Příběh strýčka Martina

Cítil vodu, kapky stékající po tváři. Slabě zamžikal víčky, pokusil se zaostřit oči na postavu vystupující ze světla, která se nad ním skláněla. Chvíli si myslel, že je to jeho otec. Pokusil se vyslovit jeho jméno, ale ústa ho neposlouchala. Pak konečně pochopil, že se zmýlil. To už se mu podařilo přesvědčit oči, aby se na postavu zaostřily, aby si uvědomil, že je to Martin z Vartberka, který se nad ním sklání.Vida, už jsi při vědomí. Bál jsem se, že už se na tomhle světě nepotkáme. Bál, věříš mi to, příteli?, promluvil na něj Vartberk tichým hlasem.

Eyck se pokusil mu odpovědět, ale jen zachrčel. Krvavá bublina se mu rozlila po ústech a Vartberk ji rukou utřel.

Nemluv, Eycku. Nemůžeš. Máš rozdrcená žebra, proražené plíce, nemluv Eycku.

Eyck se ani nepokusil přikývnout. Pochopil. Jeho tělo už registrovalo ostrou bolest ze všech končetin, orgánů, údů, jeho oči zaregistrovaly nezvyklý úhel, jenž svírala jeho ruka. A tenhle sípavý dech: kolikrát jej už na bojišti slyšel u svých přátel i nepřátel. Dostkrát na to, aby věděl, že je předzvěstí dlouhé a bolestivé smrti, při níž se bude topit v krvi, lapat po každičkém loku vzduchu a až ho ty vzdušné vaky v těle naprosto přestanou poslouchat, ponořené v jeho vlastní krvi, bude se poslední chvíle ošklivě dusit. Ošklivě. Umíral. Bolestivě. Dlouho.

Vidíš příteli. Umíráš. Nechtěl jsem, aby to tak dopadlo. Doufal jsem, že vyvázneš jako vždy, že tě budu moci poslat s poselstvím k tvému panovníkovi. Víš proč? Protože přes to všechno, co nás dělí, tě považuju za spřízněnou duši. A že ti teď říkám příteli? Kdybychom se narodili na stejné straně, dost možná bychom byli přáteli. A teď? Přátelství dělá mimo jiné i to, že se můžeme vzájemně spolehnout na to, že jeden druhému neublíží tím, že někomu jinému prozradí, co na sebe vědí. Důvěra, že společné tajemství zůstane tajemstvím. A víš ty co, Eycku? Teď můžeme být přátelé. Dokud nás smrt nerozdělí, když už to tak musím říct. Protože si nepovíme nic, co by si ten druhý neodnesl do hrobu.

Eyck se pokusil znovu odpovědět, ale Vartberk zavrtěl hlavou: Neodpovídej mi nahlas. Nemusíš. Slyším, co mi chceš říct, i když na to jen pomyslíš. A zasloužíš si odpověď. Ať máš o čem přemýšlet na své dlouhé cestě.

Vartberk si sednul na břicho mrtvého koně, Vedle Eyckovy hlavy. Eyck se přitom pokusil rozhlédnout. Všiml si, že kousek od něj leží Kolhans. Vypadal, jako by spal, klidně, pokojně, ale Eyck věděl, že lidé, kteří mají nohy tucet stop od těla, nespí tak klidně, jak vypadají.

Vartberk mezi tím pokračoval: Eycku, připletl jsi se někam, kam jsi neměl. Protože tohle měla být lekce. Pro Ottu. Lekce, v níž říkáme, že Říše ano. Uznáváme krále všech křesťanů. Ale do věcí českých, ať nám prosím nesahá. Víš Eycku, co si představuju pod pojmem lekce?

Eyck obrátil k Varberkovi pohled, jímž do téhle chvíle přelétával bojiště. Spíše hřbitov. Už si všiml českých bojovníků, kteří někam tahali mrtvoly saských jezdců, kam, nevěděl.

