleita. Je to nějaký problém?“

Zíral na nás, jako na zjevení. Oči měl vykulené na vrch hlavy a pak najednou natáhnul ruku. A chytnul mne. Za zápěstí. Silně. Vyjekla jsem. Pak přitáhnul moji ruku a já jsem začala panikařit. Bála jsem se, že mne chytil, ale udělal to, co bych asi v tu chvíli nejméně čekala, pokud jsem tedy vůbec něco čekala.

Políbil mi ruku. „Muito prazer,“ řekl k tomu. A pak mne pustil. A usmál se. Štastně. Najednou zářil, jako by mu někdo kdovíčím udělal radost.

A pak už to neřešil. Znovu zablikal a najel na poloprázdnou silnici.

Obrátila jsem se na Paula. Nechápal to stejně jako já.

„Ehm. Co se stalo?“ zeptala jsem se anglicky.
„Nezlobte se. Jenom jsem vás chtěl pozdravit.“ odpověděl taxikář.
„Pozdravit proč?“
„Protože jste legenda. Za to privilegium. Za tu čest.“
„To nechápu.“
Podíval se na mne do zpětného zrcátka: „Co nechápete?“
„O jaké legendě to mluvíte! To nechápu!“
„O alaspalkleitské legendě. Přeci. Vy ji neznáte?“
„Ne. Já se tam jen potřebuju dostat, neznám místní legendy.“
„Víte, on ji vlastně zná málokdo. To jméno se nepoužívá… hm, mnoho stovek let. Vlastě od velké povodně. Ale u nás v rodině je to taková legenda…“
„Jaká legenda?“
„Vyprávěl mi ji děda. A jemu zase jeho děda. O Alaspalkleitu. O moudrých, kteří tam sídlili a sídlí. O tom, že když jednou budu mít štěstí, zastaví mne člověk a řekne mi, abych ho zavezl do Alaspalkleita. “

Taxikář mlčel.

„A dál?“ zeptal se Paul netrpělivě.

„A dál? Dál… mi řekl, že když učiním, co mi nakázali, budu mít svůj díl na záchraně světa. A budu moci stanout prost bázně před tváří Boží. A můj život… bude naplněn… “

Sjeli jsme na úzkou asfaltku, která rychle přešla v prašnou silnici. Seděli jsme beze slov a čekali jsme, jestli taxikář k příběhu něco dodá. Seděl, řídil a mlčel.

Pak se z noci vynořilo stavení jakéhosi statku a taxikář přibrzdil. Kužely reflektorů klouzaly po omlácené omítce, po zdi bez oken, všude kolem jinak byla tma, už jen vzdálená světla velkoměsta a hvězdy nad námi svítily. Taxikář zastavil, vyběhl ven z vozu a než jsme stihli cokoliv udělat, protože sami jsme civěli na zeď, k níž jsme dorazili, nám úslužně otevřel dveře.

Vystoupili jsme.

Paul sáhnul pro peněženku a tázavě se podíval na taxikáře, který natahoval ruce. Částku ale neřekl. Jen vzal naše ruce a znovu je políbil. Oběma nám.

Pak se překřižoval. „Peníze nevezmu. Bylo to… čest pro mne,“ řekl, když našel ta správná slova v angličtině.

Šli jsme těch deset metrů, které nás dělily od brány stavení. Bez pozdravu. Taxikář klesl na kolena a za našimi zády se nesla tichá modlitba, kterou jen na chvilku přehlušilo Paulovo zaklepání na dveře.



Ve dveřích se otevřela špehýrka. Dívaly se na nás dvě oči a nedalo se o nich usuzovat vůbec nic. Byli jsme vděčni za trochu těch světel z reflektorů vozidla. Čekali jsme… já nevím, co jsme čekali, ale asi nějakou otázku, třeba co tu chceme. Ale neslyšeli jsme nic.
Pak jsem se osmělila já, v angličtině, když už jsme s ní dnes tolik pořídili: „Hledáme pana De Vero.“

Byla bych se vsadila, že ta osoba ve špehýrce se rozesmála, oči zmizely, zato se ozval nějaký hluk, ruch. Pak, po mnoha vteřinách, se v bráně otevřela malá vrátka. Za nimi stála žena. Spíš dívka. Rozesmátá od ucha k uchu.

„Pojďte za mnou. De Vero vás očekává…“ řekla jen a ani se nesnažila předstírat, že se nesměje. Byli bychom se jí bývali zeptali, čemu se tak směje, ale šla strašně rychle, měli jsme co dělat, abychom jí stačili. Naštěstí jsme jen prošli podloubím na nádvoří a druhým průchodem – a ocitli jsme se v obrovské zahradě, nasvícené světly z domu a měsícem.

„Počkejte tady,“ nakázala nám ta rozesmátá dívka a stejně rychle, jako nás sem dovedla, zmizela v domě.

Stáli jsme, rozhlíželi jsme se po sadu, shlíželi přes odlistěné koruny stromů na Lisabon rozprostírající se nám pod nohami, pod kopcem, na němž budova stála. Možný bychom se asi i chvíli tým výhledem kochali, protože Lisabon v tlumené záři světel vypadal kouzelně a za ním už jsme viděli odraz nebes zrcadlící se v oceánu, do toho všeho nebyla ani zima, ale spíš příjemný svěží vítr vanul a přinášel slanou chuť a vůni moře.

Ta smějící se plavovláska ale byla rychlá. Za námi se ozvaly kroky a pak hlas.

Hlas, který jsem poznávala. Okamžitě.
„Veroniko? Jsi to ty?“

Otočila jsem se. Vysoká žena, kterou jsem vídala a milovala od dětství. Pořád měla dlouhé vlnité kaštanové vlasy, pořád se usmívala očima i ústy kolem sebe, cítila jsem to z ní na dálku.

Chtěla jsem se k ní rozeběhnout. Skočit jí do náruče, jako jsem to dělávala, když jsem byla malá. Najednou jsem byla unavená. Vystresovaná. Zraněná na duši, ublížená. Najednou jsem potřebovala obejmout od jediného člověka široko daleko, kterého jsem tak dobře znala. Postěžovat si. Vybrečet se.

„Teto Tes?“ zeptala jsem se na místo toho nedůvěřivě.
„Ano, to jsem já, tak ráda tě zase vidím, to jsou dva roky, kdy jsi u nás byla naposledy!“ řekla Tes a chytla mne za ruce. Padla jsem jí do náručí. Dva roky.

Paul za námi nechápal nic. Nebyla jsem na tom o moc líp, ale aspoň jsem znala tetu Tes. Paul ji neznal. Asi proto diskrétně zakašlal a prohlásil: „Máme tu schůzku. S panem De Vero.“

„Já vím,“ prohlásila autoritativně teta Tes a dál mne držela. Paul ji zjevně nemohl odradit.

„To jsem já,“ dodala potichu.

Překvapeně jsem ji pustila: „Cože?“

„To jsem já, šeříku. Tesaia de Vero. Velmistryně Devítky.“