Příběh strýčka Martina

Procházela jsem sálem o rozměrech fotbalového stadionu a zírala jsem. Kde se tu všichni ti lidé vzali? A co tu dělají? Seděli u stolů, před obrazovkami, klávesnicemi počítačů a telefony, většina z nich psala něco na klávesnici nebo někam telefonovala a jenom díky tomu, jak byl ten obrovský otevřený prostor rozlámaný zástěnami, květinami a něčím, co vypadalo jako umělá skála s vodopádem, byl ten ruch snesitelný.Teta Tes razila přede mnou cestu. Proplétala se mezi stoly, lidmi, skříněmi, bez zpomalení či zaváhání. Měla jsem co dělat, abych jí stačila. Několikrát se stalo, že rukou odmávla člověka, který na ni zavolal. Prošli jsme zhruba přes třetinu sálu a došli jsme k dalším dveřím. Byl na nich nějaký egyptský symbol, postava nestihla jsem ale poznat, o koho šlo. Teta dveře otevřela a vstoupili jsme dovnitř. Stáli jsme ve veliké místnosti, po jejíchž stěnách se táhly regály plné svitků, až v dálce jsem rozpoznávala něco, co připomínalo knihy. Uprostřed byl obrovský stůl, na délku musel mít přes deset metrů, na šířku určitě alespoň polovic.

Posaď se, Veroniko, ukázala mi Tes na křesílko. Posadila jsem se ke konci toho obrovského stolu a všimla jsem si, že je potažený kůží. Hezky voněl. Devítka pravděpodobně nenakupovala nábytek z Ikei, usoudila jsem, protože jsem si vzpomněla na debakl při nákup svého stolu do studovny – do toho mikrokoutku na kolejích, co jsem si zabrala pro své knihy.

Takže Ibrahim tě poslal za mnou, řekla spíše jako konstatování, než otázku. Sama si nesedla, zůstala stát.
Ale já už vím… vím tu odpověď, Tes, chtěla jsem ji přerušit, spíš proto, abych ji nezdržovala zbytečně.
Možná, usmála se na mne tím svým úsměvem, který mne zase posadil zpět do křesílka. Ale stejně si máme o čem povídat. A Ibrahim to ještě chvíli vydrží. Víš, proč tě poslal za mnou?

Já jsem ani nevěděla, že mne poslal za tebou. Řekl jen, že se tu mám potkat s de Vero. Nepochopila jsem z toho, že jsi to ty.
Šeříku, neznáš moje jméno, nikdy jsi ho neslyšela, před tebou mi vždy říkali jen jedním občanským příjmením a zkráceným křestním jménem Tes Mathieu, ale celým jménem se jmenuju Tesaia Mathieu de Vero. Republika šlechtické tituly neuznává, ale Ibrahim ho stále používá. A navíc, Saitz nechtěl, abys věděla, že jedeš za mnou. Používal mentaliku, nehovořil na tebe česky. A mentalika je jednoznačná, nemohl dát slovům jiný význam, leda by chtěl. A on chtěl.

Proč?

Aby jsi nebyla jistá. Aby tě nesvedl z cesty. Aby jsi stále kráčela.

Ale proč? Kam?

Za odpovědí, kterou ani on nezná. Tak to chodí. Nevíme, co hledáme, nevíme, zda to poznáme, až to najdeme, ale neustaneme, dokud to nenajdeme nebo nezahyneme. Chtěl, abys byla otevřená všemu. Abys byla připravená na překvapení. Protože překvapení je něco, co tě s námi bude provázet na každém kroku.
Tes? Co tedy znamená velmistryně?

Tes se znovu usmála. Mile. Jsem velmistrině Devítky. To jediné jsi nevěděla. Mrzelo by mne, kdyby tohle tajemství mezi námi mělo… ničit náš vztah. Mám tě ráda. Ale jsou tajemství, které je lépe pro život nevědět, protože nést je, je obtížné.

Nezlobím se. Zlobila jsem se… možná na Martina…. teď už to začínám chápat. Proč. Snad. přerušila jsem ji.

