Příběh strýčka Martina

„Nemá smysl tě tu teď trápit,“ řekla teta Tes. „Další ponaučení o protonanci si necháme na příště. Myslím, že teď to budeš muset … obě to budeme muset … nějak strávit.“

Jenže tok mých myšlenek už bylo těžké přerušit.

„Když ho nenašel… Martina myslím… může to znamenat, že nechce? Mohli se pohádat? Může v Martinově zmizení mít Saitz prsty? Nějak ho krýt?“

Tes se zamyslela: „Ne, to si nemyslím. Ano, Dokonalí mohou zasahovat do protonance mnohem dále, než já, protože i jejich zdroje a schopnosti pracovat s energií jsou mnohem větší, než moje. Ale i tak bych změny vypozorovala, i když bych neznala jistě jejich původce, nemyslím, že bych je přehlédla.“

„A neviděla jsi něco divného? Zkoumala jsi protonanci, když Martin zmizel?“

„Mnohokrát. Věř mi. Pečlivě.“

„No a? Je tam něco divného?“

„Nu… je. Nebo spíš… Vlastně jedna věc. Tehdy mi to tak nepřišlo. Podobnosti. Vzory, víš, ty se stávají. Děje nejsou nikdy lineární, mají tendenci tvořit vzory, něco, co rozpoznáváš. Tenhle vzor jsem už jednou viděla. Víš… znám minulé životy Martina. Tak dobře, jak je to jen možné. A tenhle vzor jsem už jednou viděla.“

„Kdysi takhle zmizel? Zemřel?“

„Ne, to ne šeříku. I když… vypadalo to tak na první chvíli. Vzor, který jsem rozpoznávala kolem okamžiku, kdy Martin zemřel. Je to dávno. Desáté století, říkal si tehdy… “

„…Martin z Vartberka,“ skočila jsem tetě do řeči.

Teta jen povytáhla obočí a kývla hlavou.

„A ten vzor? Viděla jsi ho, když tehdy zemřel? Přepadení? Zloděje? To byl ten vzor?“

„Ne, to ne. Těsně před tím. Někam jel, někam směřoval, měl nějaký úkol. V tom jsem viděla ten vzor, v tom úkolu, poslání, v tom, co se kolem toho strhlo to nebylo. To bylo … ano, to mi přišlo jako nesouvisející, až bych řekla náhodné. Ale ten úkol, jeho dokončení, to mělo tentýž vzor.“
„A co ten vzor znamenal?“
Teta se zachmuřila. „Vzory jsou nejednoznačné. Je to zjedodušení, které mohu intuitivně používat, ale z hlediska protonance nemá žádný význam. Jen se ti na chvíli zazdá, že v tom všem zmatku, který by ti dalo tolik síly rozmotat je najednou něco, co už jsi jednou viděla. Když se k nim moc upneš, ztratíš náhled na detaily toho celku, které ale mohou rohodovat. Kdo ví…“

„Tes,“ přerušila jsem ji nesmlouvavě, „jenže ty jsi něco viděla. Jsi velmistryně Devíti. Na čí úsudek bych se měla víc spolehnout, než na tvůj?“

Tes pokývala hlavou, vlasy jí padly do tváře, ale nevšímala si toho. „Především toho svého, šeříku, obávám se,“ řekla. „A co jsem viděla já? Přelom. Zmar. Něco neznámého. Něco … já nevím co. Ani to neumím pojmenovat.“

„Mluvila jsi o tom se Saitzem? S Martinem? S někým z Devíti?“

„S Martinem už ne, do té doby jsem neměla proč to zkoumat. Se Saitzem a Ansarim samozřejmě ano. I s ostatními. Nechtěli toho mnoho říci. Možná chtěli, ale spíš nevěděli, to já nevím. Sami se to vydali zkoumat a to je nakonec i ten důvod, proč jsi přeci tady.“

„Znovu jsme u toho. Jak můžu pomoci někomu, kdo zná absolutní pravdu, kdo může nahlédnout do protonance a zjistit všechno, co potřebuje.“

„Šeříku zjevně to není tak prosté, jak to teď stavíš a jestli něco zjevné není, tak to, proč to tak zjevné není. I v tom je to prosté. Myslím, že tohle je jedna z otázek tvé cesty. Co přesně po tobě Saitz chtěl?“

„Najít Niuunburg.“

„Jenom to? Říkala jsi, že víš, kde to je.“

„Myslím si, že to vím. Je to hradiště Bílina v Česku v podkrušnohoří, dnes už zaniklé. Počkej. Nechtěl to hradiště. Hledal nějaké dokumenty věnované založení Devítky. Prý jsou na Niuunburgu…“

„Proč by hledal… nějaké dokumenty? No, to už je jedno. Šeříku, je čas vydat se na cestu. Dej si k nosu kapesník.“

„Na jakou cestu? A proč kapesník?“

„Nu, zkusíme, jestli přeci jen trochu po protonanci neumíš pocestovat, když tě povedu za ručičku. Já trumbelína si pořád říkala, proč mi tě Martin cpe na tábory, když říká, že mentalik nejsi. Že já mu na všechno skočím… Tak už si dej ten kapesník k nosu a neboj se …“

Zírala jsem s otevřenou pusou a teta Tes jako by pochopila, na co myslím: „No co co, snad si nemyslíš, že za mentalické schopnosti může pár náhodných kombinací DNA… dej si už ten kapesník k frňáku, šeříku!“

Stihla jsem to na poslední chvíli, protože Tes už na mne nehodlala čekat. Podlaha mi ujela do stran …