Příběh strýčka Martina

Jezdec se přiblížil. Eyck už jasně rozpoznával červený kabátec v ceně osady, přilbici kovanou po cordobském způsobu z jednoho kusu plechu v ceně většího dvorce, viděli koně černého jako uhel, který se nedal koupit ani za království, musel se vybojovat nad Húny a ti se s takovými koňmi zaživa neloučili. Viděli praporec, zlatavou látku, na níž bylo něco, co nejdříve Eyck nerozpoznával, než mu závan větru přinesl znak černého kotle na praporci. A pak už Eyck rozpoznával tři břevna vetkaná stříbrnou nití do červeného kabátce a věděl, že se nemýlil.Jezdec zastavil čtyři koňské délky od Eyckovy skupiny a promluvil dokonalou oberdeutsch: Kdo vás vede?

Drž hubu, knechte, ptát se budeme my, vyjel z ostra Granz a sáhl po meči. Eyck měl znovu chuť mu za ten mladický zápal tu hubu propláchnout pěstí. Ani ne tak za tu drzost, nakonec ta je tváří v tvář nepříteli vítána, ale spíš za tu nedůvtipnost. Leda by české země měly bohatší knechty, než Říše pasované.

Nahlas, toť se ví, neřekl nic proti Granzovi a bez hnutí brvou prohlásil: Já. Eyck z Billbendorfu. Zároveň zdvihl ruku v kožené rukavici, aby Granzovi naznačil, že zbraně se zatím tasit nebudou.

Jezdec naproti se uklonil nachýlením hlavy. Inu, jako rovný s rovným, pomyslel si Eyck a také nachýlením hlavy dal najevo, že pozdrav zaregistroval.

Vítejte na zemské hranici. Jmenuji se Martin z Vartberka a jsem zemský hejtman. Dál smíte pokračovat bezpečně a klidně.

Eyck čekal. Chyběla mu jedna věta. Jedna jediná věta, aby to všechno dávalo smysl. Aby si nemyslel, že se zbláznil a tomuhle světu už nerozumí. Jedno poselství, které to všechno, co už bylo vyslovené, řečené, uvede na tu pravou míru a dá jí stejnou jistotu, jako že slunce se po věky věků otáčet bude kolem země, amen.

Vartberk ji záhy doplnil: Zbraně ponecháte tady. Všichni poutníci českou zemí jsou bezpečni a pod ochranou knížete Boleslava. Vyzdvihnout si je můžete na hraničním hradišti dle svého výběru při odjezdu ze země.

Pomátl jsi se? chtěl vědět Granz.

Tak zní rozkaz knížete Boleslava. Žádní cizí ozbrojenci nesmí vstoupit do země. A mimochodem, ty jsi kdo, že skáčeš do řeči pánům?

Rytíř Granz z Scheinhole, knechte, informoval přezýravě Vartberka Granz. Při jeho horké povaze neměl nejbystřejší uvažování a přehlédl, že ho Vartberk jednou větou vyloučil z panské společnosti.

Scheisshole? Kupa sraček? přeptal se jezdec nedoslýchavě. To k tobě sedí, nasráno máš v makovici, pane vyklučené louky a dvou kurníků, dokončil plynule větu a Eyck se tomu vtipu musel chtě-nechtě zasmát, protože byl fakt dobrý. A co se týkalo Scheinholovy finanční bilance, také kromobyčejně přesný. Pak ale považoval za nutné zasáhnout do rozhovoru.

Nehodláme tu zanechat zbraně. Zemí projedeme po dobrém nebo po zlém a své věci tu vyřídíme, pane z Vartberka.

Pane Eycku, nezlob se na mne, ale tomu nevěřím. Pamatuji si moc dobře, jak rychle jsi utíkal před čtrnácti léty, když jsme tě skřísli v Chořístku.

Eyck kývnul hlavou. Věděl, že na tuhle upomínku dojde.

Chořístek, bohem zapomenutá vesnice, králem prokletá. Čtrnáct let tomu nazad. Eyckův oddíl pod velením Jochana z Hohenlohenu měl provalit pěchotu a přispěchat Ottovi na pomoc, zachytit nápor české jízdy. Kdyby se to podařilo, mohli odrazit útok a zcelit armádu. Jenže češi se bili jak lvi. Ale proti saské jízdě stála jen pěchota. To je landsfrýd, domobrana! Bijte je, prorazíme je! řval z koně Jochanan z Hohenlohenu a mával mečem, aby ho jízda následovala. Následovala a s ní i mladičký Eyck.

