Příběh strýčka Martina

Tesaria de Vero, velmistryně Devítky, mne nechala vydechnout. Prohlížela jsem si svůj výtvor na obrázku, pak tu samotnou skálu. Nakonec mi to nedalo a zeptala jsem se.„A proč tedy mám v ruce tu pásku? Co přesně má představovat ta? Jako podstata moc nevypadá…“

„Máš pravdu, ale je to nejlepší připodobnění toho, co ti na tom chci ukázat. Podstata něčeho je sama o sobě velmi komplikovanou záležitostí. Mění se v čase, působí na ní různé vlivy. Podstatu lze izolovaně zkoumat zde, ve výukovém prostředí, ale ve skutečném světě se podstata mění. Neustále. A jak moc, na tom může tak moc záležet.“

„Mění se v čase?“
„Nepoužíváme slovo čas.“
„Jak můžete nepoužívat čas? Copak ten také neexistuje?“
„Kdyby čas existoval, byli bychom ve velikém problému, šeříku, věř mi. Ve skutečnosti uvažujeme pouze množství energie, které je k vykonání nějakého úkolu potřeba a k tomu směr a intenzitu působení vůle. To běžné lidi může zmást, protože nejsou schopni pro jednotlivé své činnosti měnit některý z těchto prvků. Proto si vypomáhají vyjádřením času, nahrazují jím právě směr a intenzitu působení vůle.“
„Budu se dneska moc opakovat, když řeknu, že tomu nerozumím?“
„Jen jsi tomuto stereotypu také uvyklá. Vezmi si třeba, když spěcháš na autobus, kterým jedeš do školy. Když hrozí, že ti ujede, tak musíš utíkat, nebo to vzdát, ne?“
„To ano… ale jak to dokazuje, že čas není?“
„Řekneš, že nemáš dostatek času, abys došla na autobus včas. Musíš utíkat. Ale nejde přeci o čas. Jde o to, že buďto vydáš více energie na běh a stihneš dojet do školy včas, nebo více energie nevydáš a přijdeš pozdě. Což bude mít své následky, pravděpodobně v dalším výdaji energie.“
„Trochu mi to z těch tvých podobenství připadá, jako by čas a energie byly hodně podobné.“
„Z tvého čistě lidského pohledu čas existuje a dokonce je důležitější, než energie. Navykli jste si pro zjednodušení spotřebu energie nahrazovat měřením času. Na to si umíme vytvořit mechanická zařízení, které nám pomáhají něco tak absurdního, jako je čas, měřit. Jenže je to zjednodušení. A s každým zjednodušením přicházíme o možnosti, které toto zjednodušení setřelo.“
„Ale jaké?“
„Říkala jsem ti už, že za běžných okolností lidé neumí brát energii z jiných zdrojů, než je jejich vlastní tělo a jím produkovaná životní energie nebo prostřednictvím různých mechanických strojů. Neumíme si ji vytvořit jinak, než jídlem a pitím a jeho trávením, nebo tím, že použijeme jinou energii prostřednictvím strojů. Přitom energie je všude kolem. Umět ji používat a zpracovávat je základní výhodou, v níž ale vnímání světa prostřednictvím času je neproveditelné. Neboj, zvykneš si na to…“

Pochybovala jsem o tom. Ne snad, že bych kdy byla přehnaně dochvilná nebo snad že bych lpěla na svých hodinkách, ale nějak jsem si neuměla představit, že bych zvládla provést tak jednoduchou záležitost, jako bylo zrušit čas.

Teta viděla, že pochybuju: „Později si zvykneš. Ne teď hned. Nemůžeš čekat, že za pár minut a při tom všem zjednodušení, tohle všechno pochopíš. Vrátíme se nejdříve k tomu původnímu problému. K tomu, jak zkoumat a uchopit podstatu věcí. Víme, že se neustále mění v souvislosti s tím, jak na ní působí jiné energie a vůle. Proto používáme něco jiného k jejich zkoumání. Říkáme tomu informační stopa. Všechno má svou informační stopu, ve které se ukládá podstata dotčeného a veškeré její změny a vztahy. Vidíš? Proto jsem ji znázornila jako filmový pás. Na políčkách vidíš, jaká je podstata předmětu i k jakým změnám došlo a kdo je způsobil. “

„A jak tedy ve skutečnosti taková informační stopa vypadá?“

„Nijak přeci, nemá žádný projev, který by bylo schopno pět lidských smyslů bezprostředně zaznamenat. Nemá vůni, tvar ani zvuk. Nemá rozměr ani trvání. Podívej, ukážu ti třeba jiné její znázornění,“ řekla Tes a držela v ruce něco jako provaz nebo spíše barevnou gumu.

