Příběh strýčka Martina

Ráno jsem se probudila, jak ze zlého snu. Jako by se včera nic nestalo. Jako bych se nesetkala s kardinálem inkvizice, jako by mne Devítka nepověřila pátráním po něčem, o čem nikdo nevěděl, jak to vypadá, natož kde to je. Jako bych neletěla přes celý kontinent do nejjižnější výspy Evropy a jako bych neplatila bezednou platební kartou.

Ležela jsem v pokoji na posteli, na běloskvoucím prostěradle, pod běloučkou a naškrobenou peřinou, všechno to vonělo, jako by před chvílí odešel tým natáčející další reklamu na zázračný prací prášek. Bílá byla i pelest postele, stěny, dveře. Za oknem bylo taky bílo. A bylo tu příjemně teploučko, nejenom pod peřinou, skoro jako na koleji, když se ještě nešetřilo na topení nebo spíš než se přišlo na to, jak ho regulovat.

Pak mne to napadlo. Jasně, mohla bych být v blázinci. V klidu a v pohodě si užívám přetažené nervy. Snažila jsem se otočit na dveře, abych se přesvědčila, jestli je na dveřích klika a chvíli jsem dokonce opravdu propadla naději, že se mi to všechno zdálo a že koňská dávka psychofarmak mi ty hlouposti vyhnala z hlavy. Jenže když má ospalecká očička zaostřila, ukázalo se, že klika na dveřích nechybí, jen je tam taková koule. Bílá.

Sedla jsem si na postel, pomaličku, aby se mi z toho všeho nezatočila hlava a spustila jsem nohy dolů. Měla jsem na nich teplé bílé ponožky, což mne překvapilo. Nemám ponětí, kde jsem k nim přišla.

Další varianta samozřejmě byla, že jsem byla mrtvá a v nebi. Otázka ani tak nebyla, jestli se dcera evangelického faráře může dostat do nebe i přes jeho ujišťování, že na to dost zlobím. Spíše by mne překvapilo, že jsem zemřela a přehlédla jsem to. Tak nějak jsem si říkala, že to je událost v životě lidském, která se nedá přehlédnout, nedá zapomenout.

Pak jsem si začala vzpomínat. Včerejší let do Lisabonu, na neuvěřitelnou cestu s taxikářem. Na setkání s tetou Tes. Na Paula. Na to, jak jsem mu dávala prášky na spaní, které jsem vyprosila od tety a pak jsem se proklela, že jsem alespoň jeden nenechala pro sebe, protože s takovým zmatkem v hlavě nemám šanci usnout další půlstoletí. Poslední vzpomínka patřila bělostné posteli v hostinském pokoji a pak tma od okamžiku, kdy se má hlava dotkla polštáře. Ani jsem si nevyčistila zuby, uvědomila jsem si podle zakyslé pachuti v ústech. Nesnáším nevyčištěné zuby. Ha – a nemám kartáček na zuby, uvědomila jsem si, protože na cestu jsem vyrazila opravdu nalehko.

Usoudila jsem, že bílé ponožky jsem dostala od tety Tes, protože podlaha byla studená a teta vždycky dbala na to, abych se nenechladila od kamenné podlahy. Kdysi mi to přišlo legrační. Dneska spíš milé. Prohlížela jsem si kostkovanou podlahu z bílo šedých kamenů, vypadala opravdu studeně. Přišla jsem si neuvěřitelně legrační.

Oči už jsem neměla tak slepené ranní touho po spánku, rozhlédla jsem se po místnosti. Noční stolek, dřevěný, ale bíle natřený, stál vedle postele, pod oknem ještě psací stůl a u něj židle, obojí natřené na bílo. A za oknem mlha, která vypadala, jako by okno pokrývala další vrstva bílé barvy. Ne, nevypadalo to, že bych byla v nebi, tohle všechno připomínalo tetu Tes.

Teta Tes ve skutečnosti nebyla moje teta. Tak nějak to už začíná být osud dětí zjišťovat, že příbuzní nejsou příbuzní. Prostě jsem jí jako malá říkala teto a když jsem vyrostla, tak Tes. Tes jí říkali všichni, kromě Martina. Ten jí říkal Tesi nebo Tesko.

