Příběh strýčka Martina

Došlo mi to až někde na Malostranském náměstí, když jsem míjela kostel svatého Mikuláše. Věra a Inočka. A pak ta poznámka o Vaterbiho přesmyčkách. Věra Inoca. Vera Ionica. Pravdivý obraz. Moje tvrzení, že takhle by přeci mohlo vzniknout moje křestní jméno. Veronika. Co když je to opravdu přesmyčka. Mohla bych? Mohlo by to tak být? Že bych byla Martinova dcera? Pokračuj ve čtení

Chvíli jsem nevěděla, zda si ze mne Lavada nedělá legraci. Už několik desítek minut mne tu přesvědčoval o tom, že ví všechno. Že jeho úřadu, jeho církvi, neuniklo za poslední dvě tisíciletí nic z chodu tohoto světa. Že všemu rozumí. S blahosklonností moudrého starce, znalce tajemství života, mi tu u čaje a salepu vyprávěl o tisíciletí starých příbězích, jako by se to stalo včera a všechno to, o čem se přeli historici, považoval za vyřízené. Pokračuj ve čtení

Seděli jsme v čajovně a já jsem spíš poslouchala a přemýšlela. Kardinál Lavada seděl proti mně, usrkával horký čaj a pokoušel se mi objasnit to, co bych měla vědět. Spíš musela. Pokoušel se mi vysvětlit, kdo byl Martin Vaterbi. Pokračuj ve čtení

Sešli jsme k začátku Nerudovy ulice. Mám tu v oblibě jednu příjemnou tureckou čajovnu. Jak taky nakonec lépe uhostit prefekta inkvizice, než čajovnou nevěřícího. Její majitel je navíc nevěřící jak vyšitý: typický turek, lehce osmahlá tvář, stále se tváří blahosklonně. Mírně obtloustlý, jen tak, aby vypadal blahobytně, což k živnosti patří, aby bylo zřejmo, že prosperuje. Ne moc, aby se nezdálo, že šidí nebo se mu vede příliš dobře, což živnosti nesvědčí a zbytečně to poutá pozornost úřadů. Pokračuj ve čtení

K sestře na kolej jsem dorazila s jednodenním předstihem, už v pátek. Nervozita mne přepadla natolik, že už v sobotu ráno jsem neodmítla Šárčinu nabídku upít trochu z lahvinky slivovice. To a černá káva model bojleráček, jedna ku jedné káva a chemický pozůstatek po transportu vody kolejním rozvodem, mne postavilo na nohy. Pokračuj ve čtení

Tu fotku jsem našla ve výpravné fotografické publikaci o Pražském hradu a jen o chvíli později ji sem DR přidal také. Hned, jak jsem ji viděla, jsem věděla, že tohle je to správné místo. Skála. Protože abych pravdu řekla, neočekávala jsem, že Martin by měl v oblibě skálu jakožto přírodní útvar. V jeho přírodě je skála symbolem, náznakem. A skála v podobě přesmyčky latinského petra je ideálním symbolem, jsem si skoro jistá, že tím místem schůzky je skála v podobě svatého Petra. Pokračuj ve čtení

Děkuju za řadu podnětů při hledání skály na Pražském hradě. Situaci jsem se rozhodla nepodcenit, protože podceňování bylo v minulosti mojí specialitou. Je třeba to vzít vážně. A tak jsem vyplenila univerzitní knihovnu o všechno, co jsem na téma Pražského hradu našla.

Bibliografie Pražského hradu je obsáhlá. Abych se alespoň někam pohnula, musela jsem pátrání rozdělit na dvě samostatné větvě. Tou první je hledání skály fyzické, skutečné. Druhá větev pátrání bude směřovat po skále symbolické, duchovní či mystické. Pro jedno jest třeba nepřehlédnout to druhé. Pokračuj ve čtení

Kdysi jsem byla telefonistkou. V prváku. Duše prostá z maloměsta dorazila do Brna, v průběhu prvního měsíce porovnala zůstatek z rodičovské apanáže s předpokládanými výdaji a moudře jsem usoudila, že bez vedlejšáku to nepůjde. Studia jsou sice hlavní, ale něčím se živit musím. Po řadě peripetií a přehmatů s doborčinností jsem přistála jako telefonistka v call centru. Před nástupem do práce jsem si zakoupila roztomilou knížečku s vemlouvavým názvem „Jak správně telefonovat“ a poctivě jsem ji nastudovala. Zmařená investice – telefonistky v callcentru potřebují neotřesitelnou dávku asertivity, trpělivosti a práce je vhodná spíše pro vězně, kteří nemohou z vězení útéct a běžet ručně vysvětlit volajícímu, jak se má chovat. Nebo pro psychiatry. Asi takový pocit jsem měla, když jsem se rozhodla zavolat do sídla inkvizice. Jak se asi tak vůbec telefonuje do inkvizice? Pokračuj ve čtení

Byly chvíle, kdy jsem si myslela, že jsem narazila na nějaké natáčení nízkorozpočtového kasovního trháku obšlehnutého podle Šifry mistra Leonarda. Kde se mi v rámci snížení nákladů neřeklo, že v tom taky hraju. A jsou chvíle, kdy si myslím, že jsem se musela zbláznit. Chvíle, kdy v předávkování Prozacem mi bránil jen fakt, že se u nás neprodává a musíte používat mediálně méně zprofanovaný Zoloft. Pokračuj ve čtení