Příběh strýčka Martina

Kus tmavé žuly přede mnou neprojevoval o Tesina ponaučení žádný zájem. Byl takový, jaký bych očekávala. Hranatý, tvrdý, nedůtklivý. Tes k němu přistoupila, dotkla se ho rukou, přejížděla po něm rukou a já jsem fascinovaně přihlížela. Očekávala jsem, že se každým okamžikem začnou Tesiny ruce hlouběji nořit do kamene, proměňovat ho, přetvářet. Ale nic z toho se nestalo.Dotkni se ho, přikázala mi.

Natáhla jsem ruku a dotkla jsem se kvádru. Byl studený, hrbolatý, ve všech směrech odpovídal mé představě o žulovém bloku, ale musím také říct, že moje představy o žulových blocích byly minimální.

A co s ním teď? zeptala jsem se, zaujatá hrou.

S ním nic přeci. Je to žulový kámen, jestli nemáš majzlík a kladivo, tak s ním nic nenaděláš. Nehty do něj můžeš škrábat po libosti, konstatovala Tes a já jsem byla tak zpitomělá, že jsem pro jistotu nehtem do kamene škrábla, pro každý případ, kdyby se třeba nehet měl šanci zanořit. Nezanořil, fungovalo to akorát tak jako docela milý pilníček, což mi připomnělo, že zrovna pilníček na nehty jsem Paulovi na nákupní seznam nenapsala a zapochybovala jsem, že zrovna v tomhle projeví nějakou nadprůměrnou předvídavost.

Přikazovat žule nemá smysl. Neslyší tě. Nebo, pokud tě slyší, neposlechne tě v době, kterou bychom mohli považovat za z lidského hlediska únosnou. Žule nic nevyargumentuješ. A víš proč? ani nečekala na moji odpověď, přesto jsem potřásla hlavou. Nevěděla jsem. Protože působíš silou na něco, k čemu už se působení síly vztahovalo. Působíš vůlí o několik vrstev výše. Jsi mimo podstatu. Na reálné působíš nereálným. Na tuhle žulu můžeš působit kladivem. Abys na něco mohla působit samotnou silou, musíš se ponořit do úrovně, kde ještě žula byla energií a jejím usměrněním. Musíš se podívat na podstatu tohoto usměrnění.

To nechápu, přiznala jsem se.

Je to těžké to takto nazřít. Ale vezmi to takhle. Mohla bys naběračkou ten kámen změnit?
Asi ne, nedovedla jsem si to představit.
Ale jistě, že ano. Stačilo by ten kámen roztavit. Změnit jeho skupenství.
Takže to, o čem mluvíš, je změna skupenství?
Ne, to není, jen je to tomu podobné. Skupenství existuje nezávisle na tom, o čem hovořím, ale ta nutnost oproštění se od zavedené představy je tam důležitá. Nepředstavuj si ten kvádr jako něco. Spíš jako… nic… nehovoř o kvádru ani o žule. Nic takového tu není, řekla Tes a máchla rukou směrem ke kvádru. Ruka jím projela a vynořila se na druhém konci… jako by… ano, přesně, jako by tam nic nebylo.
Jestli ti to pomůže, dej projevu té energie jméno. Já používám GRANAO. To je pro mne to, co tu vidíš, bez toho, co tu vidíš.

Zírala jsem na žulový blok a snažila jsem si představit to, co vidím, bez toho, co vidím. Energii, vůli. Na žulový blok to nezanechalo žádný dojem.

Pomůžu ti. Oslov TO.

GRANAO, vypálila jsem bleskově a až teprve, když ze mne ta slova vypadla, jsem si uvědomila, jak patologicky to musí vypadat, když mluvím s kamenem. Když ho oslovuju.

Něco jsem pocítila v konečcích prstů. Podívala jsem se dolů a viděla jsem, jak mi v ruce končí nějaký pás nebo provaz. Z mých prstů se táhl do nekonečna, když jsem po něm přejela očima, ztrácel se ve tmě naší místnosti. Podívala jsem se na tetu.

Nepouštěj to. Teď jsi za první branou zasvědcení, jak by řekl Eliphas Levi v případě, že bychom se ho ptaly. Našla jsi vztah mezi tím, co označujeme za skutečnost a mezi podstatou. Mezi tím, co se jeví a mezi tím, jaké to je a jak to samo o sobě vypovídá. Teď už se, má milá, díváš na fenomonologii z druhé strany. 

