Příběh strýčka Martina

Otto, král králů, pán východofrancké říše, vévoda saský, se pohodlně rozvalil na svém trůně. S gustem si natáhl nohy, pravičkou si podepřel bradu a hlavu zaklonil, aby v případě, že ho slova poslova budou nudit, mohl sledovat mouchy poletující pod plachtou stanu, kteréžto budou nepochybně zajímavější a ku rozjímání hodnější.
Jistě, audience by byla působivější v Quedlinburgském trůním sále, kde byl trůn mezi dvěma vysokými okny, takže hra světla a stínů by způsobila, že vyjednávač by jemu neviděl do tváře, neviděl by ty pichlavé oči, které popátrávají vyjednávačovu dobře ozářenou tvář. A v takovémto dni by také proud světla způsobil, že by se posel před trůnem pěkně potil. A tak to má být.

Nic z tohoto komfortu nemohl stan v předpolí bílinské pevnosti nabídnout, ale tak tomu už Bůh chtěl, že jednat se bude ne v Quedlinburgu nebo v Míšni, ale v polním ležení. A vůle Boží, jak známo, jest nevyspitatelná. Zbýval tak jen ten ostentativní králův nezájem, ty viditelné pochybnosti, zda jemu, pánovi křesťanského světa může vůbec nějaký polourozený zbohatlík vynesený dobře spunktovanou pánovraždou nabídnout něco zajímavého. Dát najevo, že toto slyšení je spíše věc slušnosti, kterou křesťanský panovník oplývá měrou nezměrnou, než nadějí v dohodu, neboť tu přeci uzavírá rovný s rovným. I tak bylo v tom gestu vstřícnosti až přehršel, protože posel ještě žil, jeho družina neuháněla s hlavou schovanou v proutěném koši nazpět se vzkazem, že král neměl chuť posla poslouchat a že královy příkazy znějí jasně a následovně. Tělo by mohla donést Bílina, kdyby v ní nebylo tak málo vody.

Posel vypadal, že si toto všechno uvědomoval. Mluvil tiše, klidně.

„Pán můj Boleslav vzkazuje, že ho mrzí nedorozumění a váda, která propukla mezi ním a tvou milostí. Mrzí ho, že jsi si našeptávání zlořečenců vyložil špatně, že jsi nedůvěru pojal k Boleslavovým úmyslům a čtrnáctero let se s Čechy vadil, jako by oni nepřátelové Říše byli. Však i k polským pohanům jsi vstřícnější, pane. Čím jsme si toho zasloužili? Z čeho nás viníš?“

Otto mlčel a jeho pohled byl přikován k muším křídlům. Věděl, co chce říct. Věděl, že chce křičet: Ty zechcane, z čeho že vás viním? Čím mi ráčil tvůj pán hnout žlučí? Když odmyslíme to, že bratru svému ukládal o život tak dlouho, až mu o něj uložil, což jak jistě chápeš, je proti obyčejům Říše, tak bych mohl zmínit odepření tributu. To mne hněte, bratr zaplatil, Boleslav neplatí. To, že mi neholdujete jako svému lennímu pánu. Mnohem méně by stačilo, aby vás všechny obšťastnil mistr málodobrý na Míšeňském rynku a presbyter Rieghold v tom vašem prašivém svatojiřském chrámu zabouchnul dveře Páně před vašima zasranýma rypákama.

Věděl, že tohle je přibližně to, co by chtěl křičet. Možná s více nadávkama. Nebo ještě hůře… možná to stejně tiše a výhružně šeptat do děsem ztichlého sálu. Jenže karty jsou jinak rozdány. Ve stanu pod Bílinou je třeba mluvit rozvážněji, smířlivěji, potlačit nevoli. Však jde o Říši.

Ottův pohled zklouznul z nesmírně zajímavého pohledu na hejno much zpět k poslovi. Chvíli na něm spočinul beze slova, jako by se upomínal, o co v té malicherné věci jde, než promluvil:

„Pane z Vartberka, z čeho vás viním? Čtrnácte let vedete otevřenou válku s Říší. Škodíte mi, kde je vám možno. Dokonce i uherská vojska necháváte projít přes Moravu a Čechy, aby obcházela Ostmarku a napadala Bavorsko, jakož i další říšská léna. Myslíš, že tohle mohu nechat bez odezvy?“

Posel otevřel ústa, aby odpověděl, ale Otto ho umlčel posunkem ruky:

„Myslíš, že mohu přehlédnout, že neplatíte tribut a neholdujete mi jako svému lennímu pánu? A myslíš, že dokonce mohu přehlédnout vraždu panovníka, kterého uznal můj otec Jindřich? A musím připomínat, že když vstoupím do země, tak mne tisknete vojskem, namísto uvítání? Stačí ti tyhle výhrady, nebo mám zacházet do podrobností?“

Posel neuhnul pohledem ani o kousek. Chvíli mlčel, Otto měl podezření, že také spíše pro zdůraznění dramatičnosti chvíle. Pak odpověděl, tentokráte ne tiše, ale hlasem zvonivým, zvučným.

