Příběh strýčka Martina

Martin z Vartberka, posel knížete Boleslava, přední z velmožů České země, pozdvihl číši, jako by s ní připíjel a hlasem pevným, zvučným, tvrdým jako skála, začal přenášet králi králů, imperátorovi Říše, české podmínky:„Otto, králi Říše, takto představuje si země Česká, že narovnáme náš spor. Přijmeš pana Boleslava a přátelským objetím jej uznáš za knížete Českého. Budeš ho uznávat jako přítele Říše a zvát jej na všechna rokování, jako jiná knížata Říše, aby se mohl podílet na chodu křesťanského světa. Stvrdíš, že Čechy nejsou říšské léno, že Říše nikdy nebude držet v Čechách nižádného zboží, privileje ni regálu a že volbu knížete podle zemského obyčeje uznáváš po věky věků. Odtáhneš neprodleně s vojskem ze země a nikdy do ní nevstoupíš jako nepřítel, nikdy nepozván. Propustíš česká rukojmí a nebudeš požadovat dalších. Nebudeš nikdy více požadovat tribut za zemský mir, protože země Česká sama sobě mir udrží. Ponecháš nám volnou ruku ve věci Egeru, Budyšínska, Slezska, Moravy, Nitranska, Sandoměře, Krakovska a Malopolska a dále na východ, uznáš všechno, co zde zajistíme. A ve vlivu na pohanského Meška s jeho Polskem nám rovněž ponecháš volnou ruku. Vposledku, zasadíš se o to, aby Čechy dostaly biskupství. To je, co žádáme.“

Otto nepohnul ani brvou a jen prsty bubnující po opěradle židle dávaly najevo jeho nesouhlas. Tomu parchantovi se nezachvěl ani hlas, ba ani ruka, pomyslel si. Ani slzu z poháru nevycintal, zatímco ostatní by měli naděláno do nohavic, kdyby mi tohle měli říct.

„Vartberku, tohle jsou požadavky, které si poslové odnáší za svým pánem spolu se svou hlavou v podpaždí. Můžeš mi napovědět, proč bych právě u tebe měl udělat výjimku?“

„To mohu. Boleslav čeká na mou zprávu. Když do sixty nepřijde, nastoupí česká vojska do útoku. Nebudou nikoho šetřit, ani nobiles, ani tebe, pane Otto. A v jakém jsi postavení, víš sám. Nebudeš mít, kam uniknout. Neustoupíš. Zemřeš tady, v českém kotli… A s tebou sen o Říši a vykoupení nevěřících.“

Otto seděl pobledlý a ztichlý, věru si uměl představit, jak taková srážka dopadne. Ale přesto se nechtěl smířit s tím, že by mohl prohrát: „Lžeš mi, Vartberku. Na to jsi příliš chytrý, abys to udělal. Dobře víš, že sám bys zahynul jako první. A také, že pokud byste zabili krále, vytrhla by proti vám celá Říše a nenechala by ze země České kámen na kameni, všechna vévodství, hrabství a knížectví by najednou dychtila pomstít svého krále. Protože tohle by byla urážka jich všech. Lžeš mi. Musíš se dohodnout. Jsi prosebníkem. Nebo budeš mít na svědomí mrtvou zemi.“

„Pane Otto, na tuto eventualitu můj pán rovněž pomyslel. Je toho názoru, že v případě tvého rozhodnutí nepřijmout naše požadavky, by to bylo důkazem toho, že jsi lžikrálem. Protože když Bůh je s námi, tak kdo je proti nám?“

„Tohle je hra, kterou musíš prohrát. Nepřesvědčíš říšská nobiles, že jsem lžikrál!“

„Myslíš ta hrabata, která se za tvými zády smlouvají o tom, jak tě zbavit úřadu i života? A i když zároveň s tím uznáme za krále Říše Konráda Červeného? Nebo dokonce Luitdolfa? Kdo z nich přispěchá se mstít před tím, než se jako supi vrhnou na uprázdněný úřad?“