Tes, pokud vím, je francouzka. Alespoň se mnou vždycky mluvila francouzsky a já jsem vlastně nikdy neměla důvod se jí ptát. Lidí kolem Martina bylo obtížné se vyptávat, protože jejich odpovědi nebylo něco, z čeho bych byla moudrá. A hlavně až do Martinova zmizení mi nikdy nepřišlo, že bych se jich měla ptát na něco tak obyčejné, jako jsou jejich životy. Nenapadlo mne to. Bylo kolem tolik věcí, na které se mi chtělo se ptát, které byly zajímavé a kterým ti lidé rozuměli a byli ochotni se o nich bavit s dítětem. Že je to naivní? Oh, nikoliv – jak málo možností mají děti bavit se o věcech, které zajímají je a ne o kterých se chtějí bavit dospělí. Teta Tes se mne nikdy nezeptala, jak mi to jde ve škole, nikdy nechtěla vidět moje vysvědčení, nikdy neprohodila tak jak bylo ve škole nebo, když už jsem byla starší, kdypak se budeš vdávat? Tes mi na přivítanou oznámila, že jí právě dovezli úžasné cédéčko její oblíbené kapely Tri Yann a že si ho půjdeme poslechnout a budeme k tomu jíst bagetu se sýrem. A když jsem byla starší, tak k tomu všemu otevřela kapičku vína, o kterém říkávala, že se na něj nemůže zlobit ani maminka, protože je skoro nealkoholické, ani tatínek, protože je mešní. Když jsem si o pět hodin později připadala jak koule přecpaná sýrem a marinovaná v červeném víně, byla v kompletním obraze za ten rok či půlrok, co jsme se neviděli.

Ten přízvuk mají holky příšerný, pravil onehdá strýček Martin, když poslouchal Šárku, jak snaživě odpovídá na jeho francouzskou otázku. A jazyky jsou základ! To je nemůžete dát někam na konverzaci? Otec Martina taktně upozornil, že dát nás na konverzaci v každém jazyce, který si usmyslel, že se máme naučit, je poněkud nad časové možnosti běžněrozměrného vesmíru, jakož i nad finanční možnosti naší rodiny. To mi neříkejte. Angličtina jim jde slušně, němčina obstojně, ale franština – ten přízvuk by Napoleona donutil ke kapitulaci a Voltaira vyslovují, jako by byl jednotkou elektrického napětí, namítnul zachmuřeně Martin. Zařídím jim dětský tábor ve Francii, mám tam pár přátel, tak něco seženeme, dodal.

Maminka se zamračila a opáčila, že jestli to nepřehlédl, učíme se více jazyků, než kolik jich nabízí naše škola. A to je správné, rozzářil se Martin. Takže by byla škoda tu franštinu zanedbávat, dodal ihned.

Kdo by si myslel, že tím bylo dobojováno, nezná naši mamku. Běžte si holky hrát k sobě, pronesla tiše a my se sestrou jsme věděly, že jde do tuhého. Tatínek prohodil, že musí ještě něco udělat dole a vypařil se s námi. O chvilku později jsme skrze zdi slyšely křičet maminku. Slovům jsme nerozuměly.

Druhý den nám maminka u snídaně oznámila, že se dohodla se strýčkem Martinem, že nás vezme na prázdniny na pár dní k tetě Tes, abychom si užily trochu jiného prostředí a zlepšily si jazyky. A abychom se chovaly slušně… Zajásaly jsme, tak decentně a způsobně, abychom neurazily Martina a zároveň aby náš souhlas nenaštval mamku a celou akci ještě neodvolala.

