Příběh strýčka Martina

Pode mnou bylo něco jako voda. Lesklý azurov-modrý povrch, zvlněný, zároveň zrcadlící, zároveň opalizující, střídající všechny odstíny, které jsme uvykli připisovat modři. Hrůzostrašný a nádherný. Podívala jsem se někam, kde jsem předpokládala obzor, ale všechno se rozebíhalo, utíkalo to před mým pohledem tak, že se nedalo na nic zaostřit, na nic podívat přímo. Pokračuj ve čtení

Dojít z Újezda na Maltézské náměstí byla otázka chvilky. Ostatně, už jsem jednou dneska kus té cesty šla, když jsme hledali Nosticovu, takže jsme ani nebloudili. Zdá se, že si dneska starou Prahu pořádně projdu. Bylo by to zajímavé, kdyby nám oběma telefonát nevzal všechnu náladu. Paul měl starost o otce, protože ani ten volající sám přesně nevěděl, co se stalo. Jen, že se stalo něco špatného.  Pokračuj ve čtení

Nemohla jsem tomu uvěřit. Náhoda? Náhoda v takový den? Nemyslitelné. Čistě náhodou jsem dnes popila čaj s kardinálem katolické církve. Čistě náhodou jsem se dozvěděla, že můj strýček je šest tisíc let mlád, pokud se mohu opřít o kvalifikovaný odhad matičky církve. A čistě náhodou jsem se na mostě Karlově srazila z dalším z Devítky? A čistě náhodou mne s tváří, vzorem to prostoty, umlouval na večeři, protože čistě náhodou jsem mu padla do oka nebo spíše do kreseb? Bylo by příliš pošetilé nežádat po mne, abych v takový den věřila náhodám? Pokračuj ve čtení

Šli jsme po Karlově mostě, od řeky se odrážely žluté hvězdy, bílý měsíc a oranžová světla velkoměsta, podzimně přituhovalo, ale jen tak, aby studil nos a konečky prstů. A já jsem najednou nevěděla, kde se ve mně vzalo tolik smělosti a otevřenosti dělat doprovod úplně cizímu klukovi, navíc Francouzovi. A tak jsem jen šla a mlčela, protože jsem nevěděla, co říct. Pokračuj ve čtení