„Pane Otto, tvé výhrady jsou vážné a jistě zakládají mnohých příčin našemu nedorozumění. Je mou povinností, abych ti připomenul, že to byl tvůj otech Jindřich, kdo spolu s bavorským Arnulfem Luitpoldem vtrhnul do Čech, jedenadvacet let tomu. Co na tom, že doposud jsme s bavorským Arnulfem vycházeli ve smíru. Zemi jste vydrancovali až ku Praze, nesmírné útrpení jste způsobili, aniž bychom kdykoliv před tím Arnulfovi čehokoliv odřekli. Divíš se tedy, že tvé tažení s vojskem skrze zemskou bránu na Nakléři sleduje můj pán ostražitě a s nevolí? A že tak činil kdykoliv, když saská či bavorská vojska od onoho roku 929 přešly do země? Že jsme raději uhrům uvěřili, raději se Zoltánem jednali, když nám jako pohan dodržel, co křesťanský panovník porušoval? Čemu se na tom tvá milost podivuje? Čemu na tom nerozumí?“

„To je snad příliš,“ utrhl se Otto, ale Martin z Vartberka jej nenechal domluvit.

„A stran té bratrovraždy. Pane Otto, neráčiž se zlobit, ale zrovna od tebe nepadají tato slova vhod. Nepřišla právě tobě vhod smrt tvého bratra Thankmara? A jak horlivě jsi spěchal potrestat Billungského Hermanna za horkokrevnost jeho lidí? Sám dobře víš, že taková věc není jednoduchá.“

„Co na ní je složitého, kromě toho, že jsi zradil svého pána? Nebyl jsi snad Václavovým hejtmanem? Neměl jsi ho ochránit, místo toho abys mu o život ukládal?“

Stan zašuměl. Otto byl prudký, to věděli všichni okolostojící, ale všichni také doufali, že bude ochoten ke kompromisu. Protože pokud ne, máločí kosti se uloží do rodinné hrobky, většinou prohnojí pole mezi Bílinou a Zábruší. Řev českých bojovníků se zdálky nesl a pronikal až do stanu.

„Pane nerozumíš českým věcem. Hájil jsem svého pána do jeho posledního dechu, ale když duši poručil Bohu, co jsem mohl v tom nešťastném okamžiku dělat? Jsem povinován zemi. Sloužím jí dál. Nevyčítej mi, kde jsem se nezpronevěřil Bohu. A to, že věci české nerozumíš, nás všechny dovedlo až tam, kde stojíme nyní.“

„A kde stojíme, pouč mne, žatecký hejtmane, poslední z posledních. Pouč mne.“

„Budiž tedy, panne Otto. Poučím tě. Stojíme pod Bílinou, na samém kraji české země. Máš s sebou vojsko, které hladoví. Veliké vojsko. Čím větší, tím více hladoví. Stojíš v kotli, nemáš kam uhnout, odkud vzít posily. Čekáš, kdy na tebe udeří Boleslav, kdy šturmem vyjedou z bran bojovníci jeho syna Václava, jemuž ne nadarmo přezdíváme Straš. Kdy ze Zábruše vytrhne Chrost zvaný Skála, aby ti ze severu vpadl do zad, nebo v tu dobu spíše, aby bil do čela utíkající. Aby jim zamezil utéct ze země. A víš co, pane všech křesťanů? Zaposlouchej se. Poslouchej, jak dnem i nocí křičí po krvi žíznivé vojsko Vokáčského hejtmana Rapoše. Slyšíš to? Slyšíš ten řev, který nepřestává? Víš, co volají? Volají Dagobert, mors! Poslouchej je chvíli…“

Rozhostilo se ticho. Až teď, když Martin z Vartberka vyslovil ono „Dagobert Mors„, všichni začali rozpoznávat ty slabiky. Tři za sebou rychle jdoucí slabiky jména, odeskávané, jako mečem nebo spíše obávanou slovanskou bradaticí se odsekávají hlavy … DA-GO-BERT .. a pak jako zvuk hromu práskne jednoslabičné MORS doprovázené úderem toporu do štítu.

Tentokráte to byl jimramský opat Michael, kdo vstoupil do hovoru: „Proč u všech svatých skandují smrt Dagobertovi? Kdo je ten Dagobert?“

„Nevíte, milosti? Nejsou snad Čechy vaší diecézí?“ zeptal se jízlivě Martin z Vartberka, ale když viděl, jak se opat zamračil, přispěchal s vysvětlením: „Muži hejtmana Rapoše jsou posádkou z Vokáče. Po německu Wogastisburg. To je ten hrad, kde náš pán Sámo před třemi stoletími porazil na hlavu franckého krále Dagoberta. Od té doby jsou Vokáčtí na francká vojska poněkud hákliví. Víte, pokoušel jsem se Rapošovi vysvětlit, že dnes se východofrancký král nejmenuje Dagobert, ale namítl na to: Pane Martine, takto už jsme třista let uvyklí, ráčiž nás při tom zanechati. Vymeteme jej beztak ze země, co už sejde na jméně, mrtvých bude tolik, že za ně zádušní sloužit necháme jen hromadně, bez jmen padlých…tak k čemu nám jméno.“

Rozhostilo se ticho. Opat Michael chvatně ustoupil o krok za komořího Maxmiliána, zjevně mu ta slova jeho diecézi přeci jen připomněla. Maxmiliánovi zbělela tvář, jeho ruka dál křečovitě svírala jílec meče a jeho oči těkaly ze strany na stranu jako u zvířete lapeného v pasti. Comes Willigis nespouštěl pohled ze svých bot a mladý Eckhard měl otevřenou pusu, jak ji zapomněl zavřít, když mu došlo, co Martin z Vartberka právě řekl.

