Příběh strýčka Martina

Srážka byla horší, prudší, než Eyck očekával. Najednou, se suchým prásknutím, krátkým a třaskavým křupnutím, se oba oddíly srazily. Praštění dřevců, ržání koní a dusání kopyt po krvi nasakující hlíně se mísilo s křikem mužů, trháním masa a lámáním kostí.Čeští jezdci vlétli do saského předvoje jako démoni; lační krve, smrti a prosti milosrdenství. To poslední bylo to, co sasové neočekávali a v krvi i smrti nechtěli české družině ničeho zůstat dlužni. Ale síla ani taktická výhoda nebyla na jejich straně. Dřevce v ohlušivém nárazu smetly většinu saských jezdců z koní, často rovnou i s koňmi. Kdo ještě žil, když ho ze sedla vyhazoval dřevec, tomu žebra zpřerážel vlastní zdivočelý kůň a cval českých hřebců, které nenapadlo kvůli kaši pod okovanými kopyty rozhodit krok. Smrt hodovala nad úvozem.

Eyck měl štěstí. Podařilo se mu náraz dřevce chytit štítem a i když se štít tím drtivým nárazem rozštípl, třísky létaly všude kolem a zničený dřevec odlétl stranou. Eyck se snažil z ruky setřást zbytky štítu, které už byly k nepotřebě, naneštěstí se ale řemen tím nárazem zakousl hluboko do masa a kdo ví, jak se vzpříčil, takže se ho Eyckovi nepodařilo odhodit. Nezabýval se tím, za chvíli už dva jezdci, kteří se hnali bezprostředně k němu, byli na dosah jeho meče. Seknul rychle a z výšky po koni, protože doufal, že protijedoucí bojovník bude potřebovat nějaký čas, než tasí meč a zlikvidovat koně by znamenalo odrazit jezdce. Možná zabít. Kopyta koní měřila všem stejně. Kdo šel z koně, šel vstříc předkům.

Jenže český jezdec se nenechal tak snadno zaskočit. Meč držel už před tím levičkou přes sedlo a když viděl, že rozdrcený dřevec je mu k nepotřebě, ihned přehmátl. Eyck se proklel za to, že si meče přes sedlo nepovšiml dříve. Jezdec sice už nestihl meč zdvihnout nad hlavu, aby sekal z výšky, ale když míjel Eycka, rychle přetočil meč ve výšce pasu. Kdyby Eyck nesekal po hlavě koni, už by český meč páral jeho páteř a bokem nechával na zem padat střeva, takhle se jen meče neškodně srazily a odskočily. Eyck se tím nenechal vyvést z míry, přetočil meč mlýnkem navrch, nad hlavu a seknul zhora. Ucítila křupnutí, chvění v meči mu napovídalo, že tentokráte nešlo o jeho kosti. Skutečně, český jezdec měl meč skrze rameno zaražený hluboko do prsou a Eyck měl co dělat, aby ho prudkým trhnutím vytáhl z rány dříve, než ho jezdec poroučející se z koně k zemi vezme s sebou. Nakonec pomohl řemen uvázaný kolem hlavice meče, ale stejně padající jezdec, jehož kůň táhl zaháknutého v třmenech, málem strhl Eycka z koně.

Ta chvíle ztráty rovnováhy stála Eycka mnoho. Přesněji řečeno, život. Kůň, který měl svých starostí dost, se splašil. Chtěl utéct. Vyběhnout kamkoliv, kde kolem něj neržála týraná zvířata, neřvali umírající lidé. Začal se točit bokem a Eyck ho trhnutím uzdou včas nesrovnal. Na jeho obranu třeba říci, že neměl nejmenší šanci.

V tu chvíli na hroutící se saský oddíl udeřila druhá vlna českého útoku. Eyck už znovu vzpřímený ve třmenech nemohl nic dělat. Křik, aby se saské oddíly vyrovnaly, už vnímal jen málokdo, téměř polovina saských vojáků byla mrtvá nebo umírající, nezraněn nezůstal nikdo.

Dřevec projel bokem koně, ten zaržál a začal se hroutit na kolena. Eyck kolem sebe sekal mečem, jednoho z českých jezdců sekl do boku, dalšího do paže, ale už ani nestihl vnímat, všímat si, jak bitva probíhá. Saský oddíl už nebyl oddílem. Každý bojoval sám za sebe a sám za sebe také umíral, zatímco čeští vojáci nastupovali sešikovaní a spořádaní.
Eyck věděl, co to znamená. Bylo rozhodnuto.

Když jeho kůň šel na kolena, na poslední chvíli se mu podařilo vytáhnout nohy ze třmenů, aby mohl seskočit a zoufalý kůň ho nerozmačkal. Bylo by nespravedlivé říct, že v tu chvíli Eycka štěstí opustilo: v tom umírání, v tom saském zmatku a zmaru už štěstí nemělo, kam se vrtnout.

Na dalšího českého jezdce se Eyck otočil hrudí, kterou už kryla jen tlustá kožená kazajka s přinýtovanými kovovými chrániči. Eyck se prohnul v boku, aby se meči letícímu na jeho hlavu vyhnul, protože na krytí vlastním mečem už nebylo ani pomyšlení. Jenže v tu chvíli měl smůlu znovu.

Kůň se převalil a zavalil svým břichem Eyckovu nohu; stehení kost nevydržela a praskla, Eyck padl na bok koně a hned na to meč prolétl jeho bokem, zaseknul se do zevního šikmého svalu a rozštípl špičkou dolní žebra. Jezdec se rychle zhoupnul v sedle, aby mečem další ránou Eycka hluboko pod sebou dorazil, ale pak pochopil, že je to zbytečné, protože v křeči se zmítající kůň s rozervaným břichem kolem sebe bil nohama a převaloval se, až se mu podařilo Eycka zalehnout.

Eyck cítil další křupnutí a bolest vystřelila tak rychle, že si ani přicházející tmu neuvědomil.

A pak tma přišla.

Bitva netrvala, než pár minut. A říkat jí bitva, nebylo přiléhavé, český oddíl ztratil čtyři muže. Saský předvoj Ottovy armády se během nich stal minulostí. Masakr by bylo vhodnější označení.

Když Eyck otevřel oči, viděl před nimi jen světlo. A hlasy. Někdo na něj mluvil. Slyšel slova uvítání.

Že by ho vítali v pekle?

Ne, nikdy si nemyslel, že se svým životem se dostane do nebe.

A navíc, v nebi se jistě nebude mluvit slovansky.

Snad…