Příběh strýčka Martina

Zvuk probouzející se země vybízel k jitřním modlitbám. Půda byla studená, nad řekou se válely cáry ranní mlhy a vzduch svou břitkostí řezal plíce. Příhodná chvíle, příhodný okamžik uklidnit svou duši i hlavu před nadcházejícím dnem modlitbou na počest Kosmy. A Damián nebudiž opomenut.

Když vyšel na dvůr, krokem ještě vratkým, po včerejší hostině, jež protáhla se hluboko za půlnoční, motala se mu hlava. Sáhl do vědra, které stálo přede dveřmi do stavení a ošplýchl si obličej. Nadechl se zhluboka, nos mu pročistil pach kouře, ostrý ranní vzduch a mysl voda, která stékala po tváři. Nevšímal si toho, že mu smáčí košili.

Pak ho uviděl. Ten muž vyšel z druhého stavení, ranní ptáče stejně jako on. Jak je to babička naučila. A matka, jistěže. Čeleď se teprve probírala a pánové jsou už na nohách, protože vládnout zemi není o odpočinku.

„Bratře?“ zavolal na něj. Ten druhý se na něj podíval, rukama si přejížděl suknici a urovnával opasek s tesákem. Kývl. Neřekl nic.

„Bratře. Ta váda… včera… Oba jsme to tak přeci nemysleli!“

„A co jsme nemysleli? Mluvil jsi o mně jako o zbabělci a za to se mi chceš omlouvat v ústraní, zatímco haníš mne přede všemi?“

Dohonil ho. Oba mířili ke kostelním vratům. „Počkej přeci!“ zavolal znovu. Ten druhý ho nepočkal, jen zrychlil krok,

„To chceš jít na jitřní neusmířený?“ zavolal ještě jednou, už byl půl kroku za ním a chytil bratra za rameno. Ten sebou škubnul, vysmekl se mu a otočil se jako na obrtlíku.

„Co ti najednou bratře tak záleží na usmíření před mší? Zrovna tobě?“

„Jsi můj bratr.“

„Jsem především kníže země. Znevažuješ mne a to, že jsi můj bratr, tě neochrání věčně.“

„Nechtěl jsem přeci nic pro sebe!“

„Nic pro sebe? Mělník je ti nic? Drvošť je ti také nic? A Levý Hradec? Co je z toho nic?“

„Copak jsem to chtěl pro sebe? Zabránil bych Luckým, aby ti vpadli do zad! Jako když jsme bili bavorského Arnulfa. Tehdy jsi mi věřil!“

„Co to pořád meleš o Luckých? Jsme s nimi ve smíru a v úmluvě!“

„Vyvrátíš Kouřim a než se Jindřich za hranicí probudí a vtrhne se saskou hotovostí do země, vyřídíme spolu luckého. Obsadíme Zábruš a Drahůš. Zasekáme Nakléř! A kdo vejde, toho zničíme. Sjednotíme zemi! Co z toho je bratře pro mne? Co?“ nenechal se zadržet v řeči.

„Nechápeš to,“ odbyl ho starší vztekle, ani se neotočil. „Kouřimského zpracuje Střezislava. Neuškodí nám, pohlídá ho. Na příští letnice budeme mít dost peněz pro družinu, vyvrátíme Lucko z chodu a než Sasové přitáhnou, opevníme ho. Ale opačně to nejde. Copak to nevidíš? Arnulf by k nám vthnul od Řezna a bez ostatních hradišť se bavorům a sasům najednou nepostavíme. Kolikrát ti to musím vysvětlovat? Tak na co bys seděl na Mělníku nebo na Drvošti? Táhni k Dyji pro otroky, jestli chceš pomoci bratrovi. Potřebujeme peníze. Pak vytáhneme na Lucko, obviníme Vitobora že není křesťan a upevníme víru. Proč všude stavíme kostely? Protože přinášíme víru. A na šíření víry Ptáčník slyší.“

„Váháme, jsme pomalí. Vypadáme jako slaboši!“ zuřil mladší.

