Příběh strýčka Martina

Eyck sledoval obzor, k němuž mířil Vartberk. A pak si toho všiml. Vršky holých stromů, které se objevily na obzoru. A to bylo to, proč Eyck zmlknul. Tohle se mu nechtělo líbit.Ne, že by měl něco proti holým stromům, to v žádném případě. Dokonce by se dalo říci, že ani tak striktně netrval na faktu, že stromy mají být nehybné a nemají se producírovat po krajině. Eyck slyšel o mnoha podivnostech a věřil i tomu, že ve Svaté zemi mohou být koně s velkým hrbem, protože si pamatoval, jaký hrb se udělal pohůnkovi, když mu ho zmydlil váchlem za nedbale vyhřebelcovaného koně. Stačilo by jen víc mlátit. Jenže zkušenost Eyckovi napovídala, že když se takové divy děly kolem něj, nebylo to dobré znamení.

Opravdu, vrcholky stromů se pohybovaly. Ne tak, jako by se vlnily ve větru, spíš jako by se… přibližovaly. Ano, přibližovaly. A rostly. Postupně se přibližovaly a rostly, až bylo vidět, že jsou to vlastně jen vysoké tenké kmeny bez větví. Připomínalo to… dřevce, jimiž se učili mladí rytíři na koních obratnosti. Dlouhá břevna, opracovanou kulatinu, kterou se snažili vojáci na cvičišti srážet terče, cíle, překážky i své protijezdce. Zacházet s ní chtělo sílu i cvik. Odhad. Tedy to, co válečník vždycky potřeboval a využil.

A v tom okamžiku to Eyckovi došlo. Dřevce. Ta česká svině se rozhodla zopakovat starý úspěšný trik. Vojáci s dlouhými dřevci přehradí cestu jako přesekem. Myslí si, že se nechá vyprovokovat k tomu, aby jízda sesedla. I kdepak!

Jenže potom uviděl hlavy. Hlavy v přilbách … a hlavy koní. A v tom okamžiku mu to došlo podruhé. Vartberk vyzbrojil dřevci jízdu. Dlouhé špičaté dřevce, kterými jízda narazí do všeho, co jí bude stát v cestě.

Ohlédl se. Cesta za ním byla příjemná, když koně šlapali dolů, ale obrátit se jí na úprk nedávalo smysl. Do příliš strmého kopce by koně nevyšlapali před tím, než do nich udeří rozeběhnutá česká jízda. Nadarmo by se nechali bít do zad.

Strmé stěny úvozu byly sice kratší, ale také strmější, koně se jím těžko vyškrábou na pole. Ustoupit není kam.

Eyck z Billbendorfu si oddechl. Teď už věděl nejenom to, že dneska zemře, ale také jak. Ke štěstí mu zbývala poslední nezodpovězená otázka rytíře. Konečná povědomost o tom, kolik jich vezme s sebou. Byl si naprosto jistý, že neuplyne ani půlhodina a bude tu odpověď znát s naprostou jistotou.

Podíval se před sebe. Vartberkův černý hřebec vyklusal až na kopec, zatímco Granz byl teprve v polovině. Granzovi to nezapalovalo nijak rychle, teprve teď se zastavil a zíral na hradbu jezdců, která přehrazovala cestu na úvratu kopce.

Vartberk projel mezi nastoupenými koni a Eyck zaslechl táhlý křik. To ho probralo. Zatřásl hlavou a cítil, jak mu žilami projíždí oheň. Zuřivost, která pění krev. Dýchal přes zatnuté zuby.

Připravte si štíty. Rychle, sundejte štíty a křižmo přes hruď. Zaklesněte je špicí o levé koleno a křížem přes hruď. A meče, připravte se k boji! zakřičel Eyck a tím se jeho muži vytrhli z latergie. Začali horečně odvazovat štíty, které měli připevněné po straně sedla nebo na zadku koně, většinou jen řemenem a dost volně, protože při marši na českém území nikdo nikdy nevěděl, odkud zadrnčí tětiva šípu a železná špička nasazená na javorovém dříku se bude drát skrze zbroj nebo kde napadne pěšáka, že by vidlemi mohl jezdce ze spodu počechrat.

Také Eyck sundal štít ze sedla, měl ho jen na volno. Už zavrhl myšlenku použít kopí. Dřevce protivníka byly delší, až se voje srazí, kopí nepřinese žádnou výhodu, ani na zbrojnoše nedosáhne. Pak, v té skrumáži, budou mít jedinou šanci, že budou rubat mečem dříve, než protivník odhodí dřevce a vytasí meč. To nějaký čas zabere. Když bude Eyckovi štěstí přát… bude mít ještě polovinu mužů po první srážce.