Devítka dávno není devět lidí. Dost možná ani z počátku nešlo jen o devět lidí. Má své přívržence, lidi, kteří věří jejímu poslání a pomáhají mu. Ale jsou… normální. Smrtelní. Mistři Devítky jsou ti, kteří se starají o vzdělávání a výběr takových lidí, kteří by mohli Devítce pomoci. Setkávala jsi se s nimi na těch táborech, na které tě Martin bral.

Zamyslela jsem si. Mysl mi uletěla o těch mnoho let zpět, kdy jsem s Martinem a Šárkou jezdila na ty prima dětské tábory za tetou Tes.
Na takových táborech se snažíme vybírat děti, které mají schopnosti … ještě nepřekryté. Kteří ještě mohou porozumět.

Jaké schopnosti? Jak nepřekryté?

Pokusím se ti to vysvětlit. Ale začneme od počátku a proto jsme tady. Vezmi si prosím kapesník, natáhla ke mne Tes ruku a podala mi bílý kapesník. Vzala jsem si ho a začala jsem si ho prohlížet, jako by v něm byly skryté tajemství tohoto světa.

Tes si toho všimla: Ten je na krev, šeříku. Kdybys začala krvácet z nosu, zakloň hlavu a přitiskni si kapesník na nos. Někdy ten první náraz bývá… nu, silnější. Už jsi přeci jen dost stará, řekla Tes a já jsem v sobě spolkla námitku, že jsem zhruba o polovinu mladší, než ona.

Připravena, zeptala se?

Na co?

S tím kapesníkem. Vstoupíme do Vědomí, usmála se Tes a podlaha najednou ujela daleko od těla, zatímco stropy a stěny rychle odlétly, jako by ani neexistovaly. Stály jsme v něčem, co se dalo přirovnat snad jen ke světlé tmě. Všude kolem nedefinovatelná tma, jen já a teta Tes jsme byly viditelné.

Tak, tohle bude naše výukové prostředí, usmála se Tes a ukázala rukou kolem sebe.
Trochu to připomíná FrontRow, konstatovala jsem něco, co jsem měla na jazyku už v okamžiku, když mi tuhle vymoženost demonstroval Saitz.
Tes to zmátlo: Cože? přeptala se.
FrontRow. Rozhraní na Applu. řekla jsem a utřela si kapesníkem krev z nosu. Nebylo jí moc.
Aha. Steve Jobs. Ukazoval mi to, ale téhle podobnosti si málo kdo všimne, konstatovala Tes a tentokráte jsem to byla já, kdo na to neměl co rozumného říct.

Nejprve si povíme něco o tom, jak se tento svět tvoří. Pamatuješ si začátek Bible, šeříku?

První knihu Genesis?

Ano.

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: Buď světlo! A bylo světlo, zarecitovala jsem ekumenický překlad.

A pamatuješ si, jak začíná Janovo evangelium?
To nebyla těžká otázka. Nemusíte být velký historik ani křesťan, abyste si zrovna tyhle dva začátky pamatovali.

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně… Tes mne pokynem ruky zarazila.

Výborně. Obě knihy povídají o dvou hlavních hnacích motorech tohoto světa. Tedy o energii a o vůli. V klasické magické tradici bychom snad hovořili o síle a zaklínadlu nebo též podstatě a rozkazu. Ale to je už jedno, jak to nazveme, vždy jde o totéž. Energie a vůle, jejichž výjimečnost je v tom, že jako jediné mohou existovat odděleně. Aby mohly být základem světa, aby se v něm mohly projevit, musí být spolu. Vůle musí proměnit energii.

Ale co to má společného s Biblí? A s křesťanstvím?

Křesťanství a Bible tenhle poznatek respektuje. Předpokládá, že tou vůli je Bůh nebo že vůle byla u Boha.

Je v tom rozdíl?

Pro nás nepodstatný. Zda zavedeme třetí entitu, na níž svět stojí s vlastnostmi entity předchozí, nebo ji ztotožníme s jednou z existujících entit je pro nás více méně rétorická záležitost, pokud předpokládáme, že Bůh se projevuje právě vůlí. Můžeš jistě namítnout, že hlediska křesťanství je to podstatný rozdíl, protože buďto upadáš do ariánství, manicheismu nebo dokonce přímo do gnoze. Ale to nechť trápí křesťanské teology, nás teď nemusí.