Otto mlčel. Uměl si představit, jak by lotrinský Kondrád na takovou výzvu reagoval. Už jednou usiloval Ottovi o život a stál za Ottovým synem, švábským vévodou Luidolfem, navíc sňatkem s Ottovou dcerou své nároky vůči Ottovi jen posiloval, než že by se držel zpět, jak se na zetě sluší. Úder z téhle strany se dal očekávat a patřičná česká lítost podpořená stříbrem a vojskem by mohla odstavit bavorského Jindřicha. Mohučský arcibiskup by urovnal protesty církevní, však by ze změny vytěžil maximum a Otto s ním byl ve při odjakživa stran investitury i výnosů církevního zboží. S takto široce založenou koalicí by situaci zřejmě neurovnal ani Hugo, pařížský hrabě a vévoda Íle-de-France a na nikoho jiného by Otto nespoléhal. Navíc, Otto by byl mrtev, boje o trůn by trvaly další léta, po kterou by se na mstu vůči Čechům zapomnělo, zvláště, když by české oddíly byly tak žádané. Boleslav by tratili dost, ale na rozdíl od něj nikoliv všechno.

„Žádáš mnoho. Když přistoupím na tvé podmínky, ztratím vážnost v Říši a nikdy ji neobnovím ze zašlé slávy. Sám jsi dost moudrý na to, abys věděl, co by to znamenalo,“ prohlásil nakonec Otto a otočil se na Vartberka. Teď už neupíjel víno, číši před chvílí odložil, díval se Vartberkovi do tváře, do očí.

Vartberk pohledem neuhnul, odpověděl také vážně: „Vím. Nemáme žádného zájmu na tom, aby tvá vážnost v Říši utrpěla. Proto pane zůstaňme u toho, že to, o čem jsem mluvil, je tím, co radostně od tebe přijímáme za naše služby a dary, které ti nabízíme za ukončení českého tažení. Za to, co ti přinášíme na znamení naší vůle po smíru.“

„A co přinášíte?“ opáčil Otto.

„Dovol mi, králi Otto, abych ti jménem Boleslava a českých nobiles předal dary, spolu s naší prosbou o smír. Považoval bych za čest, kdyby jsi přijal sto hřiven stříbra pro sebe a dalších sto hřiven stříbra pro církev svatou. K tomu koně z Boleslavových stájí pro tebe a šperky dvorního šperkaře pro tvou paní, slovanský homiliář pro řezenský klášter. A také uctivou prosbu Boleslava, zda by mohl přispět na válečné výdaje proti uhrům jak stříbrem, tak muži. A zda by jsi poctil české nobiles privilegiem provázet tě na římské jízdě v počtu tří set jízdních. A aby jsi měl na paměti, že česká družina o síle tisíce mužů vždy čeká na tvůj příkaz vyrazit proti nepřátelům Říše. To je, za co nás obdarováváš svou velkomyslností a přízní.“

Otto zaklonil hlavu. Tady někde začala celá nabídka dávat smysl. Začala se jevit jako dohoda, se kterou bude vítězem. Panovníkem, který si opravdu může dovolit projevit štědrost vůči zbloudilé ovci, kterou přivedl zpět do stáda. Otto nikdy nebyl velký počtář, ale přepočítat si muže do římské jízdy na hřivny stříbra zvládal bezchybně, kdyby je měl v žoldu, šlo by o další nejméně pět set hřiven stříbra, spíše o víc. Tři stovky jízdních – a česká jízda byla ta nejlepší – to byla celkem tisícovka ozbrojenců, i když započítal podpůrnou pěchotu a panoše. Slušná základ na římskou jízdu, věru slušný. Peníze hotově, to aby přivezl kořist. Symbolické dary, kterými se lze pochlubit – kůň a šperky. Aby lid viděl, že král je vítěz. Úlitba duchovním, aby laskavěji hleděli na českou zemi. Podpora proti Uhrům, ta bude vždy vítána. A tisíc mužů ve zbrani? K čemu to? Ah, jistě, aby mohli vtrhnout do Lužice, Pomořanska nebo Budyšínska, aby měl Otto z čeho rozdávat územní zisky. Nu, když se v Česku prebend neurodilo, odjinud bude muset brát. Dobře vymyšleno.