Meče, taste meče! A rozestupte se za sebe, do čtyř řad. Martine, Kolhanzi, se mnou dopředu! Najedou na nás dřevci. Nesmíme se rozprchnout, musíme zůstat stát, děj se co děj, jinak nemáme naději!
Kolhanz, další protřelý veterán, se na Eycka podíval pochmurným pohledem zpod přilby. Eyck věděl, na co myslí. Přikývnul: Přeci jsme, kurva, nechtěli žít věčně?
Ha! Věčně ani na dluh, jak říkáš, Eycku! rozesmál se Kolhanz, jehož statky, jak Eyck dobře věděl, propadaly pomalu a jistě míšeňskému arcibiskupství a co zbývalo, to židovi Wahnmullerovi.

Eyck přejel pohledem svoje muže, kteří se spořádáně a bez strkání postavili do čtyř řad. Víc se teď udělat nedalo. Teď už ne.

Sám se nahrbil, aby co největší část hrudníku skryl za štítem. Podíval se před sebe.

Pitomec Granz se zmateně rozhlížel. Jako by netušil, že je v prdeli i se svými dvěma kurníky a polochcíplým valachem, ušklíbl se Eyck.

A pak uslyšel ten řev. Už to nebyl výkřik, jednolitý rozkaz, krátké úsečné štěknutí ve slovanštině, která Eyckově sluchu zněla komicky tvrdě.

Už to byl řev křičený z desítek hrdel: Za Knieža i Boga!

Eyck si odplyvnul před sebe a v duchu si pomyslel, že by si míšeňský arcibiskup měl udělat v Čechách pořádek, protože dát Boha až za knížete, to bylo na pováženou. Pak si ale umínil, že bude solidární a nebude na nikoho donášet, to se mezi rytířstvem nesluší, přítel – nepřítel. Jeho vlastní velkorysost mu pozdvihla náladu.

A ten pohled, ten mu vzal dech. Obrovští koně se valili z kopce po cestě, od okovaných mohutných kopyt odletovaly kusy hlíny, kterou podkovy vyrvávaly z bahnité cesty. Z chřípí koňů stoupala pára, bylo přeci jen chladno, nebo jak Eyck raději říkal, čerstvo. Kopyta drásala zemi, dopadala na ni ztěžka a i Eyck cítil, jak se země otřásá a chvěje.

Prvního jezdce nakonec málem dostal Granz, což by Eyckovi upřímně zkazilo náladu, ačkoliv se říká, že hledět na to, kdo porubal nepřátele tvého, není radno. Nedalo se říci, že by na tom Granz měl nějakou přímou nebo spíše vědomou zásluhu, ale pořád byl tou nejpřímější příčinou. Granz totiž zpanikařil. Nejdříve se zmateně rozhlížel kolem sebe, asi hledal, kudy by mohl prchnout, jenže i jemu bylo jasné, že z úvozu se jen tak snadno a hlavně dostatečně rychle nedostane. A pak už bylo pozdě na cokoliv.

Eyck přemýšlel, co by sám v takovém okamžiku dělal. Nic kloudného ho nenapadlo. Nebylo žádné dobré řešení. Granz byl, ve všech ohledech, v prdeli, pomyslel si Eyck chmurně. Tak, jako oni sami. Chvíli přemýšlel o tom, že by se vrhnul pod kopyta koní, ale pak už viděl, že koně mají na očích klapky, takže bylo nepravděpodobné, že by se kůň jezdci vyhnul. Koně určení pro jízdu do bitev byly cvičení, aby před překážkou neměnili chod a kopyty ji rozšmelcovali, když už bylo nutno, navíc klapky na oči, jak Eyck dobře věděl, začala stále častěji používat jízda útočící v sevřeném šiku, aby se jí koně neplašili.

Granz udělal tu věc, kterou Eyck považoval za nejméně vhodnou. To už by býval byl pochopil i to, kdyby Granz sesedl a začal se uprostřed úvozu modlit, protože ničeho jiného už mu beztak nezbývalo a odejít smířen s Bohem přijde vhod, když česká jízda jede šturmem.

Jenže Granz se rozhodl otočit a cvalem se chtěl vrátit k Eyckově odddílu. Eyck zaklel. Ten pitomec se mohl alespoň trochu vzmužit, krýt se štítem před dřevci a zkusit sekat ze všech sil. Když by měl štěstí, jednoho by škrábl. Alespoň mohl zemřít důstojně.