Tak já ti to povím, pokračoval Vartberk, který si to vyložil jako otázku. O tom, co je to lekce, mne poučil polský Měšek. Znáš přeci Měška, toho mazovského pohana? Jistě, že znáš. Otto ho má rád, jak osinu v prdeli, Eckhardt nejinak. My s ním vycházeli, od Václavových časů, slušně. Pohan to je, ale jednou ho pokřtíme a do té doby alespoň saskou a durynskou hotovost váže, aby neškodila zemi.

Vartberk se zamyslel, zahleděl se někam do neznáma, pak si odplivl a vrátil se ke svému vyprávění: Nu a před dvěma lety na něj Otto udeřil a hnal ho od Odry málem až k Visle, od Lubuše Měška zatlačil až k Poznani. Tam se ukázalo, že Měšek neustupoval nadarmo, ale že sbíral posily. Na Ottu udeřil a odrazil ho. Otta měl co dělat, aby v tom kalupu našel nejbližší přechod přes Odru. Lužici pustil tak rychle, jak rychle si myslel, že ji uchvátil. No a při tom kvaltování zůstalo na stovku zajatců v polských rukách. A víš, co Měšek udělal?

Eyck neodpovídal. Sice nemohl a věděl, co se stalo, ale slyšet to chtěl. Chtěl vědět, jak k tomu došlo. Chtěl porozumět.

Vartberk pokýval hlavou.

Byl jsem toho času u Stodoranů na Budyšíně a Měšek za mnou poslal posla, abych poradil, jak nejlépe ty zajatce ku prospěchu našich zemí použít. Vzkázal jsem mu, aby postupoval civilizovaně, jako Římané. Aby zajatce decimoval – každého desátého popravil. A ty, kteří mu zbudou, aby za výkupné propustil. Měška to, toť se ví, nadchlo. Jenže neuměl počítat. A tak chtěl po zajatém saském knězi, aby odpočítal každého desátého muže, jak jsem kázal. Kněz to odmítl, jak jinak. Měšek mu zaseknul meč do hlavy, protože nemá rád, když mu sasíci říkají „ne“ místo „ano pane“. Tím byl kněz poněkud ze hry. Nu a protože Měšek nevěděl, proč jsem chtěl popravit konkrétně každého desátého a nechtěl mne zklamat, tak nechal popravit všechny zajatce a naházet je do Odry, abych viděl, že se zařídil podle mojí rady. 

A víš Eycku, co z toho plyne? Tak za prvé, že Měšek nejenom neumí počítat, ale slabý je i v magisterium geograficorum, protože Odra do Česka nedoteče. Čert to vem, když to nařizoval, byl zlitý pod obraz a od Bytomi přes Lubuš až do Štěcína věděli, že s Měškem není radno si zahrávat, protože přes řeku se po nafouklých tělech dalo přejít suchou nohou. Zvědové mi to beztak donesli a nelitoval jsem, že nám pod Prahou nesmrádlo říšské panstvo. My v Česku jsme civilizovaní a tomuhle neholdujeme. Nu a za druhé, Eycku, si Měšek uvědomil, že kdyby měl vlastní kněze, mohl by být o pár kop stříbrných bohatší, protože by se dopočítal, koho popravit a koho ne. To mu přišlo na mysl až když se hlava vyčeřila z noční pijatiky, jistěže a míchlo ho to řádně, protože stříbra je Měškovi třeba. Komu taky ne. A tak za mnou poslal dalšího posla se žádostí, abych byl příště poněkud podrobnější v instrukcích a zároveň, abych mu sehnal kněze. Ano, Eycku, Polsko bude napříště křesťanské.

Nu a do třetice, můj milý Eycku, to byla lekce pro Ottu. Lekce, která mu vzkázala, že do Polska už se nepomašíruje lehkou nohou, že v Meziříčí nebo v Lužici už nebude Otto bezstarostně lovit místní a prodávat je na tržištích. A tohle je můj příteli lekce, kterou Ottovi hodlám dopřát znovu. Budu mu ordinovat českou meducínu. A víš ty co? Po kapkách to nemá cenu. A proto ti to povídám. Abys nemyslel, že jsi zbytečně zhebnul v hraničním úvoze.

Eyck se začínal potit. Čelo se mu rosilo, jak na něj padla horečka ze všech těch rozbitých ran a rozdrcených údů. Vartberk mu čelo starostlivě otřel cípem pláště.

