Příběh strýčka Martina

Byla to krušná noc. Táta uklízel, přijela policie. Musel je zavolat, fara není naše a přeci jen bylo vidět, že se něco dělo. Ještě než tátu napadlo, jak to všechno vysvětlit, vysvětlil si to policista sám: „Někdo se pokusil vás vykrást, co? Hm… pak si všiml, že jste v domě, tak utekl. “ Neztratilo se nic, takže jen zápis škody, kdyby to pojišťovna náhodou proplatila. Pokračuj ve čtení

Teď myslím, že je na čase přiblížit okolnosti, za jakých strýček Martin zmizel. Protože tím se vysvětlí také to, proč kolem toho tak nadělám. A to se hájím sama před sebou, ještě ani ne před nestranným pozorovatelem. Pokračuj ve čtení

Já vím. Zatím pořád moje hledání strýčka vypadá jako procházka růžovým sadem. Jako malý zmatek v příbuzných, přátelích a profesorech. Takže zaznamenám, jak jsem přišla k prvnímu mrtvému. Ne zmizelému, ale mrtvému. Protože mrtvý, to je podle mne pořádný důkaz, že věc je vážná. A také proto, že se z toho i po měsíci klepu jak ledovec před ozonovou dírou. Pokračuj ve čtení

Ještě jednu věc jsem nakousla a nedojedla. Jak jsem rozplakala vlastní profesorku latiny. Možná jsem to ještě nezmínila, ale studuju v Brně na Muni – v zásadě historii, zbytečné to rozpatlávat, protože bych tu ještě ráda nějaký ten pátek byla živa. A v rámci „jazykového minima“ jsem nafasovala mimo jiné i latinu a řečtinu na UKS. Profesorka ve věku mých rodičů, dlužno říci, slušná semetrika. Kdybych neměla v obojím náskok, potila bych krev, takhle se mi jakžtakž dařilo držet se nad hladinou. Pokračuj ve čtení

Slíbila jsem to prozradit. No, pokud máte rádi řečtinu, asi vám to už došlo. Moje křestní jméno Veronika pochází z řečtiny a v překladu znamená Nositelka vítězství. Jenže říct si to s Martinem, to nebylo jen tak. Že je to řecké Phere niké, to jsem musela vědět už od šesti let. V osmi jsem musela odvodit základní tvar ferein, tedy nést. Níke je přízvučné na první slabice, smál se mi strýček, když jsem protahovala koncové e. Znamená to Vítězství, dodávala jsem. Ano, odpovídal mi. A čekal. Pokračuj ve čtení

Se strýčkem Martinem jsme všichni doma měli zvláštní vztah. Už jsem psala o tom, že jediný četl tatínkova kázání kromě maminky. Pamatuju se, když jsem byla malá, mohlo mi být tak osm, devět. Cácorka. Byla to slavnostní ekumenická bohoslužba, kterou tatínek vedl. A říkal, že je to pro něz obzvláštní pocta. Nepamatuju si už, proč to měla být pocta, jestli snad kvůli samotné ekumenice setkání, ale to ani není podstatné.

Tatínek mluvil, stál před oltářem a já jsem se na něj dívala. A najednou mne přepadl stesk, který ani neumím vysvětlit. Strach. Jako by se nade mnou přehnal stín. Jako by mozkomorové pátrali pro kostele nebo jako by na nás padl stín Temného pána. Neumím to vysvětlit, ale vždycky, když tyhle pasáže čtu v Potterovi nebo v Pánu prstenů, živě si to umím představit. Pokračuj ve čtení

Každý asi máme nějakého strýčka. S tím mým jsem prožila nejúžasnější a nejpodivnějších chvíle od dětství až po dospělost, jestli se mohu ve dvaadvaceti za dospělou považovat.

Nic z toho neznamená, že bych si zrovna o strýčkovi Martinovi musela založit stránky. Nejsou taky pro vás. Jsou pro mne. Abych si utřídila v hlavě, co se stalo. Abych v pátraní po jeho tajemství neztratila nit, orientaci. Abych udržela kontakt s realitou a nepotopila se příliš hluboko do tmy. Pokračuj ve čtení