„Ticho už! Nějak vypadáme a jiní jsme! Udeříme v pravou chvíli a v pravý čas.“

„Teď je ten pravý čas, bratře!“

„Já řeknu, až bude! Copak nepamatuješ toho proroctví! Já budu ten, jehož krev a zrada vykoupí zemi, zatímco ty budeš sjednotitel země a tvé jméno budou při všech modlitbách zmiňovat na druhém místě za světcem českým. Já to budu, kdo chcípne uštvaný před zemskou bránou a mně budou všechny věky tupit! Více slávy tobě, už když jsi se narodil. Já jsem jen starší!“

„Ty tomu proroctví věříš? Ten kněz, byl opilý. Krastěj pije malvaz jako vodu. Necháš se šálit pomluvami? Udělej to jak říkám! Ubráním horní Labe. Neprojdou, budeš mít dost času! Bratře! Sjednotíme zemi!“

Znovu se pokusil ho chytit za ramena. Tak, jak to dělávali, když byli malí, aby jeden druhého vyslechli. Ale ten starší ho prudce odstrčil. Uklouzl a spadl do bahna dvora, padl na břicho a tvář se mu zanořila do černé rozbředlé země. Byl rozzuřený. Chtěl se smířit. Chtěl se omluvit. A chtěl zabíjet, v ponížení. To všechno najednou. Věděl, že zašel příliš daleko. že se neměl bratrovi při hostině vysmívat. Moc pil. Ale tohle… to bylo vážné. Takhle daleko to zajít nemělo.

„A ty myslíš, žes mi někdy v něčem byl oporou? Jen mne tupíš, že jsem mladší. Jen mi podsouváš to zasrané proroctví opilého pohana. Jen mne srážíš do bahna, to je jediné, čím mi oplácíš mou věrnost!“

„Táhni se svými výčitkami! Myslíš, že mám jen tvoje nářky na starost? Mám tě srazit mečem snad?“ odpověděl mu ten druhý, už také rozzuřený. Křičeli, křičeli na celé kolo, na celý dvorec.

Kopl nohou, pod koleno stojícímu bratrovi, chtěl ho také srazit do bahna, jenže ten uskočil a kopl ho zpět. Začali se prát. On v bahně na zemi, jeho starší bratr nad ním s převahou a rozvahou stojícího. A staršího.

„Dost, dost už, ty pitomče,“ křičel – možná to křičeli oba, protože oba chtěli skončit tu nedůstojnou scénu. Pak ho přeci jen kopl citlivě, někam do břicha, když se skláněl, ten starší uskočil a v bolesti se prohnul. Vytáhl meč. „Kdo myslíš, že jsi, ty hlupáku, dost už!“ křičel ten starší a máchl naplocho. Meč promáchl vzduch a narazil do nohy, naštěstí plocho a křižmo, ale beztak bolestivě. Mladší zařval, bolelo to, jako by se ten meč zakousl do kosti, protože holeň nekrylo nic než tenká suknice. Smýkl s sebou v bahně a podařilo se mu bratrovi podkopnout jednu nohu a téměř ho srazil do bahna. Bylo by mu to bývalo stačilo. Byl by to považoval za vyřízené, protože dál už zajít nechtěl. Nemohl. Nesměl. Už tak pokoušel štěstěnu i trpělivost staršího více, než bylo možno považovat za únosné.

Hlava mu třeštila, oči měl plné bláta, tvář zmazanou a studené bahno mu zatékalo pod kytlici když ucítil ruce, které je od sebe odtrhují. A uslyšel křik. Z dálky. Až pak si uvědomil, že křičí přímo nad tím, že má jen bahno v uších z toho, jak se v něm prali. Poznával je. Jeho družiníci. Skoro neustrojení, jak vyběhli, když slyšeli křik. Baže, hádali se vedle srubu, kde přespávali, museli to slyšet.

Konečně ten křik rozpoznal: „Chce zabít Boleslava! Chce ho zabít!“

„Ne! Dost! Nechte toho! To je v pořádku!“ začal křičet, ale zařinčení tesáků mu bylo odpovědí. Nikdo ho už neposlouchal. Nikdo. Ani vlastní muži. Po pravdě, spíše už mysleli, že nežije. Nebo že je zraněný. Že musí zastavit jeho bratra, než ho zabije.