Co to znamená, Tes? Jakou první branou?

Ze školy si vzpomínáš na magii, že?
Přikývla jsem. Jistě, dějiny věd včetně magie, alchymie a astrologie jsme na škole měly a do nějakých dvaceti let jsem si na metafyzické literatuře uletovala. Ale proč Tes narážela na Levi, mi bylo záhadou.

Klasická magie soudí, že pokud máme něco ovládat, musíme chápat podstatu. Odhlédnout od toho, jak se dotčené samo presentuje, ale nahlédnout na jeho podstatu. Lépe to asi pochopíš na příkladu životném, než neživotném, ale je to stejné: lidé. Jak vycházet s lidmi? Když někoho neznáš, necháš ho představit se. Necháš ho presentovat sebe sama. Poví ti, jak se jmenuje, co dělá, co umí a celým svým chováním se snaží tě směřovat k tomu, aby jsi si o něm něco myslela. Něco, co on sám ti chce podsunout. Chce, aby jsi si myslela, jak je zodpovědný, odvážný, silný třeba. Můžeš to samozřejmě přijmout. Nebo se můžeš snažit nahlédnout ho takový, jaký ve skutečnosti je. Jaká je jeho podstata. Nazřít, že presentovanou silou překrývá slabost, cynismem dávná ublížení, zodpovědností vlastní nejistotu. Porozumíš jeho motivaci a jeho podstatě. Pokud tohle uděláš, můžeš ho ovládat. Samozřejmě v dobrém i ve zlém.
To musí být strašně smutné, poznamenala jsem.
Smutné? Ale ne. Když člověka poznáš, jaký je, oprostíš se od zklamání, které ti přinese mylný výklad jeho činů a skutků – to, když jsi nepochopila rozdíl mezi jeho skutečnou a tobě předestřenou motivací. Můžeš se soustředit na něj jako na člověka a na prožitek s člověkem, jakým je. Ovšemže pokud ještě s takovým člověkem chceš něco prožívat…

Myšlenky mi ulétly někam daleko. K Markovi. K tomu, jak jsem přišla za ním na kolej, důvěřivě otevřela dveře a našla ho v posteli s Mirkou, drobnou černovláskou z medicíny. K tomu, jak jsme na sebe křičeli a k tomu, jak jsem si začala uvědomovat, jak jsem se v něm spletla. Jak jsem si špatně vykládala to, co dělal. Jak jeho sebejistotu, že mne uživí jsem si vykládala jako lásku a ne jako naléhavé upozornění na to, že rolí ženy je stát u plotny a mopu. Na jeho výklad o partnerské úctě zakončený upozorněním na přirozený lovecký instinkt přítomný v mužské mysli v němž jsem zaměnila výzvu nafackovat mu s rozbrečením se na kolejním linoleu. K tomu, jak mi mamka říkala, že je to kluk, který neví, co chce. A že je dobře, že se to nebude dozvídat se mnou, protože to je proces, který bolí. K tomu, jak Bůh mlčel, když jsem se ho v slzách ptala, proč láska tak bolí a k tomu, jak jsem to tehdy brala jako jeho selhání a nezájem o mne.

Tes mlčela a čekala. Teprve, když se mé myšlenky vzpamatovaly a oči se zase zaostřily zpět na ni, pokračovala: Vidím, že tohle už jsi zažila sama. Tak podobné, jako s lidmi je to i s čímkoliv ostatním. Má to dvě odlšnosti: zaprvé u lidí je to mnohem komplikovanější. A za druhé, u neživých předmětů na to nejsme zvyklí. Nedomníváme se, že žulový kvádr sebe nějak presentuje a nějaký jiný ve skutečnosti je. Ale klasická magie je si toho vědoma. Ví, že je třeba oddělit vnější projev od projevu vnitřního. Já jsem ti pomohla výpůjčkou právě z magie. Použila jsi příkaz slovem. V momentě, kdy jsi vyslovila GRANAO, se ti volané muselo projevit ve své skutečné podstatě.

A to tak skutečně funguje? Stačí znát slovo?

