Příběh strýčka Martina

Otto, primus ex Teutonicis imperator, byl i postavou majestátní muž. Rozložitá ramena, Husté vlasy barvy písku z řečiště Sály, pichlavé šedé oči doprovázené masivním obočím. Jen vysoký byl průměrně, když ale stál, tak zpříma – a o to vypadal vyšší. Dalo by se říci, že na svou dobu byl pohledný muž, kdyby u světské hlavy poloviny křesťanského světa mělo něco tak prostého jako krása smysl.
Co se ale přehlédnout nedalo, bylo charisma. Kouzlo, étos, které šířil každým svým pohybem, každým gestem. Jistěže k tomu přispívalo okamžité ztišení, změna v chování všech v jeho okolí, ale sám o sobě byl Otto velmi charismatický muž.

To kouzlo, charisma, ale nejvíce v kontrastu vyniklo v okamžiku, kdy rukou odhrnul závěs a postavil se tak, aby jeho host a posel knížete Boleslava, mohl projít. V tu chvíli vedle sebe stáli ti tři muži. Martinovi z Vartberka zastoupil cestu Kanych, velitel Ottovy ochranky. V tu chvíli, kdy nesmlouvavě Kanych natáhl ruku po meči, který Vartberk držel v ruce, v ten okamžik, kdy stáli vedle sebe, byl kontrast mezi trojící těch mužů nesmazatelný, hmatatelný, dýchatelný.

„Odevzdej meč, Vartberku,“ poručil Kanych a jeho vojenská aura z něj vyzařovala jako poselství anděla smrti. „S ním k imperátorovi nesmíš.“

Pozornější pozorovatelé si povšimli, jak klouby Vartberka pevně sevřely jílec meče. Ti, kdo myslili dostatečně rychle, v tu chvíli prohlédli, že ještě není všechno zažehnáno, urovnáno. Že může přiít ještě řada maličkostí, které se mohou zvrtnout, že je ještě příliš mnoho veličin ve hře. Jako třeba pokořený a provokující Kanych. A Vartberk, který nechce ukázat slabost. Když teď Vartberk odmítne, natáhne Kanych ruku po meči, aby mu jej odebral. Po právu. K imperátorovi nepřítel se zbraní nesmí. Takový je vojenský obyčej. A obyčeje Kanych ctí, životem i smrtí. Svým i cizím.

A Vartberk? Až Kanych natáhne ruku po meči? Odevzdá jej, nebo sekne? Sekat od pasu levoruč není snadné, Kanych je připravený uskočit a na oplátku zase pravičkou, kterou už teď drží v bok, vytasí krátký tesák, jenž mu bude z blízka více platen, než Varberkovi delší meč. A bodne. Možná ne smrtelně, i když každá rána do břicha znamená nepříjemné riziko vykrvácení a když už ne tak, pak hnilobu a horkost, jíž podlehnou i ti, které tesák nedobil. Co bude pak? Jak dlouho budou čekat Rapošova, Boleslavova a Stašova vojska na pokyn mrtvého vyjednávače, než uzavřou český kostel a uzavřou život říšského vojska…

„Dost Kanychu. Může ho mít. Není šílený. Nezaútočí na mne!“ prohlásil Otto smířlivě, aby Kanychovi naznačil, že si cení jeho služeb a zároveň, aby se situace urovnala bez ztráty důstojnosti na všech stranách. Král se neobává…

Jenže Kanych ustoupit nechtěl. Byl to Vartberk, kdo nakonec udělal smířlivé gesto: „Na co bych nosil meč ke králi, jistě mi jej dobře ohlídáš,“ a předal meč Kanychovi.

Kanych se zazubil: „Selbstverstandig, ohlídám. K čemu by mi byla taková česká vykopávka.“

Vartberkův pohled ztvrdnul: „Je to sevillská práce. Památka na knížete Václava. Nemudruj nad ní, prostě ji jen dobře hlídej. Tímhle mečem budeme pasovat českého krále.“

„To bude dlouho trvat,“ odtušil Kanych.

