Příběh strýčka Martina

„Od těch dob se stále válčilo až do 14. roku vlády krále ( do r. 950) a potom se stal Boleslav králi Ottovi věrným a prospěšným služebníkem,“ zapsal o těch událostech lakonicky v desátém století saský kronikář Widukind. Události samy bývají méně lakonické a více, jak to říci… zvratůplné?

Eyck z Billbendorfu se ošil. Tohle se mu nechtělo líbit. Jistěže si nedělal iluze o tom, že válečnou výpravu by se podařilo udržet v tajemství věčně, ale tentokráte sbíral Otta vojsko na trestnou výpravu proti tomu zechcanovi Boleslavovi pouhé dva měsíce. Špiclové by se museli činit a to i přes to, že sbory německých knížat čítaly deset tisíc mužů ve zbrani.

Jenže postup byl tentokráte rychlý. Oto nechtěl, aby armáda škodila jeho vlastní zemi, však také většina vojů postupovala z Durynska, z Míšně a Mersenburgu, některé sice až od Naumburgu, ale rychle se prohnaly saskou stezkou až k českým hraničním hvozdům. Tentokráte žádné zastávky u polabských slovanů, Otto nechtěl opakovat chybu a nechtěl přijít o překvapení. Jistě, před lety se mu hodilo, že sebranou armádou ještě oblehl a vyvrátil Litebor, ale toho překvapení byla škoda. Ačkoliv. Nic proti králově úsudku Eyck říct nemohl. Za živa ne.

Ale mohl si to myslet, že on by to neudělal. Jenže tehdy… situace byla zkrátka jiná. Oto ještě krátce seděl svým zadkem na trůně sálských králů a jeho otec Jindřich zvaný Finkler teprve vychládal v Memlebenu. Merserburský Asik, jak to říct slušně, tažení do Čech zvrzal, když jeho druhý kontingent pochopil útok na Čechy jako procházku po saalské promenádě. Eyck na to nerad vzpomínal. Před těmi čtrnácti lety… ech, darmo se rozčilovat. Všechno vypadalo, že bude jinak. A on byl ještě zelenáč a sám soudil, že válečná výprava do Čech bude slušná příležitost, jak se blýsknout před říšskou aristokracií.

Eyck se v myšlenkách vrátil do přítomnosti. Co bylo, bylo. Dneska byl veterán, který prošel bezmála všechny bitvy své Říše a kdyby měl tolik majetku, co zkušeností ze šturmu, nemusel by na Ottovi škemrat o privilegium, o které ani tak nestál, ale které mu umožnilo dostat z drancu na českém území rodové finance do pořádku. Otto, toť se ví, po patřičném váhání a smlouvání svolil, protože velet prvnímu marši je především zodpovědnost a teprve pak výsada. I proto se nikdo z velkorodů dopředu tak nedral, byla výnosnější místa, ale Eyck si dobře spočítal, že na ně jako holoprdelník nedosáhne. I proto teď stál Eyck v čele třicítky takových, jako je on sám – pasovaných, z rodů dobrých, ale náhle nemajetných a potřebných.

Ale o to nešlo. Tak to vždycky bylo, když se mašírovalo trestat odpor vůči panovníkovi Říše. Tak byl stvořen svět a bylo jen dobře, že privilegium bylo třeba si zasloužit, no ne? Hovno mohl Otto za to, že Eyckův otec je kurevník a jeho bratři budižkničemové, kteří prošustrují vlastní prdel i když sedí v sedle koně. Ovšemže propachtovaného koně.
Eyck natáhl slinu a s letitou praxí ji přesně zasadil do křoví při cestě.

Proč stojíme, pane Eycku? zeptal se nespokojeně rytíř vedle a Eyck se zamračil.

Drž hubu, Granzi, odseknul neuctivě, protože tohle zapálené ucho mu byl čert a míšeňský arcibiskup dlužen. I když, pokud byla řeč o téhle dvojce, pak se dalo mluvit o jednotě zájmů, usoudil Eyck a znovu si profesionálně odplivnul. Tentokrát na cestu, před sebe, slina proletěla s naprostou přesností koňovi mezi uši, ten jimi jen nespokojeně zastříhal. Už byl zvyklý.

Nedalo se přesně říct CO se Eyckovi nelíbilo. Jen tu něco bylo a on přesně nevěděl co, ale už se naučil věřit svým pocitům a instinktům. A věřil jim i tentokrát. Nebylo divné, že cestou po saské zemské stezce nepotkávali žádné kupce jedoucí z Čech? Nebylo divné, že na poslední saské vartě před zemskou bránou u Klepiše a ani před tím na Rosenthalu nebo na Oberhutte nebylo ani živáčka? Všude bylo… ponuré ticho.

Pak projeli kolem opuštěné uhlířské osady Petrov. Prázdné. Ani tu nebylo co ukrást. To samo o sobě mohlo být, uhlíři se často stěhují za svými milíři a nenechávají cennosti povalovat se u zemské stezky, to dá rozum. Jenže stejně.