Potřebovali prorazit údolím o přehoupnout se přes vrchol kopce, aby českým vpadli do boku. Zemská hotovost, kmáni, sedláci, oráči, drnohryzové a polorové, ti nemohli čelit jízdě. Neměli jedinou šanci.
Když se saská jízda blížila k hradbě mužů, všimnul si Eyck jezdce na koni. Křičel rozkazy. A pak Eyck pochopil, co ti drnohryzové dělají.

První řada mužů zaklekla, štíty vystrčila před sebe, zapřela je o kolena, o lokty a mezerou prostrčili kopí. Druhá řada si stoupla těsně za ně, štíty zapřela o štíty a ruce mužů před sebou, aby je zhora bijící jezdci nemohli sekat. A třetí řada v mezerách v té hradbě útočíla píkami na jezdce a jejich koně, sama chráněna třetí valbou štítů.

Tehdy poprvé se potkal s jezdcem, jenž měl přes zbroj vyšitá tři břevna. První svislé a za ním dvě křižmo přes sebe. Čtyřicítka Eyckových jezdců narazila na jen o málo větší skupinu pěšáků a jestliže si Eyck myslel, že bude rozhodnuto v pár momentech, hrubě se mýlil. Jízda se o hradbu rozbila, jak příboj o skálu. Jezdci s krátkými meči nepronikli skrze štíty, neměli jak zasáhnout protivníka. Mlátili na slepo, vzteklí bezmocí, zatímco pěchota s dlouhými oštěpy a píkami zraňovala jejich koně a když už se jí podařilo koně povalit, bez milosti zabíjela špirky opěšalé jezdce. Tenké bodce špirků si nacházely snadno cestu i skrze šupiny nebo pláty zbroje jízdy. Mezi prvními padlými byl i Jochanan z Hohenlohenu a jízda ustoupila ve zmatku a se ztrátou, na jakou byla hamba pomyslet. Jochanan z Hohenlohenu se dramaticky mýlil – nenarazil na domobranu sebranou ze svobodných sedláků povinných vojenskou službou. Před nimi stála žoldnéřská pěchota českého knížete.

A byl to Eyck, koho napadlo řešení. Jistě, v šestnácti letech nebyl zase takový mladík, aby nemohl být bojem protřelý, ale teprve před pár měsíci ho otec kvapem vytáhl z řezenského opatství, kde mu jako čtvrtému ze synů pána z Billbendorfu bylo určeno dobrovolně se ujmout kněžské dráhy. Tak to chodilo, myslel si bez hořkosti Eyck. Být nejmladší znamená podpořit rod na jiných polích, než jsou ta válečná. Jenže v nevýznamné potyčce u Labe přišli jeho bratři Jurgen a Mathias o život a když vzala třetího Marcuse horká nemoc a panství se ocitlo bez světského dědice, vypravil se Eyckův otec Theo s pokorou a hřivnou stříbra do Řezna. Opatovi, toť se ví, se nechtělo přijít o nadějného uchazeče o kapitulní práci, ale taková už byla doba. Billbendorf ležel při Labi a jeho páni zatápěli pohanům z východu a pokud si tedy Pán přeje, aby Eyck šířil jeho víru i mimo zdi opatství, byl opat svolný. A nakonec, hřivena stříbra přišla vhod, i když upřímně řečeno, zase tak moc to opatovi nepřišlo za takovou laskavost, jako vyvázat Eycka ze služby Pánu, ačkoliv byl dosud jen novic a kněžský slib ještě nesložil.