„Dejme tomu, Vartberku, že za takové situace bych opravdu mohl projevit určitou laskavost. Jenže když jsi takový čaroděj, řeknimi, co bude dál. Co vidíš?“

„Vidím totéž, co ty, pane. Italský král Lothar, druhý toho jména, si nadělal nepřátel a s touhle obvyklou nemocí králů letošní zimu nepřežije. Italská královská koruna bude volná a s ní i cesta na Římskou jízdu pro toho, kdo rychle a bez rozpaků po ní sáhne.“

„Volná? Vidíš to sladce, Vartberku. O italskou korunu se bude bojovat, zájemců bude dost, ať už vévoda z Ivrey nebo ten padovský bastard.“

„Tak jest. A kdyby jen oni. Ale cožpak není langobardskou tradicí, že králem italským se stane ten, kdo pojme za svou choť ženu předchozího krále? A není Lotharova Adelaida dcerou Rudolfa Burgundského? Kdo by zpochybňoval italskou korunu jejímu muži? A když na to přijde, cožpak Adelaida není neteří Idy Švábské, ctěné choti tvého syna Luidolfa?“

„Odtud povane spíš špatný vítr. Jak jsi nepřehlédl, můj vztah s Luidolfem není zrovna vřelý.“

„Tak se vyvaruj špatného větru. Včas zakroč a připrav se na veselku. S Adelaidou na své straně si otevřeš Itálii.“

Otto se zamyslel, než souhlasil: „To máš pravdu. Tak prosté to ale nebude. Mám opozici i ve vlastní zemi. Dokonce ve vlastní rodině.“

„Je tak,“ souhlasil Vartberk. „Sám víš, koho se střezit. Při první příležitosti se nechá vyprovokovat tvůj syn Ludolf podporovaný Konrádem Červeným a mohučským arcibiskupem. Sám víš, o koho se opřít: o bratra Jindřicha a jeho Bavorsko na jihu, o Huga a jeho Ille de France na severu, o Heřmana Švábského a o vlastní Sasko s Durynskem. A abych nezapomněl na tvého bratra Bruna, cožpak jsi z něj neučinil v jeho patnácti letech říšského kancléře? Nejmladšího kancléře Říše, kam sahá paměť záznamů mnichů v Cowrey? I o něj se můžeš opřít a spolehnout se, cožpak jsi mu neponechal po dobu svého tažení ve správě Říši? A o naši pomoc můžeš rovněž.“

„S bratry máš pravdu, Bůh mne jimi požehnal, dobře, že jsem Jindřichovi odpustil jeho mladické nerozvážnosti, dnes při mne stojí věrně. Ale s Boleslavem, to by mi bylo rychlé přátelství, neurážej se Vartberku.“

„Neurážím. Chápu. A řeknu ti, jak přátelství osvědčíme. V nejbližší době se dají do pohybu uhrové, Zoltán je dva roky těžce chorý, tak těžce, že už i nového knížete uhrové zvolili a v poslední době Zoltán nepřijímá ani naše posly. Nový uherský kníže Fajš, jak víš, není smíru s Říší nakloněn vůbec a až ho přestane brzdit Zoltánova autorita, vyrazí znovu se svými kočovníky přes Korutany a Bavorsko dál do Říše. Ve zbrani má sto tisíc mužů. Pomůžeme ti ho zastavit.“

„Jak?“ zeptal se věcně Otto, protože situace mu nebyla neznámá a bylo mu zřejmé, že uherský útok vyprovokuje další nepokoje v Říši. Krom toho bylo jisté, že největší tíži uherských nájezdů ponese jeho bratr Jindřich, kterému před dvěma lety Bavorsko svěřil. A to také zředí jeho pomoc Ottovi, sám ji spíše bude potřebovat.