A pak už se před nimi otevíraly stěny Nakléře, obávané zemské brány. Zkurvený štěstí měly Čechy, že vstoupit do nich se dalo jen přes několik málo zemských bran, průrev v neprostupných pohraničních hvozdech a horách, které obkružovaly českou kotlinu jako přirozená hradba, pomyslel si Eyck a do třetice si odplivnul, protože trojka je dobrý číslo.

Nakléřem postupovali opatrně. Eyck měl jen zjistit pozice českého vojska, měl Ottovu armádu varovat, až narazí na zásek, měl zajistit informace, kudy případně postupovat, zajmout místní a vyzvědět vše o místní situaci.

Nakléř byla zkouška.

Obrovské vojsko nemohlo jinudy do země projít, než zemskou bránou a v prosekávání se průsmykem mohlo vojsko ztratit mnoho času i sil. Jenže všechno… bylo průchozí. Nikde nepotkali ani živáčka, ni zásek. Žádné stromy zpřesekané přes cestu, které by museli namáhavě odstraňovat, žádné sesuvy půdy a kameny, a co bylo ještě lepší, nikde žádní lučištníci, žádná opěšalá přepadová komanda, která vyrazí z lesa, udeří a stáhnou se dříve, než se jezdci na koních stihnou zformovat, nechávajíc za sebou mrtvé a zraněné. Nic z toho …

Že by Boleslav o postupu trestné výpravy, jak to vzletně nazýval Otto, neměl ani tušení, to se nechtělo Eyckovi líbit. Jistě, soustředěný odpor takhle brzy neočekával. Ale půl dne jízdy už je první pohraniční opevnění na Chlumci, pak hradiště na Zábruši. Zemská brána bývá osazená hlídkami, jejich postavení našli, ale prázdné. Nikde ani živáčka. Ani jeden kupec nechvátal směrem na saské trhy. Podivné. Tuze podivné. Eyck neměl rád, když věci nešly tak, jak měly jít, protože jeho zkušenost říkala, že v tom případě většinou nešly tak, jak on by potřeboval.

Teď stáli na mítince. Projeli Nakléřem, jeho stěny nechali za sebou, už projížděli úvozem a kolem něj se táhnoucí zvlněnou otevřenou krajinou, i když Eyck věděl, že ta za chvíli zase vezme za své, až se cesta stočí do hvozdu a protáhne se až k Chlumci a k Horce. Znal to tu. Vzpomínal si.
Vesnice ani osady tady v horách ještě nepotkají žádné, Petrov byl ojedinělou výjimkou. Teď koně čekalo stoupání do kopce, jehož jméno Eyck dávno zapomněl, nakonec to bylo jedno, jak se jmenuje.

Až na to ticho.

To se Eyckovi z Billbendorfu nechtělo líbit.

A pak ho uviděli.

Nejdříve jen hlavu, protože za vrcholem cesty následovalo údolíčko, do něhož cesta klesala, takže z přijíždějícího byla vidět jen hlava, a jak stoupal do kopečka, tak i tělo, hlava koně a nakonec, když dotyčný stanul na vrcholku kopečka, celá postava. Eyck zíral. První cestující po stezce, kterého potkali od okamžiku, kdy vyjeli z Oberhutte.

Halt! zařval Eyck na Granze, který popohnal koně, aby vyrazil poutíkovi v ústrety. Zůstaneme pohromadě. To se mi nechce líbit.

Je sám, pane Eycku. Čeho se bojíte? odfrknul popuzene Granz, ale odporovat činem se neodvážil. Eyck měl ve zvyku neposlušnost trestat. Tvrdě.

Právě toho, řekl potichu Eyck.

Dívali se na neznámého. Nikdy nic takového neviděli. Kůň vyklusával jako na parádě, nohy zdvíhal vysoko do výšky, jezdec mírně naskakoval v sedle jak kůň vyklusával, ale seděl vzpřímeně a majestátně. Za chvíli už bylo vidět i plášť, který za ním vlál ve vzduchu a také praporec, který držel v levé ruce.

Počkáme, až přijde, prohlásil Eyck rozhodně. Nevěděl proč, ale nechtělo se mu to líbit. Takového šviháka by očekával na oficiální audienci u krále, jak přijížděl blíže, tak Eyck zkušeným okem rozpoznával, že zbroj i oblečení jezdce muselo stát pěkných pár kop stříbrných a stálo za poznamenání, že nikdo z přítomných na takovou výbavu nemohl ani pomyslet. O to to všechno bylo divnější.

Pak, o půl okamžiku později, se najednou Eyckovi zdálo, že toho jezdce poznává. Byl mu povědomý. Nevěděl přesně jak nebo odkud, ale věděl, že ho zná.

A najednou zcela přesně a jasně Eyck z Billbendorfu věděl, že dneska zemře.