Vím, že bychom s Ottou dlouho soupeřili, sobě ne k užitku. České zemi je třeba klidu. Vnitřní poměry jsme si urovnali a Boleslav je pánem od Černého lesa k pramenům bílého Labe, Vltavy a dál až k Dyji a Moravě. Potřebujeme zemi zacelit, zajistit proti Uhrům, stejný zájem máte vy na Ostmarce. Jenže páni nenajdou společnou řeč, když ješitnost jejich nebyla ukojena. Otta stále pomýšlí na to, že Čechy připojí jako léno. Že se poddáme a naše věc bude jeho věcí. Nebude. Nebude Eycku. Češi jsou, jak to říct… výjimečný národ. Jiný. Máme rádi svůj klid. Svou zemi. Své věci si chceme po svém spravovat. Nechceme válčit na cizím, za cizí nebo proti cizím. Sedíme za svými horami, užíváme života. Ale zkus nás dráždit, zkus nám diktovat, se zlou se potážeš. Ponejprv Dagobert, třista let tomu. Pán náš Sámo se s ním srazil u Vokáče a deset tisíc franckých vojáků poslal za jejich předky. Hej, Eycku, víš, co jsme křičeli, když jsme nastupovali do boje? Perun chrániž nás, druga moj, mnie v boku stoj, Dagobierce, smieršč i boj, za boga i kniža. Víš, jak to vím? Byl jsem tam.

Eyck se rozkašlal. Ne překvapením, ale bolestí a tím, jak nemohl popadnout dech, když se mu dýchání stávalo stále obtížnějším.
„Vždycky to na chvíli pomohlo. U Vokáče, u Kanína, u Hlastoran. A přijdou další lekce. Letos … tahle. Která semlela i tebe. K Ottovi pošlu posly s posledním varováním. Pokud překročí českou hranici, vstoupí do kotle, z něhož nevyjde, dokud nepřistoupí na naše podmínky. Ten prapor v zemi, příteli, to je znak českého kotle. Vstoupíš dovnitř a nevyjdeš živ, není-li to naše vůle. Kam myslíš, že půjde Ottova velká armáda? K Ohři, jistě údolím Ohře, pak k Labi a na Prahu. Kdo z vás zná naše nové pozice? Kdo ví, kde jsme se opevnili a jak? Eycku, ani ty to nevíš a to jsi… nu, čechům srdcem nejblíže. Ale já ti to, příteli, řeknu. Podívej se sem…“