„Bude,“ souhlasil Vartberk. „Ale po tom ti hovno, na tobě to není,“ dodal a tentokráte to byl Kanych, kdo pohledem uhnul a odstoupil.

Kouzlo okamžiku, ta momentální srážka vojenské aury Kanychovy, duchovního kouzla Vartberkova a všeobjímající státotvornosti Otty, pominula. Vartberk prošel do Ottova stanu a král králů jej následoval. Byli sami.

První se usadil Otto, do jednoduchého dřevěného křesla u stolku a rukou pokynul: „Posaď se. Nebudeme rokovat ve stoje. A ani na sucho,“ dodal a chopil se nalévání vína z hliněného džbánu do cínových pohárů. „Toho si važ, když tě obsluhuje římský král, Vartberku,“ usmál se Otto vlastnímu vtipu.

Pravda byla, že sloužící kolem nebyli. Byli sami. Otto nechtěl, aby někdo jiný slyšel, o čem budou mluvit, protože nebyl v pozici, kdy by mohl mluvit tak, jak by chtěl a jak byl zvyklý. Chtěl umenšit škody a klevetící služebnictvo rádo zavdávalo příčinu nejrůznějším zvěstem škodícím lesku Koruny. A nalít tu trochu vína ze džbánu, toho se Otto byl ochoten chopit sám.

„Vážím si toho, pane,“ přikývl vážně Vartberk.

Otto se hluboce napil, překroužil vínem po patře a spokojeně mlasknul. Kyperské červené se pro tuhle chvíli hodilo výjimečně dobře. Rychle stoupne do hlavy, je hutné, zemité, kořeněné, ale Otto umí pít. Uvidí teprve, jak Vartberk. A navíc bylo representativní, však to bylo jedno z nejdražších vín. A nejlepších.

„Tak Vartberku, jsme sami. Můžeme jednat. Dokonce i slovansky, abych ti vyšel vstříc,“ prohlásil Otto výbornou slovanštinou jen s mírným německým přízvukem.

Vartberk přikývl a sáhl po poháru bez jakékoliv známky překvapení, že slyší imperátora mluvit slovanským jazykem.

„Tebe jen tak něco nepřekvapí, že?“

Vartberk jen pokrčil rameny, ani se nenamáhal dát číši od úst. Co měl říct? Že letitý poměr Otty s Lubienou, zajatou dcerou jednoho z hornolužických slovanských panovníků byl okatý i přes to, že ji Otto před nějakou dobou provdal za svého syna Wilhelma? A že co do výuky jazyků mohl jen souhlasit s tím, že vládnout jazyku se nejlépe naučí v posteli? A to i s peprnými nadávkami, když je výuka dostatečně dlouhá? A dostatečně beznadějná, jako v případě čertovsky krásné rukojmí, která si jen marně může dělat naděje na církevní posvěcení vztahu…

Otto dobře tu mlčenlivou odpověď slyšel. K jeho vlastnímu překvapení jej potěšilo, že jeho protivník dostává obrazu, který mu o něm zvědové přinášeli.

„Dobře tedy, Vartberku. Řekl jsi mi, že oba dobře víme, jaká je situace. Možná víme. Ale řekněme si nahlas, abychom toho měli při naší rozpravě na paměti … jaká je? Řekni mi to. Vyslechnu tě jako král. Abych také mohl jako král rozhodnout, co se stane. “

„Nechtěl bych tě pane nijak nudit a vím, že ti neřeknu nic, co bys nevěděl. Ale pravdu máš, dobré bude vyslovit to nahlas a teď, abychom toho byli pamětlivi při uvažování o věcech příštích.“ souhlasil Vartberk a upil vína. Opatrně, jen rty smočil, aby svlažil patro, povšiml si Otta. Zkušeného pijáka těžko přepít, pomyslel si.