Otto se mračil a prsty si projížděl vousy na bradě. Ne, v české věci nic nešlo, jak jít mělo.

Martin z Vartberka to dále nechtěl rozebírat. Ostatně, pravda byla maličko jiná. Ve skutečnosti ten křik nepůsobili Rapošovi vojáci, ale vesničané, které Rapoš na Vartberkoovu žádost nahnal na kraj lesa, vybavil je prkny a nakázal jim takto křičet. „Je zbytečné, aby sasíci spali v klidu,“ řekl Vartberk, když s Rapošem sledovali vesničany kříčící a bušící směrem k ottovým vojákům. A Rapoš, souhlasil: „My se nakřičíme, až vyběhneme na Ottu.“

„Nu, pane v Vartberka, proč jsi tedy přišel? I bez tvých slov vím, kde s vojskem trčím a jedinou novinou mi bylo dozvědět se, co to vlastně páně Rapoše zbrojenci křičí. Uměl bych bez této zprávy žít. A když bude třeba, i zemřít. Neříkej mi, Vartberku, že tě v tvém věku život omrzel, protože než sem vpadnou tvá vojska, ty sám už budeš klepat na nebeskou bránu.“

„Vidíš, králi Otto, a proto jsem tu. Abychom si mohli promluvit o tom, co se stalo. A o tom, co se stane. Mluvíš o válce, umírání a přitom za tebou, pane Otto, přicházím v míru. S poselstvím a dary od Boleslava, abychom vádu smírem ukončili, abychom oslavili tvou římskou jízdu a probrali mnohé, co třeba udělat jest dvěma panovníkům pro větší slávu Boží,“ odpověděl Martin a hluboce se po těchto slovech uklonil.

„Dary? Kde jsou tvoje dary, o kterých mluvíš, Vartberku?“ zpozorněl Otto.

„Vozy zapadly, jsou těžce naložené. Opozdí se, omlouvám se, pane. Mně se lehko na koni cestuje,“ odtušil Vartberk. Nemluvil pravdu, vozy ani nevyjely ze Schráníku, ale co komu dnes bylo po pravdě.

Otto se zamyslel, dlaní si přejel přes oči. Maxmilián ze Schweringenu se překřižoval a měl chuť přidat se k opatu Michaelovi, který za ním potichu odříkával otčenáš. Ať to přijme, myslel si Maxmilián. Ať tu nechcípneme, ať ještě jednou uvidím Quedlinburg.

Po nekonečně dlouhé pauze zahřměl stanem Ottův hlas jako výkřik orla: „Willigisi, nech nastoupit vojsko do zbraně. Všechny muže. A ihned.“

Willigis s sebou trhnul, poplašeně. Ještě pořád doufal, že z toho mohou vyjít se zdravou kůží, vycouvat když ne se ctí, tak alespoň se životem ale šturmovat na Bílinu by znamenalo … nu, v lepším případě značné ztráty. „Pane? Vytrhneme na Bílinu?“

„Vojsko nastoupí na přehlídku darů knížete Boleslava. Zařiďte všechno potřebné. Maxmiliáne, ať se nic neztratí! A Willigisi? S tou Bílinou ještě uvidíme. Podle toho, co mi tu pán z Vartberka řekne.“

Všichni se uklonili, jak se slušelo, když král vyjevil svou vůli před někým, před nímž bylo třeba majestátu dodat vážnosti. Pokud se to v tak polních podmínkách vůbec dalo. Maxmilián otřel orosené čelo a opat Michael padl na kolena, slova latinské modlitby byla tak hlasitá a naléhavá, že málem strhla i otrlé vojáky k odříkávání díkůvzdání.

„A my, pane z Vartberka, si nyní o samotě probereme, jak bychom mohli tu vádu, jak ty říkáš, s panem Boleslavem urovnat. Víš, že jsem král milostivý, ale také obyčeje dbalý.“

Martin z Vartberka se usmál. Milosrdenství Otty bylo známo široko daleko za hranicemi Říše stejně tak, jako jeho dbalost obyčejů. A když už došlo na obyčeje, vypadalo to nadějně. Obyčeje uměl Otta nepochybně vyjádřit v denárech. A ty, při troše snahy a Ottovy pomoci půjdou vyrábět ze stříbra nového malínského dolu. Obyčeje a milosrdenství. Když na ně přijde, je vše v nejlepším pořádku.

Otto na jeho odpověď nečekal, vstal z trůnu a ukázal dozadu do stanu, kde měl své soukromé prostory.