Než stihl cokoliv dalšího udělat, aby to zastavil, s mlasknutím se do bahna vedle něj svezlo tělo. Poznával ty vousy, vlasy, ten pruh látky, jímž si bratr svazoval vlasy. Tvář jeho bratra byla červená. Rudá. Od krve, která vytékala z pootevřených úst. Pak uviděl ty rány. Rozervanou látku.

„Bratře! Václave! Co jste to udělali?“

Čtveřice mužů kolem něj stála, dýchala zrychleně, jak je příval vzrušení a blízkosti smrti stále ještě rozechvíval a zostřoval jejich smysly.

„Chtěl tě zabít, Boleslave! Co jsme měli dělat?“, prohlásil Česťa hlasem plným napětí.

„Jenom jsme se pohádali! Nechtěl mě zabít! Rychle, pomozte mi ho odnést do kostela, seženeme kněze, ať ho uzdraví!“
Vzali tělo, ze kterého vyprchával život a rychle běželi ke kostelu svatého Klimenta. Všichni ještě byli v šoku, ještě jim nedocházelo, co se stalo, ještě věřili tomu, že kněz svede zázrak a při mši svaté tělo knížete navrátí mezi živé. Že všechno bude při starém. Možná. Možná tomu ještě v tuhle chvíli věřili, i když jejich štěstím bylo, že neměli čas přemýšlet nad tím, čemu vlastně ještě teď věří.

„Hej! Hej, co to děláte?“ slyšeli hlas, to už stáli u dveří kostela. Hněvsa bušil na vrata ještě zavřená, bylo příliš brzo na jitřní, však také Václav s Boleslavem po svém zvyku vstávali velmi časně. Otočili se po tom hlasu, i když ho všichni poznali.

„U Svantovíta, to je Vartberg,“ vydechl Hněvsa. Najednou jim to všechno došlo. To, že drží tělo umírajícího knížete před vraty kostela, jsou zakrvácení a jejich tesáky nasáklé krví. A to, že k nim míří Václavův zemský hetjman, který tuhle situaci uvidí jednoznačně. Česťa s Hněvsou položili knížete na schody a postavili se vedle Boleslava. S tesákem připraveným zabíjet.

Martin z Vartberga k nim mezi tím doběhl, narychlo natažená zbroj na holém těle cinkala o opasek, dlouhý meč držel v ruce a helmici na hlavě neměl. Zjevně právě vstával, když uslyšel hluk, takže ve spěchu oblékl jen to nejdůležitější, šupiny na zbroji chránící hrudník a meč, se kterým, jak se vyprávělo, spával. A Česťa věděl, že to není povídačka. Opravdu spával. Vždy tak, aby ho vytasil dříve, než vrah doběhne od dveří ke kožešině, na které spí, jak se přesvědčil ten mordýř, jehož před několika lety poslal bavorský Arnulf vyúčtovat Vartbergovy služby českému pánovi.

Těch pěti si nevšímal. Poklekl k Václavovi, chytil jeho hlavu a prsty zkoušel nahmatat na krku jiskru života. Pak dlaní zatlačil oči svého pána a jemně ho položil na schody. „Kníže Václav je mrtev,“ konstatoval Martin z Vartberga hlasem studenějším, než to ráno samo. „Můžete mi to někdo vysvětlit?“ zeptal se a vstal. Meč, který před tím položil vedle knížete, měl už opět v pravici, ledabyle chycený za jílec. Na první pohled ledabyle. Lehounce, konečky prstů, přejížděl Martin z Vartberga po záštitě až na ostří.