Kdepak, miláčku. Sice to tak na první pohled při čtení magických grimoárů vypadá, že stačí znát zaklínadlo jako to pravé slovo a to vyslovit a stane se, ale takhle to není. Adepti magie se připravují desetiletí na to, aby pochopili zástupnost zaklínadla a naučili se spojovat zaklínadlo s nahlédnutím na skutečnou podstatu předmětu. Je to pro ně proces, který málokterý z nich zvládne a naprostá většina z nich nemá tu trpělivost. Nestačí znát slovo. Bez učitele nemáš sama šanci v dnešním světě něco takového ovládnout nebo pochopit. V tomhle ohledu byl postup církve nesmírně efektivní, když vyhubením gnosticismu efektivně eliminovala možnost ovládnout nazření pravé podstaty věcí. Bez učitele bys to nezvládla.

Bez učitele? Bez tebe?

Třeba beze mne šeříku. Jsme ve výukovém prostředí, tedy jde všechno mnohem snadněji. Teď se znovu podívej na to, co držíš v ruce.
Sklopila jsem zrak.
Držím nějakou pásku.
Podívej se na ni blíž.
Přitáhla jsem si pásku k očím a viděla jsem, že je to vlastně film se spoustou políček, na kterých byl zobrazený kamenný kvádr. Ten, co tu ležel před námi.

Vidíš to? Je to taková moje výuková pomůcka, aby jsi si to uměla představit. To se díváš na to, jaký ten kvádr je ve skutečnosti. 
Ale je stejný na tom filmu, jako je ve skutečnosti.
Ano, prozatím. Je to výuková pomůcka. Teď si vezmi tuhle tužku, řekla Tes a podala mi tužku. A teď, pokračovala, ten kvádr na filmu nějak změň. Jak chceš, aby vypadal.

Vzala jsem tužku a opatrně jsem začala kreslit na kvádr neumělou kouli. Nešlo to nijak extra dobře, políčko filmu bylo malé, navíc mne film řezal do prstů a měla jsem co dělat, abych políčko jednou rukou udržela, zároveň abych si ho rukou podkládala, aby na něm tužka mohla kreslit. Jako didaktická pomůcka to mělo ještě své mušky. Ale s vynaložením jistého úsilí se mi podařilo doplnit na kvádr docela slušnou kouli. Podívala jsem se na ten skutečný kvádr. Nezajímalo ho to.
Teta Tes se naklonila a prohlédla si obrázek.Tak vidíš. Teď jsi projevila svou vůli, takhle chceš, aby kvádr nově vypadal. Teď už to musíš jen dokončit. I tentokrát ti pomohu. Já na tohle ráda používám slovíčko Asta-fae – to znamená Staniž se. Řekni to.
Asta-fae, řekla jsem potichu. Skoro jsem zašeptala.

Projelo mnou mravenčení a já jsem se podívala na kvádr. Byla na něm koule. Neumělá, ale vcelku obstojná koule. Podívala jsem se dolů na film, který jsem držela v rukou. Přibylo mu další políčko. Byla jsem na něm já, teta a kvádr s koulí.

Šeříku? Ten kapesník. Dej si ho na nos, teče ti krev, upozornila mne teta a já jsem si sáhla na nos. Zase mi krvácel. To mne ale nemohlo odvrátit od toho, abych dál civěla na svůj výtvor.

To jsem opravdu udělala sama?

Jen s drobnou mojí pomocí, usmála se teta, zatímco já jsem si tlačila kapesníkem na nos a zaklonila si hlavu, abych zastavila krvácení.

S jakou tvou pomocí?

Tak za prvé jsi ve skutečnosti nevěděla, jak svou vůli svázat s podstatou toho kvádru. Tuto návaznost jsem musela vytvořit a provázat s ní tvůj příkaz. Tohle je velmi těžké, učili bychom se to velmi dlouho a není jisté, zda bys to ve svém věku někdy zvládla.

Zamyslela jsem se. Ve svém věku bych ráda zvládla ledasco.

A za druhé, zeptala jsem se na to, co mi Tes neřekla.

Za druhé? Za druhé jsem šeříku způsobila, že energii, kterou tvá vůle spotřebovala, se vzala odněkud jinud, než ze tvého těla.

Proč to?

Protože spotřeba energie na takovouhle přeměnu je vyšší, než okamžitá pohotovostní možnost tvého těla energii uvolnit. Pracovat s energií je velmi náročné a složité, sama o sobě to nemůžeš umět.

A co by se stalo, kdyby jsi to neudělala? Nedoplnila tu energii od jinud?

Šeříku, to je prosté. Zemřela bys. Ta energie by se nedostávala tobě.

Polkla jsem, utřela si zakrvavený nos a zírala na kamenný kvádr s neumělou koulí na vrcholku. Na svůj výtvor.