Eyck sklopil oči a díval se na bláto cesty, do kterého Vartberk začal špičkou meče kreslit. Bláto bylo tuhé, pomyslel si Eyck vděčně, kresba se nezalévala vodou a nemizela rychle, takže Eyck stíhal sledovat.
Tak tady někde jsme. Za hodinu cesty přijedeš ke Chlumci, pak cvalem k Zábruši. Obě hradiště jsou osazená posádkami, zajištěná zásobami. Nebudou se ti dobře dobývat, z chodu jich rozhodně Otto nevyvrátí. Loží se táborem a ztratí dny. Chlumec podlehne brzy, možná za týden, je to hradiště malé, na Horce se bude těžko hájit. Ale Zábruš, to je jiná.
Vím. Pomýšlíš na severovýchodní stranu, jenže to je deset let, co jsi ji prolomil. Zesílili jsme ji, dali plentu vyplněnou kameny, palisádu. Viděl bys to na první pohled, že jediná možnost je masivním útokem přes ostrožnu z jihu, ale ty tam nebudeš. A ztratil bys mnoho mužů. Otto Zábruš oblehne a pak udělá chybu. Uvěří memlebenskému Johanovi a rozdělí armádu. Johan Pizizubko bude hlásat, že takhle král uváže velké české síly uvnitř pevnosti a sám Otto bude nerušeně drancovat poohří a polabí.
Jenže Otto nebude vědět, že ty zaručené zprávy Pizizubkovi přinášejí mnou placení lidé. Otto s oslabenou armádou postoupí dál, projde do údolí Bíliny až k novému hradu, který jsem zde nechal vystavět. Bílinský nový hrad drží správu kraje, je naším nejvěším opěrným bodem v krušnohoří, jen jak se bude jmenovat, se neumíme rozhodnout. Boleslav chce, aby se jmenoval Strachoměř po provorozeném, Strašek ale odmítá a navrhuje po říčce zvát jej Bílinou. A místní, kteří nechtějí být ve sporu ani se starým, ani s příštím knížetem, raději nejmenují. Prostě je to Nový Hrad. Dokud… však víš.
Škoda Eycku, že ho neuvidíš. Líbil by se ti. Strmé svahy padají z jedné strany do Bíliny, z druhé do Lukovky a Syčivky. Musíš ho obejít a přejít ostrožnu z východu, kde přechází do náhorní plošiny. Ale tu jsou valy, zábrany, příkopy a palisády. Hlavní hradba má v základně dvě desítky stop hrubě. Ano, po staru stavěná, zatím hlavně z palisád a hliněných náspů, to víš, spěchali jsme. Ale rozlohou, příteli, budí Bílina hrůzu. Impozantní. Je dvakrát tak velká, jak Zábruš a beze vší pýchy říkám, že je pro Ottu nedobytná. A před tímhle novým hradem bude Otto dlouho nocovat. Velí jí jako Boleslavův syn a Straš je věru hodný svého otce. Udrží ji další týdny. To už bude Ottovo vojsko hladovět. A co je hlavní, Boleslav dávno dorazí se zemskou hotovostí. Pak bude Otto mít v zádech Zábruš, před sebou Bílinu, v boku Boleslava. Hovno mu budou platby Pizizubkovy rady. Když se hne na západ, přijde na Žatec, Horní hrad a Sedlec, když východně, tak na Litoměřice, Pšov a Kanín. Zemi jsme obstavili sítí hradišť tak, aby každého škůdce svíraly vždy alespoň čtyři hradiště. Aby se neměl kam hnout. A družinu teď můžeme svolat, kam si to ohrožení země vyžádá, rychle ji přesunout po zemských stezkách, kam bude třeba.“

Eyck zíral do hlíny rozryté špičkou Vartberkova meče. To bude Ottův konec. Král se nemůže nechat chytit do pasti a měsíce vyčkávat v zapadlém Česku. Bude muset vyjednávat s Boleslavem, protože každý okamžik, kdy nesedí v Memlebenu, Merseburgu, Míšni nebo na Naumburgu, je větší šance, že někdo z jeho nepřátel jeho nepřítomnosti v Říši využije. Konrád Červený a mohučský arcibiskup pak v první řadě. Možná by se Otto probojoval, aby spasil holý život, ale k čemu je holý život bez korunky královské?

„Pravdu díš, Eycku. Bude muset vyjednávat. Nechceme ho zabít, ani ponížit. Chceme… jen mu dát lekci. Aby se vždycky, když jde o českou věc, upamatoval. Aby české věci nechal českému knížeti. Ano, formálně mu zaplatíme. Nejsme bláhoví, přispějeme na tažení proti uhrům, ale leníky nebudeme. A taky církvi ulijeme, pokud Boleslavovi vyhoví ve věci biskupství. Víme, že peněz je třeba a když nám to poslouží, nejsme proti jich vydat. Ale Čechy nejsou říšské zboží. A nebudou.“

Vartberka přerušily hlasy. Eyck se snažil jim rozumět, co říkají, naštěstí mluvili nahlas, o něj si starost vůbec nedělali: „Pane Vartberku? Máme tu ty dva zajaté Sasy, jak jste poručil.“

Vartberk se nenamáhal vstát z břicha koně, jen pokynul rukou.
Přivedli je a Eyck je měl jak na dlani, poznal je ihned oba. Zakrvavné, orvané, potlučené. Spoutané.

Vartberk na ně ukázal mečem. „Vy dva? Rozumíte mi?“ oslovil je hornoněmčinou.

Oba přikývli.