Česta zaklel a Vartberg k němu otočil hlavu. „Ty, Često?“

Česta se k mluvení neměl. Zaklel proto, že si uvědomil, že propásl moment vrazit Vartbergovi tesák do zad, když se skláněl nad knížetem. Stojící Vartberg ve zbroji a s mečem byl nepříjemný protivník. Meč v pravici okamžitě přetočí šikmo přes břicho a vykryje jím výpad. Pak sekne z otočky ve výši pasu, vývratem se přetočí po ose meče, aby si vykryl záda i dodal ráně švihu a zaútočí z převýšení kosmo na hlavu. Dva těžce ranění, možná mrtví, rozhodně ale boje neschopní, aniž by ho škrábli, uvažoval Česta. Teprve pak se mu jeden dostane dost blízko na to, aby mohl bodnout. Oni mohou jen bodat,měli jen dlouhé lovecké tesáky a ty na zbroj sekem neplatí, zatímco Vartberg s mečem může sekat i bodat, jak mu bude libo. Když budou mít štěstí, bude mu v zádech stát Tuža, ten rychle bodne a také odskočí, Tira je pomalejší a nestihne …

„Inu, bude se umírat za pána,“ povzdechl si Česťa pro sebe, připravený vyskočit před Boleslava, aby zachytil ránu mečem. Věděl, že Varberg jako první skočí na Boleslava. Na koho jiného, než na pána.

Jako první ale promluvil Boleslav. Mluvil tiše, klidně: „Pohádali jsme se. Nic víc. Vytáhl na mne meč. A oni přispěchali, mysleli si, že mne bratr chce zabít. Nemělo se to stát. Byla to nehoda!“

„Máš mne za hlupáka, Boleslave? Nehoda? Zabili jste knížete!“ I Vartberg mluvil pomalu, potichu. To bylo nebezpečné. Smrtelně nebezpečné.

Rozhostilo se ticho. Najednou to všem došlo. Všem. Se vší vážností. Václav, kníže země České, nejstarší z rodu vladařů, byl mrtev. A po právu, všechnu vinu za to nesl Boleslav, jeho bratr. Co by řekl staršinský soud podle obyčeje zemského bylo zřejmo. Život za život. Jenže…

Všichni mlčeli a dívali se na tělo knížete, jako by čekali na jeho příkazy. Tak, jak byli zvyklí. Aby zjevil svou vůli a oni ji mohli vykonat. Nedočkali se ničeho, tělo knížete chladlo spolu s ránem.

První znovu promluvil Martin z Vartberga: „Pane Boleslave, hodláš převzít vládu nad českou zemí?“

Boleslav byl bledý jak pára stoupající z Labe. „Jak to myslíš?“

„Podle stařešinského obyčeje zemského … “ Vartberg nechal ta slova viset ve vzduchu.

„A když ano?“ zeptal se Boleslav.

„Pokud ano, požádám tě, abys přijal můj slib věrné služby a ponechal mi hejtmanství. Jsi nejstarší rodu. Ať se stalo co se stalo, není nikdo jiný, kdo by po právu a ku prospěchu zasedl na stolec knížecí. Václavic, syn knížete, je mladý. Regentská vláda by nás zahubila, doba je příliš zlá. Potřebujeme silného pána a i když jsi tím vším vinen, já nevidím jinou volbu. Přijmeš knížecí stolec a s ním i moji službu a mojí podmínku? Nebo mne zab vedle mého pána,“ řekl Martin z Vartberka a natáhl k Boleslavovi pravici s mečem. Jílcem napřed.

„Jakou podmínku?“

„Syn mého pána Václavic bude převezen do Havolan, kde mu nebudeš činit potíží, aby se ujal údělu po matce. Tvůj syn Václav, na jehož zdraví jsme včera pili a jehož kmotrem je ten, koho jsi zavraždil, se ve jednadvaceti letech ujme vlády a ty se uchýlíš do ústraní kláštera. A pana Václava pohřbíš důstojně v rotundě svatého Víta,“ vyslovil Martin z Vartberka svoje podmínky a poklekl na schodišti na kolena s rukama nataženýma s mečem nad hlavou.

Rozhostilo se ticho. Česta se dokonce pousmál, ještě před minutou nepočítal s tím, že se bez bolestí dožije večera. Teď už vše záleželo na chladné hlavě jejich pána. A na tu Česta spoléhal. Vždycky.