„Nepovolíme uhrům projít přes Moravu a Čechy. Zastavíme jejich druhý útok. Nevezmou Jindřicha do kleští, neprojdou na Řezno, jak by chtěli a nevpadnou mu do zad. Jindřich bude pravda muset ustupovat, zemi mu poplení, ale mezi tím se říšská šlechta sebere a postavíte se jim armádou. Do Řezna už Uhři nedojdou.“

„Vydrancují Ostmarku, Korutany a Štýrsko.“

„To udělají stejně. Víc udělat nemůžeme, Boleslav nemá tolik mužů, aby ubránil Moravu a ještě šel na pomoc Jindřichovi do Bavorska. Nezapomínej, že do Moravy a Čech vpadnou tři desítky tisíc mužů, ajta, budeme se mít co ohánět. Až odrazíme druhý proud, přispěcháme na pomoc, ale to už budou Uhři hluboko v Bavorsku.“

„Jak hluboko?“

„Záleží na Jindřichovi. Na tom, jak rychle sebereš zemskou hotovost a ukázníš panstvo. Sám to umíš říci lépe, než já.“

Otto se opět zaklonil v křesle, rukou naslepo nahmátl číši a se zrakem upřeným do neznáma upil. Pak odtušil: „Tak to se srazíme někde u Augsburgu.“

Vartberk beze slov přikývl.

„Tím se ale dostáváme k důležitému bodu naší úmluvy. Zatím jsem slyšel slova. Slova plynou, jako voda v řece, otočíš se a už jich neuvidíš stejně. Jakou mám záruku, že dodržíte, co jste řekli? Rukojmí jsme smluvili, že brát mezi Říší a Čechami nebudeme…“

„Takovou, jako my pane, že ty dodržíš, co jsme si ujednali. Žádnou. Tak to mezi přáteli chodí. Ostatně, peníze dostaneš hned a muže není, proč bych ti sliboval, kdybych ti je chtěl odepřít. Tedy Boleslav, kdyby nechtěl dostát svému slovu,“ opravil se Vartberk.

„Řekl jsem ti jasně, že přátelství nejprve budeš muset osvědčit. Dobře, povím ti tedy, jak to uděláme. A poslouchej pozorně, protože toto bude naše dohoda. Vše, o čem jsi mluvil, se stane. Já dodržím své, ty dodržíš své. Snad stran biskupství to bude na dlouhé lokte, víš dobře, jak řezenský Michal na své diecézi lpí a Boleslav nemá v Řezně dobrou pověst. Ale ty, Vartberku, mi necháš z Čech poslat kamenný knížecí stolec z Pražského hradu a zemské insignie, které přechováváš na Levém hradci. To je podmínka smíru, kterou má tvůj král. A ze které nelze odříct, abyste osvědčili přátelství.

Tentokráte to byl Vartberk, který zaklonil hlavu a ujel zrakem někam do neznáma. Trvalo chvíli, než přikývl: „Stane se, králi Otto, jak jsi řekl. Do dvou dvou měsíců ti je vypravíme. Abychom osvědčili naši dobrou vůli a přátelství.“

Otto se zasmál, jak z něj najednou začala padat tíže sevření toho proklatého českého kotle. Ještě před půldnem byl rozhodnut přijmout poslední pomazání a vyjet do posledního rytířského boje, zatímco teď … najednou se mu otevíral celý svět. Vidina Říše, sen, který snil posledních deset let, se začínal naplňovat. S českým stříbrem a českými vojáky, s českým knížetem na své straně … pravdaže, odrazí Uhry, vstoupí do Zalabí, urovná Itálii. A nechá se korunovat císařem. A ta cena? Čert to vem. Všechno z toho mohl obětovat za to, co získal. Slovanům stejně nikdy nerozuměl, stejně jim nikdy nechtěl vládnout, stejně by jiného knížete nepřijali, stejně by musel Boleslava nechat na Pražském hradě, protože neměl, za koho ho vyměnit. A vyměnit podporu bohatého a vlivného knížete na východní hranici Říše za uznání jeho nároků v oblastech, ke kterým Říše nic necítila, to bylo uměřené. I to biskupství. A že neholdoval? Nu, jak se to říká tady na východě: není každý den posvícení. Aj, tady přeci říkají imbolc. To je fuk. Jen řezenský Michal se zesere, až mu poví o tom biskupství… Nu, všeho popořadě.