„Půjdete zpět, odkud jste přišli, do tábora krále Otty. A vyřídíte mu toto od knížete Boleslava: Kdo překročí českou hranici, zemře. Vylíčíte mu, co se tu stalo. Tento vzkaz je důvod, proč jsem vás nechal žít. Rozumíte mi?“

Oba zase přikývli. Štastni za to nenadálé vykoupení.

Vartberk se otočil na jejich strážce: „Raimiši, vyveď je na cestu a nech je jít k Ottovi.“

„Ano pane,“ přikývnul Raimiš a trhnul provazem, kterým oba dva vojáky měl spoutané, aby se pohnuli a vyšli doprostřed cesty.

„Ty, Raimiši? Ty ruce ale k předání vzkazu nepotřebují, ne? Usekni jim je.“

„Obě? Nevykrvácí?“

„Máš pravdu. Ale proto posíláme dva,“ odpověděl Vartberk.

Raimiš pokrčil rameny.

„Tak vidíš, Eycku. Teď není chvíle pro milosrdenství,“ pokračoval Vartberk opět k Eyckovi z Billbendorfu. Eyck uslyšel křupnutí a jekot jednoho z těch dvou mužů a chuť krve na patře. Rozkašlal se, začal se dávit a lapat po vzduchu. Smrt přicházela. Byl by křičel už dávno bolestí, kdyby měl trochu vzduchu v plicích na to, aby si křik mohl dovolit. Takhle se jen rozhýkal jako osel. Vartberk ho přetočil na stranu, aby krev mohla odtéct z úst, ale bylo zřejmé, že už to mnoho nepomůže.
„Vidíš, příteli. Stihl jsem ti říct většinu toho, co jsem chtěl. A dostatek času na to, co bych já chtěl vědět od tebe, nám už dán nebude. Víš, co by mne zajímalo? Jestli jsi to věděl? Jestli jsi věděl, kdo byl tvůj praděd, Eycku?“

„Eycku?“

Eyckova mysl byla zaplavena bolestí, kterou otupoval jen nedostatek vzduchu. Neodpovídal nic. Umíral, chrčel, jak jeho plíce zaplavovala krev, dávil se a dusil, to všechno najednou.

„Je mi to líto, Eycku. Opravdu,“ řekl Vartberk a mávnul mečem ve vzduchu. Jeden z českých vojáků mu přivedl koně. Vartberk se na něj vyšvihl ze země se silou a elegancí člověka mnohem mladšího, než byl.
„Eycku? Je nějaké přání, které bych ti jako svému příteli mohl splnit?“ zeptal se Vartberk nahlas.

Chvíli seděl v sedle zamyšleně a pak potichu odpověděl sám sobě: „To ti Eycku mohu splnit. Na důkaz našeho přátelství… “

Otočil se v sedle a zavolal na jednoho z vojáků „Turži, hoď mi oštěp.“ Dotyčný splnil jeho přání, zdvihl ze země oštěp, který zde někdo z českých vojáků odložil a hodil jej Vartberkovi.

Martin z Vartberka letící oštěp chytil do pravičky, ještě ve vzduchu jej okamžitě otočil špičkou dolů a pak bodl.

Bodec oštěpu projel Eyckovou kazajkou, pronikl žebry a zabořil se do srdce. Eyckův obličej, dosud zkřivený bolestí, ztuhl.

Eyck z Billbendorfu zemřel.

„Pane Vartberku?“ ozval se Raimiš.

„Ano?“

„Věděl to?“

Vartberk přikývl. „Věděl.“

A pak dodal: „Pošlete někoho, ať rychle vyřídí Boleslavovi, že tahle rodová linie se definitivně uzavřela.“

Naposledy se ohlédl přes rameno. Vojáci už vyrovnali těla saských jezdců do řady podél úvozu a těla koní poskládali na druhou stranu, zbytek koní, kteří přežili, sehnali do stáda.

Očima vyhledal poslední tělo v řadě a překřižoval se. Možná se mu to zdálo, ale jako by se Eyck usmíval.

„Odpočívej v pokoji, Eycku.“ pomyslel si Vartberk.

Nahlas ale řekl jen směrem k ostatním vojákům: „Nakonec… nikdo je sem nezval.“