„Tak tedy, počněmež tím, jaká je situace v Čechách. A trochu šíře, protože česká věc bývá za obzorem říšské pozornosti. Jistě ne tvojí, pane, jak vidím a jak svědčí tvá přítomnost. Českou kotlinu obýváme od nepaměti a od nepaměti také žijeme v míru s každým, kdo nám stejným oplácí. Jak dopadl Dagobert u Vokáče, jsme dnes probrali, frankové ze země prchali, pokud mohli vzít střeva i nohy na ramena. Čechy, třeba připomenout, v té době byly nezápadnější výspou slovanské země táhnoucí se od Baltu, přes Dunaj až k Labi. Ne, Otto, nebyla to říše, jakou se snažíš vybudovat ty. Jsme svobodymilovný lid, neradi válčíme, i když tvrdě umíme oplácet, raději doma hospodaříme a zemi zvelebujeme. Slovanská země měla jinou konstituci, jinak byla uspořádána, naši předkové ji pojímali spíše jako souručenství pro společný mir. Jako společnou zodpovědnost. Bougo. Tak jsme jí říkali. Boží království, abych tak řekl.

Až za císaře Karla řečeného Magna na nás začaly znovu soustředěně dotírat francká vojska. A tady se to, králi králů, začíná zamotávat. Na Kaníně roku 805 padl v jedné z prvních bitev se samotným Karlem český kníže Bech. Zemřel bez dědice, zanechal jen vdovu, které ale česká vojska nevěřila. Obrana země upadla do chaosu, česká vojska ustupovala a situace byla zlá. Zemský sněm rozhodl, aby se Libuše znovu provdala a legitimizovala tak vládu jednoho z Bechových vzdálených příbuzných, heltmana a předního zemského pána, kterého respektovala jak vojska, tak nobiles. Krize byla zažehnána, Přemysl ze Stadice se ujal vlády, podle zvyku oboral posvátný žižský pahorek pluhem a s králem Pippinem uzavřel o rok později smír. Pravda, zavázali jsme se platit tribut, ale nepoddali jsme se. Je vhodné, imperátore, připomenout, že sami platíte tribut uhrům, občas havolanům nebo obodritům, zatímco uhrové, havolané a obodrité jej platí nám.

A my zase, jakmile to situace dovolí, si věci spravujeme po svém a tributu neplatíme, než do Řezna jako urovnání za duchovní vedení země, protože tak se sluší, duchovním pastýřům na chleba pamatovat. Až tvůj otec začal trvat na tributu non pro ecclesia, sed pro pacem, a abychom jej odváděli do Sas, nikoliv do Bavor. A namísto, aby nás požádal, nás zrádně poplenil branou mocí. A to jsme se dostali až sem.

Ty jsi, Otto, vytrhl na Čechy, abys nás učinil poplatnými a aby ti kníže Boleslav holdoval. Taková byla představa, že se podrobíme Říši a staneme se její součástí. Neřekl jsi snad ty sám v Mohuči na zemském sněmu před říšskými nobiles, že přestává doba, kdy uvažujeme v intencích zemí? Že si stále bytostněji uvědomujeme, že mnohé problémy mezi národy a zeměmi jsou pouhými rodinnými sváry v porovnání s problémy, které je třeba řešit s nevěřícími? Nehovořil jsi o velké Říši, která je připravena k reorganizaci Evropy? A nemyslel jsi tím, že vůdcem takové říše se staneš ty, Otto?“

„Tak je, Vartberku, to jsem řekl. Co na tom špatného spatřuješ? Copak nevidíš, jak nás uhrové tisknou a jak je mrzuté, že musím bojovat o uznání mezi jednotlivými vévodství, knížectvími a hrabstvími, místo toho, abychom jednotně zastavili pohany a připravili je na spásu?“

„Nechceme, neumíme být součástí něčeho takového. Chceme si své věci spravovat po svém.“

„Potom mluvíš o nezodpovědnosti a sobectví. O neschopnosti přijmout svou roli na spáse světa, Vartberku. A to je něco, s čím jako říšský vládce nesouhlasím.“

„Ne, Otto. Mluvím o rozmanitosti. O tom, že chceš sešikovat celý křesťanský svět podle svého vzoru. Kdo je jiný, se musí přizpůsobit, jinou možnost v tvé Říši nemá. Zanikne rozmanitost. A se zánikem rozmanitosti přichází problémy. Nebudeme schopni se vyrovnávat s novými problémy, které nám svět mimo Říši přinese.“