To druhé česká jízda Granzovi dopřát nehodlala. I když, z jejího pohledu to nepochybně byl jen jeden ubožák, kvůli kterému ani nezpomalovala.

Dohonila jej, když byl Granz tak dvacet koňských délek od Eyckova oddílu. Dřevec jednoho z jezdců se zabodl Granzovi do zad, Eyck jasně uslyšel křupnutí, nevěděl, zda se lámou kosti nebo dřevec, ale v zásadě to bylo jedno. Granz vyletěl ze sedla na stranu. A pak se stalo to, čemu Eyck nechtěl původně věřit. Granz málem jednoho rytíře dostal. Ne mečem, ten už dávno ležel někde v blátě cesty. Ale v momentu, kdy spadnul, kopyto jednoho koně došláplo přední nohou do Granzovy lebky, jenže ta ještě pevně vězela na zbytku těla. Kůň zdvihl nohu a za sebou táhnul váhu Granzova těla. Zakolísal.

Na zlomek okamžiku to vypadalo, že jezdec vrávorajícího koně nezvládne, že kůň padne na přední kolena, jezdec mu přelétne přes hlavu a zláme si vaz a do něj narazí další řada za ním. Že vznikne zmatek, který Eyckovi pomůže. V tu chvíli byl Eyck ochoten Granzovi odpustit všechnu jeho hovadskost, protože to vypadalo, že své jednotce poskytne pomoc, jakou od něj nikdy neočekávala.

Jenže Granzova hlava z kopyta koně sklouzla a jezdec koně zvládl. Rozhodně to nebyl žádný začátečník, to se muselo nechat. Zadní kopyta a kopyta koně za ním proměnila Granzovo tělo v směsici kaše, látky a bláta.

Eyck si chtěl odplyvnout, ale náhle mu vyschlo v krku. Jistě, neviděl takovou scénu poprvé, něco takového se na bojišti stávalo běžně, jenže většinou ve vřavě, v níž nebylo možné detailně to pozorovat, někdy dokonce si to ani uvědomovat. Tady měl Granze přímo před očima, pokud se dalo takhle mluvit o momentu, kdy zbytky Granzova těla kůň vláčel přes cestu.

Eyck povolil ruku držící štít. Štít mandlového tvaru měl zapřený o loket, dole chycený na lokti přes kožený řemen, nahoře rukou svíral držadlo štítu. Na rozdíl od většiny spolubojovníků jeho štít neměl pouze středovou puklici, ale byl ještě vyzdoben paprsky směřujícími k okraji štítu. Eyck to vždy vydával za rodový ozdobný prvek, faktem ale bylo, že šlo o vyztužení. Běžný dřevěný štít po ráně mečem rychle praskal, když ho kůže, kterou byl potažen, už nezvládala zpevnit, kovové paprsky ale většinou protivníka překvapily.

Eyck si uvědomil, že ještě nedávno by většina jízdy s sebou měla jen malé kulaté štíty chránící jen před lučištníky, v poslední době naštěstí štíty mandlového tvaru poskytující lepší ochranu i před píkami a při tuhém boji na meče, začínaly přicházet do mody. Eyck zkusmo zavrtěl loktem v řemeni. Potřeboval mít jistotu, že řemen sedí dost pevně na to, aby se štít při nárazu nesesmeknul na nesprávnou stranu, aby mohl ovládat, kam bude nakloněný, ale také zároveň aby ho mohl odhodit, až už bude k nepotřebě.

Pravicí pohladil řemen, jímž měl uvázaný meč. Byla to taková jeho osobní slabost. V duchu se vrátil do Merseburgu, do té koželužny páchnoucí močí a kdo ví jakou sračkou, kam si přišel pro nový řemen, když to ráno zjistil, že starý mu prasknul. Nechtěl do Čech bez řemene na svůj meč. Byl na to… Pověrčivý? Ne, jistěže ne, takhle po pohansku… Jak to říct křesťansky? Háklivý, to je to správné slovo.

Na tržišti nenašel, co hledal a protože odjížděli brzy a nechtělo se mu čekat, až zakázku zprostředkuje kupec a kdo ví jak by to dopadlo, tak šel po čuchu, až koželužnu našel. Za hradbami, jak jinak. Kdo by ten smrad chtěl mít ve městě.

Klučina tak desetiletý ze sebe nemohl zděšením vypravit ani slovo, když Eyck málem proboural zárubeň dveří, do kterých se ne a ne vejít. Věru, mnoho válečníků ve zbroji do koželužny nechodilo.