Boleslav natáhl ruku po jílci meče, chvíli ho držel jen v pravici, jako by přemýšlel, zda má seknout. Ať to neudělá, modlil se Česta. Bože, ať to neudělá. Ať přijme Vartberkovy podmínky. Jsou… velkorysé. Víc, než velkorysé. Potřebujeme ho. Bez něj těžko dodýcháme dnešního večera, protože za chvíli se sem seběhne václavská družina. A kdybychom přežili dnešek, nedožijeme konce roku, až se na nás sesypou ostatní. A ty Perune, račiž se za nás také přimluvit, kdyby ten křesťanský bůh byl teď přiliš zaneprázdněn naslouchání jitřní…

Boleslav chytnul meč do obou rukou a Čestovi spadl kámen ze srdce.

„Martine z Vartberga, přijmi ode mne meč tak, jako já přijímám tvé služby. A ochraňuj jím zemi a svého knížete tak, jak jsme dnes ujednali. Povstaň, hejtmane zemský.“

Martin z Vartberga pozdvihnul hlavu a Čestovi proletělo hlavou, zda přeci jen neočekával ránu. Zda přeci jen Vartberg nechtěl zemřít vedle Václava. Teď ale natáhl Vartberk ruce a přijal podávaný meč. Poklonil se Boleslavovi „Kníže Boleslave, tak se i stane!“

Pak se otočil k těm čtyřem: „Tužo, vytáhni z kostela toho kněze, Krastěje. Bude svědčit, že byl přítomen ordálu mezi Václavem a Boleslavem, nad ránem chtěli na meče ostří vyjevit pravdu. A vysvětli Krastějovi, že naši důvěru v jeho svědectví nesmí zklamat. Důrazně.“

Tuža přikývl a odběhl. I jemu se ulevilo, že bude žít. Že se jak zázrakem vše k dobrému obrací. A přesvědčovat uměl. Důrazně.

„Tiro, ty půjdeš se mnou k václavovým družiníkům a ohlasíme, že Boleslav je knížetem, protože v souboji přemohl Václava. Lutěcha, Věcha a Nazmu ihned zabijeme, ti se nepřidají. Ostatní necháme přísahat novému knížeti a ti, co neodpřisáhnou, na místě zabiješ. Vezmeme si pět lidí, to musí stačit.“

I Tira přikývl. Tohle byl rozkaz a tomu rozuměl.

„Hněvso, ty vezmeš další tři muže a pojedete na Levý Hradec. Tam zabiješ Brugu a Ctirada s jejich rodinami. Ostatní nech přísahat a kdo neodpřisáhne, zab ho i s rodinou.“

„A vy pane pojedete s Čestou do Prahy, kde postupujte, jak uvážíte. V každém případě soudím, že kastelán Pražského hradu Soběbor a vilik Vok musí zemřít i s rodinami, ti se nepřidají. Další… učiňte, jak uznáte za vhodné. Václavice zadržte, pošleme jej do Havolan, až se situace uklidní a bude bezpečno. “

Boleslav vydechl. Ten plán, a jména, to ho ohromilo. Jak Vartberk ihned věděl, kde a koho … Vždycky chápal, že je to schopný muž na svém místě, ale tahle prozíravost ho šokovala.

„A pane? Štvěte koně. Musíte být na Praze první. Dřív, než zvěst o Václavovi a ta bude mít křídla. Uštvěte koně, vyměňte je na Vratiboři, ale jestli dojedete k zavřeným branám a posádce na hradbách, zemřeme všichni. I česká země! Jeďte jako vítr!“

„A Drahomíra?“ zeptal se Boleslav.

„Jak uvážíš. Dnes není čas na milosrdenství. Teď už ne. Jde o celou zemi, ne o pár životů. Vrah budeš už po věky věků kvůli bratrovi…“

Boleslav přikývl. Ani se nepozastavil nad tím, že tyhle rozkazy měl vydat on sám. Ještě se vzpamatovával ze šoku.

A pak se sklonil ke svému bratrovi.

„Odpusť mi, bratře.“ zašeptal a rukou se dotkul Václavových zavřených očí.

Pak si na něco vzpomněl. Otočil se a zahleděl se na vrata kostela. Nedávno je sám nechal vyzdobit. Výjevy z české země. Zemská brána…

Proroctví se začínalo naplňovat.