Příběh strýčka Martina

Pacem tecum, prohlásil hrubou latinou s neskrývanou německou výslovností komoří Maxmilián ze Schweringenu. Ani se nenamáhal, aby mu bylo rozumět. O slova nešlo. Šlo o formu. Tu Maxmilián zdůraznil tím, že se rukou v kožené rukavici opíral o jílec meče zavěšeného u pasu. Na znak patřičné náklonnosti k osobě, již zdravil. A jejíž vojáci mu předevčírem vykopli zub.Salve tibi, rex civis Teutonicum. Et gloria in excelsis, odpověděl zpěvnou latinou vysoký rozložitý muž. A uklonil se. Ne dost. Jen pochýlením hlavy. Před rex civis Teutonicum se slušelo zlomit se v pase tak hluboko, až se hlava zaboří do prachu země. Onen muž zjevně nechtěl, aby byl vzduch nedýchatelný zvířeným prachem.

Otto celou scénu přehlížel z něčeho, co mělo být trůnem umístěným na stupníku pod slavnostním palankýnem. Trůn se ještě zachránil při kvapném ústupu přes vysychající Bílinu, stupínek nikoliv, pomohly postranice vozu a několik truhlářů putujících s vojskem. A plášť, který milosrdně zakryl ono provizorium. Ottův plášť. Škoda ho, pomyslel si Otto. Válka vzala i dala.

Rozhostilo se ticho. Všichni čekali. Na slovo, na gesto hlavy všech křesťanských panovníků Otty. Otta se ale k ničemu takovému zatím neměl. Seděl na trůně, přes všechno to vedro oblečený ve zbroji, jako by měl každou chvíli velet do útoku. A pravdou také bylo, že k bitvě se schylovalo. K bitvě, která rozhodne. Všichni to věděli. Ticho bylo hmatatelné, jen mouchy řičely ve vršku stranu v neúctě před majestátem a vážností situace. Proto Otto nespěchal. Jeho pichlavé modré oči si měřily protivníka a ten jim čelil bez jakékoliv zaznamenatelné změny výrazu tváře. Bez jediného pohybu.

Bylo, čeho si všímat. Muž držel v ruce obnažený meč. Neměl ho sevřený v pěsti. Spíše jen tak zlehka jej držel třemi prsty, malíčkem přejížděl po ostří, jako by se chtěl přesvědčit, zda je meč dostatečně ostrý. Palcem ze shora vyvažoval na záštitě, aby mu meč nevypadl. Vypadalo to… tak poklidně. Pokud by se Otto chtěl nechat zmýlit. Nechtěl.

Meč byl od krve. Jen taková šmouha. Maličká, rozetřená látkou. Dost nenápadná na to, aby si jí nikdo nevšiml. Otto nebyl nikdo. Pohledem unul do prava. Po levé ruce toho muže stála čtveřice saských bojovníků ve zbroji, v ruce kopí, připraveni bodat. Ottův pohled padl na toho nejmenšího z nich, pořízka jménem Kanych. Velitele jeho osobní ostrahy. Jen nepatrně svraštil obočí, aby dal najevo svoji nelibost a Kanych v oplátku odhrnul rty a ukázal zatnuté zuby. Ottovi to gesto stačilo, aby věděl, co se stalo. Kanych by nikdy nepřivedl na oficiální jednání muže ochranky takhle viditelně. A pokud ano, nikdy by nevzal jen čtyři. Podle šrámů muselo jít o tuhý boj. Kanych by taky nikdy nedovolil poslovi vzít si na audienci zbraň. Nikdy, leda by se posel dokázal císařské gardě ubránit. Císařské … jak krásně to zní. Římská jízda, císařská koruna na dosah.

Otto se v duchu ušklíbl, navenek jeho tvář zůstala nehybná a emocí prostá, jak se patřilo. Na císařskou jízdu bylo třeba mít dostatek mužů, aby bylo možné s papežem a italskými městskými svazy vyjednat, co vyjednat bylo třeba. Většinou zbraní nebo její ukázkou. Cesta do Říma nebývala lehká. Mít dostatek mužů znamenalo stáhnout říšské posádky, samozřejmě ty věrné. A to také znamenalo ukáznit ty váhavé a jasně jim sdělit, že nevíra v budoucího císaře znamená zhoupnout se na lýkovém řádu z hradeb Minsterbergu či Quedlingburgu. Nebo Naumburgu.