Když nás nazítří ukládala spát, zeptala jsem se jí na to. Už mi přišla půda dostatečně vychladlá, aby se přes ni dalo přejít bosou nohou, když se koukáte, kam šlapete. Taky jsem měla trochu strach, nevěděla jsem, proč byla mamka proti: Mami, ty se bojíš, že nám teta Tes něco udělá?
Nebojím, kočičko.
Tak proč jste se s Martine pohádali?
Jen mne zlobí, jak samozřejmě o vás rozhoduje. Přijede si po měsíci a jen tak oznámí, že pojedete k jeho kamarádce na prázdniny… Ani se nezeptá, co si o tom myslím…
Tak proč jsi souhlasila, mami?
Mamka se podívala z okna do zahrady topící se v noční tmě, jako by pohledem rozháněla stíny. Protože měl pravdu.
Usmála jsem se. Svět byl takový, jaký měl být.
Mami?
Už spi!
Chtěla jsem ji poslechnout. Jenže se ozvala Šárka:
Mami, a stalo se, že strýček Martin někdy neměl pravdu?
Spěte obě! pravila důrazně mamka, vstala a zamířila ke dveřím pokoje. Tam se otočila, asi proto, že jí bylo líto odpovědi, kterou nám zůstala dlužna: Nestalo. Ale… někdy mi trvá to uznat. A… mohl to prostě říct jinak… Tak dobrou noc.
Dobrou noc, mami, pozdravily jsme ji obě unisimo.

Moje první setkání s tetou Tes bylo … milé. Když o tom teď přemýšlím, nenapadá mne vhodnější označení, než milé. S Martinem jsme jeli autem přes Německo až do Remeše a kousek za město, až jsme přijeli na statek s obrovskou zahradou. Nebo spíše sadem. Jsem zvyklá z venkova na velké zahrady, na veliké sady, ale tahle byla obrovitánská. Vystoupili jsme z auta, Martin se zeptal někoho, kdo šel přes dvůr, kde najde paní Tes a dotyčný ukázal dál do zahrady. Vstoupili jsme na kraj zahrady, od dvora ji oddělovala malá kamenná zídka s dřevěnou nástavbou. Stála mezi stromy, kolem sebe měla skupinu dětí a něco jim na stromě ukazovala. Zahlédla nás a vydala se k nám.

Na tetu Tes je třeba si na první pohled zvyknout. Když se řekne teta, vybavím si podvědomě mírně korulentní dámu za zenitem středního věku s vlasy do drdolu, dlouhou nabíranou sukní a košilí. Teta Tes byla ale jiná káva. Když jsme ji viděli poprvé, mohlo jí být mírně přes dvacet, tak k pětadvaceti. Kráska k pohledání s dlouhými kaštanovými vlasy svázanými do ohonu, které jí povlávaly kolem hlavy vždy, když jí otočila nebo zatřásla. A otáčela jí často a ráda. Výrazný obličej s orlím nosem, vystouplou bradou. Neřekla bych, že byla krásná takovým tím modelkovským způsobem. Ale krásná, to byla vždy. Na sobě měla modré džíny a tričko o kterém strýček Martin později poznamenal, že na něj by měl být zbrojní pas. Tes ho zpražila, jak že to mluví před náma, ale smála se.
Ůsměv byl Tesinou druhou přirozeností. Usmívala se pořád a smála se často takovým milým tlumeným smíchem. A nás… nás milovala od prvního okamžiku.
Ahoj, vy dvě, já jsem Tes. Pomůžete mi na zahradě? zeptala se nás francouzsky a my se Šárkou jsme nesměle přisvědčily. Tak jděte s Martinem, najděte si volný pokoj, převlékněte se a přijďte na zahradu, ano šeri?
Přikývly jsme a vydali jsme se s Martinem k domu.
Tak jak se vám teta Tes líbí? zeptal se Martin.
Moc, řekla Šárka. Já jsem neodpověděla. Martin se otočil na mne a čekal.
Martine? Proč nám říká šeříku?
Martin se udiveně zastavil, než mu to došlo. To je francouzsky a znamená to miláčku.

Tetě Tes to ale později u večeře řekl. Smála se. Pokoušela se to vyslovit česky, šeříku a řekla, že ta květina se k nám beztak hodí, takže divit se nemůžeme. A tak jsme měly tetu, která nám říkala šeříku…

Ze vzpomínek mne vytrhlo tiché zaklepání na dveře a ty se hned na to otevřely. Vešla teta Tes, jen o maličko starší, než v mých vzpomínkách, v modrých džínách a slušivé halence. Šeříku, vstávat, poslední čas na snídani!

Usmála jsem se. Alespoň někde byl svět na svém místě…