Když mu Eyck vysvětlil, co potřebuje, klučina přikývl, že rozumí. Rychle nožem zručně uřízl řemen z kusu kůže, která se Eyckovi zamlouvala, pemzou a kovovou škrabkou začal opracovávat hrany řemene a Eyck ani nezačal být netrpělivý a už byl řemen na hranách kulatý. Eyck vytáhl meč, na řemeni udělal smyčku a ovázal ji kolem hlavice meče. Řemen utáhl, vytočil dlaň, aby vyzkoušel, zda se mu nějaká ostrá hrana řemenu nebude chtít zaříznout do kůže, ačkoliv v poslední době si navykl do bitvy nosit rukavice, chtěl mít jistotu, že kluk odvedl dobrou práci. Pak zápěstím promáchl meč, zda řemen sedí, málem při tom rozboural střechu stavení, tak vylezl na ulici a kluk za ním, oči na vrch hlavy. Eyck párkrát máchnul mečem, aby se ujistil, že řemen sedí. Neměl rád změny. Natož ve zbroji. A už vůbec ne před tažením. Ale tenhle řemen mu seděl snad líp, než ten starý.

Podíval se na toho klučinu, který stál ve dveřích a zvědavě sledoval, jak Eyck máchá mečem. Usmál se na něj. Sáhl do měšce, chvíli se rozmýšlel a pak vytáhl stříbrný denár. Nesmyslně velká částka za řemen, za tyhle peníze mohla rodina kluka víc jak měsíc vyžít, ale Eyck se v ten okamžik chtěl cítit jako opravdový velmož. Chtěl, aby ho oči toho kluka dál vykuleně a s obdivem sledovaly. I když sám stříbrných denárů neměl nazbyt. Vůbec nazbyt. Kluk oči sklopil, zavrtěl hlavou a neřekl nic. Eyck pochopil. Kde by mohl koželuhův syn nakupovat za norinberský denár, však by ho biřicové vsadili do klády jak zloděje. Vytáhl měďáky, nasypal je tomu klukovi do drobné ručky a v tu chvíli si připadal stejně velkomožně, jako by mu dal ten denár. Nu, a krom toho ušetřil.

Eyckovi kdysi dávno jištění meče řemenem ukázal nejstarší bratr Jurgen. Otec se smál, že na kazatelně nic takového potřebovat nebude, že Žaltář stojí na pulpitu a řemenem k ruce se neupevňuje, ale Jurgen namítl, že u Billbendorfů přeci nikdy není na škodu vládnout mečem a tohle k tomu patří. Jurgen Eyckovi podal svůj řemen a Eyck zkusil, jak se řemen uvazuje. Smyčku za hlavici, oko na ruku. Vidíš, Eycku? Na bojišti, když ti někdo meč vyrazí z ruky, nepadne daleko. Nemusíš se bát, že ti vypadne, říkal Jurgen. Eyck si to zapamatoval. Bylo to naposledy, co Jurgena viděl.

Eyck zatáhl za řemen a byl spokojen. Seděl na ruce přesně tak, jak to měl rád. Bylo to jen dobře, protože čelo jízdy bylo už kousek od nich. Eyck viděl vyrovnané čelo a taky si všiml, že zadní část jízdy zpomaluje. Rozumné, pomyslel si. Kdyby do nás vlítli v jednom chumlu, udělali by si vlastní ztráty. Ale smůla pro nás. Až první řada projede, otočí se a zaútočí mečem, zatímco druhá řada se na nás teprve vrhne. Někdo nám bude tepat do zad.

Ohlédl se. Uvoz nebyl tak široký, jeho muži stáli ve čtyřech řadách. Pohledem vyhledal Thietmara. Hej, Thietmare, až na nás jízda udeří a pokud námi projede, ať se dvě řady otočí, ať nám kryjí záda. Rozumíš? Nestrachuj se Eycku, na tenhle trik jim neskočíme, zaskřehotal Thietmar a muži se pousmáli. Nebylo ve skutečnosti čemu. Ale to nevadilo. Teď už to nevadilo.

Eyck se otočil zpět a pevně chytil meč i štít. Vyrovnal štít tak, aby mu kryl co největší část hrudníku a přitom ho dole na špičce podpíralo koleno nohy, protože až dřevec narazí, bude potřebovat všechnu sílu, aby dřevec odrazil, nenechal se vyhodit ze sedla a zároveň potřebuje dost štěstí na to, aby štít vyhodil dřevec mimo nechráněnou stranu hrudníku, kde kožená zbroj skýtala proti ostrému dřevu jen pramalou ochranu.

Jezdcům už viděl do tváře, špičky dřevců, cítil pot koní.

A pak česká kovadlina narazila na saské kladivo.