Příběh strýčka Martina

Cpala jsem do sebe zbytek švestkového koláče s drobeninou a jestli jsem si někdy říkala, že bych mohla zase chvilku držet závislost na švestkových koláčích na uzdě, dneska jsem v tom měla jasno: nejdříve od zítřka. Švestkový koláč tety Tes je něco, co soudný člověk nemůže minout. Snídaně se nám trochu protáhla, nejdříve jsem rozespale dobloudila do velké světnice, Tes mne naštěstí doprovodila. Velký hrnek kávy po tetině způsobu mi trochu odkalil zrak a soustředil myšlenky. Nesnáším hnusné sny.Káva po tetině způsobu je mnou přezdívaná tesačíno. Vezmete hrnek kávy, naplníte zhruba z poloviny kávou, zalijete horkou vodou, počkáte přesně půl minuty a pak ochladíte vodu špetičkou mléka tak, aby teplota nápoje klesla pod 75 stupňů. Ptala jsem se kdysi tety, čím se taková káva liší od českého turka. Připustila, že na první pohled je to podobné, ale že základ je v té teplotě. Pokud se káva louhuje horkou vodou delší dobu, začnou se prý rozkládat teplem ty aromatické látky a už tak nevoní, nechutná, spíš má pachuť. Proto ji Tes schladí mlékem. Experimentovala jsem s tím drahnou dobu na koleji, dokonce jsem pozvala spolubydlící na kávový večírek a přišlo nám, že na tom něco je.

Nu, klasická první porce tesačína postaví na nohy i mrtvého, protože kofein se v ní podává jako koncentrát, abych tak řekla, káva v tomto případě funguje přímo jako nasycený roztok. Šárka v pozdějších svých letech, kdy už si ujížděla na medicíně, namítala, že teta Tes to má vymyšlené do detailu, protože když jste upili kus hrnku tesačína, dolili jste ho mlékem, tak další popíjení zředilo kávu v žaludku dříve, než se jí podařilo rozleptat stěny. Vzpomínala jsem na to, když jsem seděla u stolu, o čelo jsem si opírala horký hrnek, až se mi Paul začal smát, že se mi okopíroval vzorek rudě na tvář.

Paul nejdříve vypadal také řádně přepadle. Včerejší den byl, nu… hutný. Ale jak to tak vypadalo, princip tesačína už pochopil, protože ho statečně ředil mlékem a sice to chvíli vypadalo, že se mu káva prožrala žaludeční stěnou a břichem až na košili, ale pak mi vysvětlil, že mám být v klidu, že se jen napil a kávu vyprsknul. Prý proto, že ho překvapila, jak se výslovně vyjádřil, plná chuť jako z reklamy.

Tes mne k ničemu nenutila, na nic nečekala. Nechávala to na mne. Nejdříve se mi mluvit nechtělo, myslela jsem, že se do světnice za chvíli nahrnou další hladové krky, tak to u Tes vždycky bývalo, ale pak mi došlo, že hladové krky vypadly před drahnou dobou. A tak jsem sama od sebe začala povídat. Paul přikyvoval, živil se a občas mne doplňoval.

Odvyprávěla jsem vlastně všechno, i když stručněji. Martina Tes samozřejmě znala. Věděla i o jeho zmizení, jen ty podrobnosti viděné mýma očima ji zajímaly do detailu. Odvyprávěla jsem jí to všechno, až na jednu věc. Zamlčela jsem tu knihu, kterou mi Martin dal, než zmizel. Tu, ve které nic nebylo. Na jednu stranu jsem nevěděla, co o ní říct, už tak jsem před Paulem musela vypadat jako poblázněná nána. Na druhou stranu jsem si říkala, že Martin mi nedal tu knihu jen tak a že bude dobré mluvit o ní opatrně, ne před každým.

Tes se smála, když jsem jí líčila, jak jsem telefonovala do sídla inkvizice. Zvážněla, když jsem vyprávěla o schůzce s Lavadou a Saitzem. Když jsem se jí zeptala, zda zná Saitze, přisvědčila, že zná, ale dále to nerozváděla. Poslouchala, jak Paul vyprávěl o tom, jak cestoval s otcem do Prahy. O tom, jak mu Saitz řekl, že jeho otec zemřel. O tom, co Saitz chtěl, abychom našli. O tom, jak nás poslal za de Vero. A jak jsem zjistila, že ona je Tesaia de Vero.