Ve vojsku platil Eyck za podivína pro jeho mnišské návyky a zlozvyky, nad jakými slušný voják ohrnoval nos. Uměl číst a když na to přišlo a času bylo dost, pak i psát – a každý ví, že tyhle znalosti nejdou ruku v ruce s dobrou vládou mečem a muži civilizovaného světa se jich straní. Dlužno říci, že u Eycka se tento nedostatek nikdy neprojevoval a kromě kněze provázejícího vojsko, kterého Eyck vždy dokázal zprudit k nepříčetnosti opravováním jeho citací Žaltáře a někdy i Písma svatého, si na Eycka nikdo nestěžoval stran umu, jež muži sluší. Až do Chořístku by se dalo říci, že se jen snažil neudělat Billbendorfům ostudu a účastí v bitvě pojistit králův správný úsudek v momentě, kdy bude posuzovat, zda billbendorfské léno není odúmrť bez důstojného dědice, padající na korunu. Což Otto rád zvažoval, zejména v momentě, kdy mohl řezenskému opatství připomenout, že onen nehodný byl mnich a třetina jeho majetku padá na církev. Dvě třetiny jsou vždycky více, než nic a i když stříbrné doly v Rammelsbergu pokladnu zásobovaly obstojně, vždy byla potřeba peněz vyšší, než hotovost.

Řešení bylo v tomto případě podle Eycka očividné, jen nikoho nenapadlo. Eyck si vzpomněl, jak při postupu procházeli zásekem na Nakléři. Jak jízda házela kotvice připevněné na laně na přesekané kmeny a když se bodce kotvic zakously do kmenů, tak je odtáhla, aby vozy i jízda mohly projet. A kotvice, milostivý Bůh tomu chtěl, měly naložené vozy, které stály před úvozem v trénu. Pamatoval si to proto, že jeden z mužů už přemýšlel nahlas, zda mají kotvice a další výstroj vyhazovat a připravit místo pro kořist, nebo zda se s tím před bojem nezabývat.
Eyck zavolal na pár jezdců a ti pochopili, co má v úmyslu. Za pár minut už se jízda vracela s kotvicema a zaútočila na českou pěchotu. Eyck byl mezi prvními, kdo vrhl kotvice na štíty a prudce obrátil koně, aby trhnutí za lano uvázané k jeho sedlu potvrdilo, že se nemýlil. Stejně uspěli ostatní. Do průrvy v hradbě štítů vjeli jezdci a Eyck už si s úlevou myslel, že to nejhorší mají za sebou.

Mýlil se. Češi mu nehodlali dát vítězství zadarmo.

Muž na koni se objevil znovu jako vítr za svými muži a jeho řvaní slyšela i německá jízda, ale málokdo slovanštině rozuměl. Eyck ano, Billbendorf ležel na Labi a tam té pohanské chátry mluvící týmž jazykem bylo až dost.

Tři kroky zpět, vyrovnat řady! řval jezdec. A pěchota ustoupila, padlé a zraněné ponechávajíc na pospas jízdě. Hradba štítů se vyrovnala, jak se muži přeskupili a trhlina se uzavřela. Jenže Eyck se nenechal odradit. Dobře si spočítal, že teď už nemá ztráty a tu zasranou obranu rozebere. Prorazí. Leda by měli lukostřelce, ale těch na dohled nebylo. Eyck zařval na jízdu a ta se hotovila k novému útoku. Nikdo už nepochyboval, že ten fráterský holobrádek tu velí.

Eyck by dost možná býval prorazil. On chybu neudělal. Ale jiní ano. Když viděl utíkat i kolínské kopiníky a došlo mu, že nechvátají pro další vozy na nakládání kořisti, došlo mu, že je něco špatně v globální situaci na bojišti. ,Když si všimnul, že kopiníky tryskem předjídí prchající míšeňská jízda, pochopil, že je konec. Naposledy se otočil. Už nebylo kam postupovat. Fronta už nebyla před ním, bylo radno utíkat a zachránit holý život. Což Eyck udělal.

Ale jeho udatnost nebyla zapomenuta a o pět dní později jej sám král Oto pasoval na rytíře za udatnost v bitvě. Eyck si nikdy nebyl jist, zda to byla skutečně pocta pro něj nebo náplast na Otovu uraženou ješitnost, protože po celé Říši už se šuškalo, že když si prchající král na koni stoupnul do třmenů a otočil se, aby viděl, jak daleko jsou ti, před nimiž prchá, trefil ho český lučištník šípem přímo do sedí. Od té doby zlé hlasy říkaly, že když jde o českou věc, projednává ji Otto raději ve stoje.