„Takhle by jsi si mohla představit informační stopu něčeho, na co nepůsobí žádné vlivy. Jenže jednotlivé věci, lidé, děje, se navzájem ovlivňují. Informační stopy se proplétají, ovlivňují, mísí.“

V rukách Tes se najednou začaly objevovat další a další různobarevné a různě tenké i tlusté provazce, které se proplétaly, až se z nich stal tlustý spletenec neskutečně barevných a tvarovaných vláken. „Vidíš? A to jsme teprve propletli pár dějů, pár věcí. Skutečný svět je mnohem složitější a abychom ho mohli poznávat, musíme vystoupit ze všech zjednodušených simulací a věnovat se skutečnému prostředí informačních stop. Tomu říkáme protonance. Protonance je přirozeným prostředním, v němž jsou informační stopy všeho. Je to pole informačních stop. A víš, co to znamená?
„Co?“
„Že kdo se chce vyznat v tom, co nás obklopuje, musí pracovat s protonancí. Protože v ní najde pravdou podstatu všeho. Odpověď na všechno. Pravdivou a nezpochybnitelnou.“
„Tak tohle docela chápu. A to každý z Devítky umí s informačními stopou pracovat?“
„Jistěže umí. Je to základ jejich práce. Bez protonance by nemohli nahlížet na to, jaké jednotlivé věci či události jsou, jaké byly. Museli by se spoléhat na nějakou zprostředkovanou formu vyjádření, jako normální lidé – zápisky, kroniky, encyklopedie. Nemyslíš, že by je to znevýhodňovalo?“

Přikývla jsem. Chápala jsem, jak mne znevýhodňuje, že se na něco takového spoléhat musím. „Tak zrovna tuhle část jsem asi pochopila. Stačí se tedy podívat do protonance a dozvím se, co a jak bylo, co a jak je. Tedy v případě, že bych to uměla. Jenže Tes, tady má tvá logika v úvaze o neexistenci času vadu!“
„Jakoupak?“ usmála se Tes.
„Protože v protonanci je zaznamenána minulost a přítomnost, nemůže tam být budoucnost,“ triumfovala jsem. „A to je důkaz, že čas existuje!“
„Ale šeříku, přeci bys mne nepodezřívala z toho, že ti chci upírat čas jen tak pro legraci. Pokud bys chtěla o protonanci mluvit v lidských jménech, tak v ní najdeš samozřejmě minulost, přítomnost a také budoucnost. Ale není to ani důkaz času, ani žádný etos jasnozřivosti. Je to fakt, vlastnost založená na tom, že čas není, že je to lidské zjednodušení pro práci s energií.“

Zamračila jsem se. Začínala jsem tu zradu tušit. „Takže… hm, energie umožňuje posouvat se v čase do zadu i do předu…“

„Plácnu tě přes pusu, jestli ještě chvíli budeš mlít něco o času,“ zamračila se Tes. „Neposouváš se v čase nikam, protože nic takového jako čas neexistuje. Ale jinak máš pravdu. Kdybychom se potřebovali v protonanci pohybovat a informace z ní převést do lidského světa, tedy přiřadit jim nějaké časové určení, není rozdíl v tom, jestli se pohybuješ v lidském času do minulosti nebo do budoucnosti.“

„Teto Tes, já nestuduju fyziku. Jsem historičky. A z tebe začínám být hysterička. Takže to mám chápat tak, že máme dva světy, jeden s časem a jiný, ten váš, bez času? A mezi nimi se přechází?“

„Ne miláčku. Svět máme jen jeden. Jen se kdysi a z nějakého důvodu stalo, že lidé začali na tento svět nahlížet poněkud zjednodušeně. Že dvě proměnné veličiny, jimiž byla síla vůle a směr jejího působení nahradili konstantou a tu nazvali čas. Čas jen znamená, že směr vůle i její síla jsou konstantní, tedy abych byla přesná, konstantní je směr působení vůle, její síla se pohybuje v rámci uzavřeného intervalu. Lidem to zjednodušilo žití v takovém světě za cenu ztráty možností, s nimiž si beztak neuměli kloudně poradit.“

„Jakých? Kdy se to stalo a proč?“

„To už by jsi si mohla domyslet…“ řekla tiše Tes.