„Pojďme tedy oznámit ostatním, že jsem milostivě přijal dary knížete Boleslava a příznivě jsem na tvého pána popatřil leskem Říše. A hlavně, kurva, Vartberku, tohle bychom měli zapít. A tady nám víno došlo!“

„Baže měli,“ usmál se ulehčeně Vartberk a rukou obrátil džbán s vínem. Vskutku, byl prázdný. „Když budeme mít štěstí, už tu budou vozy s proviantem, abychom popili a pojedli z českých zásob.“

Otto si byl naprosto jist, že vozy dorazily. Nepochyboval, že tohle nechal Vartberk plynout jen tak. Všechno, co dnes udělal, bylo přesně vypočítané a dokonalé na efekt. A ten, nu, skutečně udělal.

„O dnešním jednání budou, Vartberku, kronikáři pěkně psát. Za tuhle službu knížeti ti určitě věnují hezkých pár řádek, to mi věř,“ prohlásil přesvědčeně a povstal ze svého křesla.

„Věřím ti, Otto,“ usmál se Vartberk a povstal rovněž.

Otto se nad tím na chvíli zamyslel, vypadal, jako by ztuhnul v půli kroku. Vartberk, který si toho povšiml, se na něj otočil: „Něco jsi ještě chtěl říct, Otto?“

„Tak. Napadlo mne… když jsi mluvil o tolika smrtích a událostech… Tak mne napadlo, jak zemřu já. Víš to, Vartberku, když jsi takový čaroděj?“

Vartberk neodpověděl, jen beze slov zavrtěl hlavou.

„Tak co tedy víš?“

„Vím, že jsme naplnili první část proroctví.“

„Běž k látře s tím starým proroctví.“

„Je to tak, Otto. Třikráte kníže český ušetří vládce říše. Třikráte Říši bude vládnout. Třikráte se před ní pokoří. Tohle bylo poprvé.“

„A pak? Není to ten žrec, co hádal Václavovi, že zemře v bitvě?“

„Dobře mu prorokoval. Že zemře před zemskou branou.. Že jeho krev a zrada vykoupí zemi. Tak se i stalo a bude dít po věky věků.“

„Že tomu tak věříš, zrovna ty, muž tak věcný a uvážlivý? Nepoznávám tě, Vartberku! Tak co by prorokoval mně?“

Otto se otočil, aby viděl Vartberkovi do tváře, aby si všiml stínu výsměchu, aby poznal, zda těm pradávným proroctvím a suďbám věří. Ale to, co viděl, bylo něčím, co spatřit nechtěl. Oči Martina z Vartberku zeskelněly, barva duhovek i čerň zorniček začaly rychle blednout, až zůstaly jen bílá bělma očí, jakoby přetažená šedou mlhou.

„Pod mramor magdeburského dómu v máji ulehne trojího smutku důvod: král, církve ozdoba, vlasti pýcha nejvyšší. Jeho dílo i život, naplnil se vrchovatě a žádný věk budoucí nezapomene, co zústaviv na zemi ostatním, vykonal. Otto Magnus Imperator.“

Otto se otřásl pod naléhavostí a syrovostí těch slov. Když se probral z ohromení, měl Vartberk pohled už normální.

„Půjdeme králi?“

„Půjdeme. A na to, co jsi říkal…“

„Zapomeň na to. Pojďme slavit.“

O dvacet let později zapsal kronikář Widukind z Corvey tytéž události méně vzletně, více lakonicky: Onoho času král táhne do boje proti Boleslavovi, králi Čechů, a když měl být dobyt hrad zvaný Nova, v němž uzavřen byl obležen Boleslavův syn, král rozumným rozhodnutím přerušil bitvu, aby bojovníci při uchvacování kořisti nepřátel neupadli do nějakého nebezpečí. A tak uváživ moc královu a nesčetné množství vojska, Boleslav vyšed z hradu dal přednost podřídit se takovému majestátu než utrpět konečnou záhubu a stoje pod praporci a krále poslouchaje a odpovědi vraceje, zasloužil konečně milosti. Z toho stav se plným vítězstvím slavným, král se vrací do Saska.