Myslelal jsem, Tes, že bydlíš ve Francii, zeptala jsem se poté, co jsme odvykládali náš příběh.

Také ano, šeříku. Ale mám na starosti knihovny Devítky po celé Evropě. Tahle je druhá největší po francouzském Roudrange. Knihovny jsou pro nás… místem setkávání i vzdělávání. Nepořádáme tu jen dětské tábory, na které jsi jezdila.

Chtěla jsem na to navázat otázkou, ale Tes mne předešla: Máte tu vůbec nějaké věci? Něco na převlečení, a tak?

Oba jsme se s Paulem na sebe rozpačitě podívali a zavrtěli hlavou.
Tes vytáhla z kapsy zápisníček, něco do něj začala psát, zatímco my jsme dojídali. Pak stránku vytrhla a podala ji Paulovi: Dobře, tak tohle by mohl být dobrý začátek nákupního seznamu. Paule, co kdybys vyrazil do města a nakoupil to? Veronika mi tu zatím s něčím pomůže.

Paul se nejdříve podíval na mne, já jsem se zatvářila rozpačitě. Co Tes chtěla, jsem nevěděla. Paul pokrčil rameny, že to není problém a tak záhy s Tes odběhl k autu.

Když se Tes vrátila, už jsem byla najedená a pořádně nervozní. Neměla jsem přeci jenom jet s Paulem? Copak mi kluk může kupovat oblečení? Kdo ví, co vybere! namítla jsem.

Tak si koupíš jiné. Tyhle výdaje snad ještě Devítka unese. Teď pojď se mnou.

Prošli jsme domem a zastavili jsme se u dveří do komory. Teta Tes je otevřela a bylo za nimi schodiště. Normální, kamenné, osvícené pár žárovkami. Šli jsme dolů po schodech a mne napadlo, že bych jí to měla říct. Že se tu zdržujeme zbytečně. Že to vím.

Teto Tes?

Ano? nezpomalila. Už jsem viděla další dveře na konci chodby.

Já už znám odpověď. Vím to!

Co víš? zeptala se Tes a došla až k těm dveřím. Obyčejné dřevěné dveře, přelakované modrošedou barvou někdy před půl stoletími, barva pomaličku popraskávala a loupala se.

Znám odpověď. Vím, co chtěl Saitz vědět.

Teta Tes se otočila s rukou na klice. Vypadala šokovaně, nebo spíš překvapeně. Pobouřeně. Jistě, řekla jsem si samolibě. Vy po tom pátráte a já to odhalím během jedné noci. Ale milá Tes, nejsem ta malá hloupá holka, jako když jsme se potkali poprvé. Vyrostla jsem, ledasco jsem pochopila.

Vím, kde je Niuunburg. Musíme ihned zavolat Saitzovi!

Teď už jsem ten výraz v Tesině tváři identifikovala bezpečně. Pobavení. Saitzovi? S Niuunburgem? Má milá, o Devítce se budeš muset ještě něco naučit. Protože tahle chyba by tě přišla draho. A naučit se to budeš muset právě teď.

S těmi slovy Tes stiskla kliku a otevřela dveře. A já, i když jsem měla na jazyku otázku, jak tu svou odpověď sakra myslí, jsem zmlkla úžasem.
Před námi byl obrovský sál plný počítačů, obrazovek, a lidí. Řídící středisko NASA proti němu bylo ubohým krcálkem.

Tady začneme, řekla Tes a když jsem se zíráním nepřestávala, vzala mne jednoduše za ruku a vtáhla mne dovnitř. Dveře se za námi zavřely a já si jen stihla všimnout, že ze druhé strany vypadají úplně jinak. Nové, dřevěné, se sochou Krista rozpínajícího ruce nad Lisabonem. Pod tím nápis Alaspalkleito.

Na dveří vzdálených sotva pět metrů jsem si všimla obrazu Eifelovy věže. Pak už mne dveře přestaly zajímat, protože to Tes řekla:

Vítej v operačním středisku Devítky.