V tu chvíli mi to došlo. Obraz světa se mi v hlavě uzavřel, sepnul a rozzářil. „Devítka. Atlantida. Tohle je to jejich tajemství, které stráží? To, které Atlantidu zahubilo?“

Teta Tes mlčky přikývla a mně se myšlenky rozletěly do všech stran, až k slzám v očích Ibrahima Saitze, jednoho z Devíti a ke zkáze Altie.

Tohle bylo to tajemství Moudrých, po němž lidské ruce hrabivé se natáhly a jež Devítka přísahala střežit. Jenže s přístupem k něčemu takovému, jako je „absolutní pravda“, jak jsem si hned protonanci překřtila, to musí být jednoduché. Pokud čas je zjednodušení, s nímž se Saitz vypořádává pouhou vůlí, tak proč to obskurní pátrání? Proč platební karty, uvolnění ze školy, letenky, tajuplná setkání ve zšeřelé Praze? Vidí, co bylo i co bude. Proč se ptá mne, na to co bylo? Však to ví! Stačí mu vstoupit do protonance a podívat se.

„Tes? A proč se mne tedy Ibrahim Saitz chce, abych našla Nový hrad? Copak se nemůže podívat do protonance a dozvědět se to?“

„Jistě, že může. A nějaký důvod k tomu nepochybně má. Cesta je cíl, šeříku, z nějakého důvodu to chce. Neposílal tě sem, aby mi udělal radost“

„Vím to. Vím, kde je Niuunburg, vím, co je o něm v protonanci,“ zašeptala jsem vzrušeně.

„Jak bys to mohla vědět? Neumíš do ní vstupovat, na to jsi už moc stará.“

„Mám sny. Živé sny. Viděla jsem, co se stalo. Vím to, vím, kde je Niuunburg, vím, že je to Bílina. Jenže proč by to chtěl vědět? Tes? Napadá tě něco? Tak mi přeci pomož!“

Tes se na mne dívala, v očích měla hrůzu, ale já jsem byla příliš zamyšlená, abych si toho v tu chvíli všimla.

„Sny? Jaké sny? Co se ti zdá?“

„O tom, co se stalo. Viděla jsem zavraždění knížete Václava. Bitvu. Spoustu mrtvých. Vím, o čem mluvili, na co mysleli. Jsou to neuvěřitelně živé sny. Stačí zavřít oči a jsou tu zase! Proč to chce vědět? Tes!“

Tes potřásla hlavou a zahleděla se mi přes rameno někam do průsečíku nekonečen.

„Proč? Šeříku, někdy je těžké podívat se i na informační stopu v protonanci a správně ji vyhodnotit. Někdy je její rozpletení tak složité, že je obtížné informace z ní patřičně aplikovat. Může se pokoušet s ní někdo manipulovat, může k tomu být potřeba příliš mnoho energie, aby se i jednomu z Devíti podařilo nazřít skutečnou podstatu jednoznačně. Může se snadno stát, že to co bylo, není snadné nazřít. Proč se tě ptá na to, co bylo? Protože on musí odpovědět, co bude!“

„Takže nejde o Bílinu?“

„Na to neznám odpověď, je mi líto. Jde o cestu. Tou cestou musíš projít. Během ní zjistíš, že to, co znáš, je jinak, než to znáš. Saitz tě na takovou cestu nevyslal jen tak. Minimálně víme, že jsi se dostala k jednomu z jejích milníků.“

„Jak to? K jakému milníku?“

„Víš, že jsi došla k odpovědi na jeho otázku. A také víš, že tím ta cesta nekončí.“

„Jak to, nekončí?“

„Cesta nikdy nekončí, dokud se zodpovězením otázek otevírají další,“ usmála se Tes. „Teď bys měla přemýšlet o tom, zda to, co jsi našla, je opravdu to, co hledal. Co opravdu chtěl vědět. Když víš, že to, co jsi našla, by snadno našel i on.“

„Všechno, co najdu já, by mohl snadno najít i on. V protonanci může najít cokoliv, co se mu zachce najít!“

„Pokud to tak je, šeříku, pak by možná stálo za to zamyslet se nad tím, proč doposud nenašel Martina, ne?“

Zbledla jsem jak stěna. To byla zatraceně dobrá připomínka. Pokud Saitz najde všechno, co chce a doposud nenašel Martina, tak to znamená, že …