„Co to blábolíš, Vartberku? Co je mi po rozmanitosti?“

„Je to prosté Otto. Vezmi třeba jen vojenskou hotovost. Aby ti bylo jednodušší ji zbrojit a velet, všechny oddíly z celé Říše začínají používat jednu zbroj, jeden způsob velení.“

„A kde je v tom podle tebe nevýhoda?“

„Kde jsou ty časy, kdy bavorští kopiníci měli kopí tucet stop dlouhá. Dnes se používají po vzoru durynských kopíníků osmisáhová. Víš, co to znamená? Že když se o kopí zapřeš za štíty, nemáš kopí dost dlouhé na to, aby ochránilo.“

„Hovno mi Vartberku po tom. Útočíme z chodu, neschováváme se za štíty, těmi jen meče pěchota odráží a kopím vrhá nebo koně a do pasu bodá.“

„Je to tak Otto. Není to vaše strategie. A víš, proč s uhry prohráváte? Právě proto. Oni jezdí kolem dokola na koních, pěší jim nemohou utéct. Každý, kdo po nich se štítem a durynským kopím vyběhne, má záhy lebku v půli. Vidíš? My nemáme tolik jízdních, jako Říše, ale pěší mají dlouhá kopí a dobré štíty. Postaví se k sobě a uherští jezdci je nemohou pobíjet po jednom. Musí zaútočit na formaci a najet do kopí. Do deště šípů od lučištníků. Máme velké štíty, které ochrání před jejích šípy, které střílí z koní. To je ta rozmanitost.“

Otto se zamyslel, rukou si mnul vous a s nepřítomným pohledem upíjel: „Může být, Vartberku. Ale to je maličkost. S Uhry zúčtuju ať tak či onak. Pěšáci jsou jen podpora, rozhodne jízda. To, o čem mluvíš, by stálo za úvahu, kdyby to neznamenalo nejednotnost. Říši a lidem je třeba vládnout spravedlivě, leč důsledně. Rozumíš, co tím chci říct?“

„Rozumím. Vy teutoni jste takoví. My nikoliv.“

„Vartberku, pokoušíš mou trpělivost.“

„Hovořím o tom, o čem jsi chtěl hovořit. Vím, takhle to vypadá, že český problém je tvým jediným probléme, ale oba víme, že není. Jsme malá osina na velké prdeli, pravdaže. Říše je velká a nepřátelé jsou všude kolem. Francký král Ludvík je dychtiv zasolit ti kdykoliv se namane příležitost. Ze shora na tebe tlačí dánové, zespoda italský král Lothar. Jak chceš získat italskou korunu, když ji drží Lothar? A jak chceš vytáhnout na římskou jízdu, když na to čekají všichni kolem? Co myslíš, využije toho Mstislav, aby upevnil obodritskou pozici ve Veligradu? A co polský Měšek? Uherský Zoltán a Fajš? A pustí tě vůbec římští kněží do Říma, abys přijal korunu? A co domácí nepřátelé, které oslovuješ amici?“

„Pravdaže. Nejste jediná moje osina v prdeli. Přesně, jak jsi řekl. Nu, Vartberku, nyní jsem ochoten vyslechnout tvé prosby za českou věc. Vysloužil jsi sobě pozornost vládce Říše. O co mne tedy chceš uctivě poprosit?“

„Uctivě tě prosí můj pán Boleslav, já jsem jeho pouhý posel.“

„Neunavuj mne vytáčkami, Vartberku. Jsme tu sami, už nemusíš hladit mou pýchu před zemskými nobiles. Kašlu na to. Boleslav udělá, co řekneš, taková je tvoje pověst a jestli neplatí, že co dojednáš ty, Boleslav dodrží, nač bychom tu marnili čas planými žvásty?“

„Jistěže dodrží. Dobře tedy, bez vytáček, pane. A v tom případě také bez ponížených proseb, budu hovořit jako ten, kdo je v právu.“

„V právu? V jakém si myslíš, že jsi proti Říši v právu?“ zařval Otto.

„V právu vítěze.“

Otto upil vína kývl hlavou: „Baže, tomu právu rozumím. Nu, pokračuj.“