Jenže s neposlušností to bylo jako s požárem. Jeden malý ohníček jste nechali doutnat a než jste přijeli zpět do země, byla spálená. Vítr oheň roznesl na křídlech zrady, chamtivosti, osobních ambicí. Nebylo snadné vládnout Říši.

Česká věc vypadala ponejprv jako jeden z takových ohníčků, který bude možné pro dlouhou dobu uhasit jednou lekcí. Vpadnout, poplenit, přijmout hold, tribut a odjet s vozy vrchovatými plenu. To byl původní plán. Celá ta česká věc jevila z pohledu Otty už snad jedinou vadu. A to, že vůbec nešla podle plánu.

Zasran Boleslav půldruha desetiletí odolával a situace místo toho, aby se lepšila, šla viditelně hýn. Jindřich situaci… nu, nedalo se úplně říct, že posral. Podcenil. Českou věc měla Říše tendenci vždy podceňovat, opravil se v duchu Otto, protože o otci i myslet bylo třeba jen dobře. Bratrovrah upevnil pozici, vymetl občasné váhavé pokusy o zásah saského vojska. Baže, dovedně lavíroval český kníže na vlnách říšské politiky. Ještě koncem čtyřicátého roku to vypadalo, že Otto dostatečně upevní situaci doma, aby mohl s hotovostí vtrhnout do Čech a dacana umravnit, připomenout mu, kudy volky a tribut švenkovat a s tím také i doma, kdo je králem králů.

Situace na říšské tažení proti Boleslavovi dozrála, až když se poslední století před návratem Krista přehouplo do své druhé půlky. A ani na něm samotném nic podle plánu nešlo. Ukázalo se, že Boleslav nezahálel. Zemské brány zajistil, posílil hradiště stará, založil nová, kde nebylo možné opevnit alespoň dvorec, tam byly přeseky zpomalující cestu vojska.

A jestli si byl Otta něčím jist, pak tím, že ten muž, který právě teď stál před ním, byl také tím, kdo za to všechno mohl. Za to, že trčí mezi Bílinou a Zábruší, z Bíliny tisknutý vojskem Straše, Boleslalova nejstaršího syna, ze Zábruše Chrostem, hejtmanem, jemuž se ne nadarmo přezdívalo Skála. A do toho všeho od Litoměřic dorazil Boleslav a s ním další bezmála tisícovka jízdních. Nikdo z nich, při vší úctě a obezřetnosti, by nic takového nenaplánoval. Jen on. To on už léta pečlivě rozmisťoval hradiště, plánoval berně, nechal budovat silnice a špionážní síť zasahující až do Říše. Až na dvůr. Jeho dvůr. Jak jinak by se dozvěděli o rejse ještě před tím, než vojsko stálo u Nakléře?

Oblečený je, pravda, honosně. Jak se na takové jednání sluší. Mají fištrona, Češi, to jim musel přiznat. I kdyby hladem chcípali a nazí chodili, posla nastrojí do nejlepšího a tukem z posledního psa mu pomažou bradu.

Otto konečně mírně pootočil hlavou, jako by si hosta teprve teď povšiml. Pak mírně pootočil ruku položenou na opěradle trůnu a pozdvihl dva prsty, jako by jimi žehnal. Bylo to nejuměřenější gesto, jaké si momentálně chtěl dovolit.

Posel, jako by si teprve teď uvědomil, že stojí před králem, se uklonil do půli pasu. Nezačíná to zle, pomyslel si Otto.

Jsem zde jako posel mého pána knížete Boleslava. Jmenuji se Martin z Varberka a jsem žateckým hejtmanem…, pravil tentokráte již bezpřízvučnou hornoněmčinou posel.

Otto přikývl. Zbytečná skromnost. Kromě titulu hejtmana na nedávno založeném hradišti bylo na Martinovi z Vartberka podstatné jeho neoficiální zařazení v boleslavovském státě. To věděli všichni okolostojící, v knížectví Českém stál výše už jen Boleslav. A i tím si zdaleka všichni nebyli tak docela jisti.

Nu, pane z Vartberka, s jakým poselstvím jsi vážil takovou cestu?“, zeptal se se zájmem Otto, král Říše.