A jak je to v souladu s poznatky moderní fyziky? zeptala jsem se.

Kupodivu v naprostém, usmála se znovu Tes.
Pokud uvažuješ o Velkém třesku jako počátku nám známého světa, pak fyzici uvažují o extrémně vysoké kumulaci hmoty a energie, která se z nějakého důvodu začne hyperplozivně rozpínat.

Takže nám v našem výkladu chybí hmota, ne?

Ne, fyzikům přebývá. Většina z nich si prapočátek, singularitu, představuje jako nekonečně hustou hmotu. Ještě neumí přijmout fakt, že energie se může změnit ve hmotu stejně tak, jako obráceně štěpením hmoty může vznikat energie. Ale myslím, že jsou na dobré cestě, ještě pár nobelových cen a také na to přijdou. Tyhle procesy jsou prostě… nu, singulární.

Dobře, ale proč mi to povídáš? Ne že by to bylo nezajímavé, ale my bychom měli spíš říct Saitzovi o Novém hradu, ne?

Říkám ti to proto, abys pochopila rozdíl mezi tím, jak na svět nahlížíš ty teď a jak na něj nahlížíme my. A Saitz především. Abys byla schopna mu dát to, co on chce. 

Nehádala jsem se. S tetou Tes se špatně hádá. Vždycky má pravdu. Bohužel mezi touhle skupinou lidí evidentně dost rozšířená nemoc. Spolkla jsem tedy svou námitku, že už vím, kde je Nový hrad a jen jsem přikývla.

Takže tedy. Máme dva základní stavební prvky našeho světa, energii a vůli. Sama vůle se ale skládá z dalších dvou pod-prvků, tedy ze svého směru a ze své síly. Abych ti to přiblížila. Představ si, že máš před sebou kamenný kvádr. To je pro nás prvotní energie…

Není, namítla jsem. To je hmota.

Dobře, usmála se teta. Je to energie už přeměněná v hmotu. Ten mezistupeň není teď podstatný. Nu a když si pomyslíš na to, že bys chtěla z toho kamene udělat sochu, co se stane?

No, nic.

Nic. Tvá vůle byla malá. Co musíš udělat?

Asi vzít kladivo a tím začít do toho kamene mlátit, ne?

Správně. Musíš zvýšit svoji vůli. Zvýšit sílu své vůle a napřít ji správným směrem. Síle své vůle dáš ten správný směr. Nepomohlo by ti začít mlátit kladivem do něčeho jiného, než právě do toho kvádru, že?

Asi ano, řekla jsem nepřesvědčivě. Jenže takhle to zní příliš složitě. Co na tom mám pochopit? Když chci udělat z kamene sochu, tak to vždycky takhle musím udělat…

To je právě ono. Vždycky ne. Můžeš tomu kusu kamene ukázat jiným směrem působící sílu. Tak, jako ho můžeš opracovat kladivem, laserem nebo vrtačkou či dynamitem, ho také můžeš opracovat mnohem čistěji. Jenom vůlí. Můžeš to udělat stejně, jako vznikl vesmír. A to je, věř mi, podstatně efektivnější.

Tes, to nechápu už vůbec. Co tím myslíš?

Zjednodušeně řečeno můžeš tomu kamenu přikázat, aby z něj byla socha. Můžeš svou vůlí přímo usměrnit, čím kámen bude. Protože na počátku bylo slovo.

Ale to slovo bylo u Boha, namítla jsem.

A ty budeš Bůh, usmála se teta Tes. Ale dost teoretizování. Teď si to ukážeme v praxi, řekla, pokynula rukou a na místě, na nějž ukázala, se zhmotnil žulový kamenný kvádr.

Tohle nebude jarmareční kouzelnictví, šeříku. Tohle je samotná podstata Stvoření. Takže dávej dobře pozor, přikázala Tes a já na sucho polkla…