To bylo před čtrnácti lety. A Eyck měl dost rozumu na to, aby se na svého protivníka se třemi břevny na plášti vyptal. Aby se dozvěděl, že proti němu stál sám nejvyšší zemský hejtman Martin z Vartberka, pravá ruka knížete Václava a druhý nejvlivnější muž Čech.

Eyck se v myšlenkách vrátil do přítomnosti. Zrakem přejel tři břevna na plášti jezdce a smutně se pousmál: Pravdu díš, pane z Vartberka. Rychle jsem tehdy utíkal. Ale musím uznat, že ty jsi utíkal rychleji od Václava k Boleslavovi, není-liž pravda? S uspokojením zaznamenal, že Vartberk ve tváři zpopelavěl, a Eyck věděl, že ťal do živého.

Baže pane Eycku. Rubat slovem umíš stejně dobře, jako mečem, uznal jezdec. Ale pokud se nepodvolíš vůli knížete českého, jen to druhé ti přijde vhod.

Mým pánem je pán všech křesťanských panovníků Otto. A ten nekázal odkládat zbraně v pomezním hvozdu. To je moje odpověď. Vyřídím, co vyřídit musím. A když to jinak nepůjde, vypálím tvou zemi i s tvým knížetem.

Pokud je to tvá odpověď, stane se, jak jsem řekl. Tenhle praporec ti budiž znamením toho, kam dojít smíš a Jobovy osmatřicáté, řekl Vartberk a v sedě z koně zabodl praporec do země.

Eyck zaslechl, jak zleva někdo zašepta Vo co tam doprdele jde v tom Jobovi?. Asi Gabo, pomyslel si a překřižoval se, jak měl ve zvyku, když někdo špatně vztáhl slova k Písmu. Nahlas řekl verš, o němž si byl jist, že ho měl Vartberk na mysli: Et dixi usque huc venies et non procedes amplius odříkal jej z hlavy, aniž by si uvědomil, že vulgatě ostatní nerozumí.

Tak je, pokýval hlavou Vartberk. Až sem dojít smíte. Dále ne. S těmi slovy otočil koně a vyrazil volným klusem pryč po cestě, kterou přijel.

A co uděláš, ty Boleslavův zasrane? zařval Granz. Hej, povídám, co uděláš, ty zasrane? Hovno, zhoupneme tě v oprátce na nejbližším dubu, křičel, opomíjeje fakt, že tak vysoko v horách žádné duby nerostly.

Vartberk neodpověděl, jeho kůň dál zlehka vyklusával do kopečka, jako by našlapoval po obláčku mlhy.

Jenže tohle bylo něco, co si Granz nechtěl nechat líbit. Tak dlouho se těšil, až začne v Česku rozdávat lekce dobrého chování k říšské nobilitě a tak dlouho mu ta příležitost utíkala mezi prsty. Ani vypálení té zkurvené uhlířské usedlosti mu Eyck nedopřál, prý že by kouř varoval ostatní a na znásilňování tam našli leda tak sud s dírou a to nebylo to pravé, co by si saský bojovník zasloužil, soudil Granz. Ale tohohle vyfiňtěnce se chovat naučí, mečem samozřejmě. Granz tasil a nasadil koni ostruhy, jeho valach vyrazil ztěžka do kopečka.

Eyck ho zavolal zpátky, ale rozzuřený Granz už nevnímal nic, než svoji kořist. Nevnímal ani to, že Eyck na něj křičí a nezarazilo ho ani to druhé, podstatně důležitější.

To, když Eyck přestal křičet.

Eycka totiž zaujalo něco na obzoru. Za tím jihovýchodním kopečkem, ke kterému vyklusával Vartberkův nádherný kůň. O Granze si přestal dělat starosti, rychle mu došlo, že Vartberkův kůň se ve cvalu ještě ani nezadýchá, zatímco Granzův valach už dávno vypustí duší. Nemyslel si, že by se Vartberk a Granz střetli, pokud to ovšemže nebude Vartberki chtít. Pokud je nebude chtít vyprovokovat.

Pokud jim nebude chtít udělit lekci.

Jenže Eyck věděl, že pokud jde o lekce, není Vartberk troškař…