Příběh strýčka Martina

Probudila jsem se zase zpět v běloskouvích peřinách a tentokrát mi trvalo mnohem kratší chvilku, než jsem zjistila, že jsem zase v tom svém pokoji u tety Tes. Cítila jsem vlhko na nose. Velká holka by neměla mít sopel u nosu, zdvihla jsem ruku, abych si ho utřela. Ruka se pohybovala jak ve vodě, vláčně, neochotně. To by mne zajímalo, co jsem to zase prováděla. Podívala jsem se na hřbet ruky. Byl červený. To má člověk z toho, když nepoužívá papírové kapesníčky. Musela jsem se pěkně praštit, že mi tak crčelo z nosu.„Vida, už jsi vzhůru,“ ozvala se něčí zvonivá francouzština. Nadzdvihla jsem se maličko v posteli, po hlase, i když jsem ho poznávala. Samozřejmě to byl Paul, seděl v židli u okna u stolečku, v rukou měl noviny, asi se jimi pročítal a teprve když jsem se začala vrtět se na mne obrátil. Je milé vidět zase někoho o pár set let mladšího a méně vševědoucího. No, i když, za tu dobu, co jsme spolu, se taky ukázal jako pěkný děd vševěd. Chlap, jistěže.

„Jsem. Co se stalo?“ zeptala jsem se, ne dost hlasitě, jak bych chtěla.

„Teta Tes říkala, že jsi sebou někde sekla. Ale já u toho nebyl, přišel jsem až když už tě uložila do postele,“ informoval mne Paul.

Dívala jsem se na červený hřbet ruky, šmouha krve už přecházela do temně hnědé.

„Hmm,“ zamručela jsem. „Asi premensturační syndrom,“ dodala jsem ještě temně a výhružně.

Nepochopil to včas a začal mi vysvětlovat, že musím dávat trochu pozor, došlo mu to až uprostřed věty a ihned přestal poučovat. Neměla jsem na chaberlainovský protekcionalismus náladu.

„Ale nakoupil jsem všechno, co bylo potřeba,“ přispěchal ihned se změnou tématu, právě vhod na to, aby mne odvedl od přemýšlení, kolik krve ještě budu muset ztratit, než se proputuju protonancí ke strýčkovi Martinovi.

„Akorát ty tvoje zubní pasty neměly, tak jsem koupil tři jiné z náhradních značek, co jsi mi řekla, snad si vybereš,“ informoval mne poučeně a jal se vytahovat z igelitové tašky tři zubní pasty a demonstrovat mi je. Naštěstí mezi nimi byla jedna, kterou jsem za krizových okolností ochotna akceptovat. Uznávám, zubní pasty jsou moje silná slabina, mám v oblibě obyčejnou Flóru, však taky do mne sestra s mamkou neustále hustí, že je to ta nejúčinější a ještě k tomu nejlevnější pasta. A pak oranžovo bílý Elmex. Ideálně i s fluorizační pastou. Tu Paul sehnal taky. A dokonce koupil i zubní niť, ačkoliv jsem mu ji nenapsala na seznam, protože tu mám v kapsičce vždycky s sebou.

Vděčně jsem se na něj usmála, protože je milé, že se nepouštěl do samostatného myšlení a po mém ujištění pochopil, že opravdu chci jen nějakou z těchto značek.

„A taky mi teta Tes říkala, že je tu knihovna, tak jsem si říkal, že jestli budeš ležet v posteli, tak bych ti tam skáknul pro nějaké knihy,“ dodal. Tentokrát jsem z jeho hlasu cítila více očekávání, než zájem o moje plné odpočinutí, ale nezlobila jsem se proto na něj. Chápala jsem to. Měli jsme před sebou spoustu práce.

Co Paul nevěděl bylo, že jsem už velkou část práce udělala. Nebo spíše, část informací ke mně připutovala neznámo odkud. Což bylo skvělé, ale jak zdůrazňoval náš profesor synoptiky, není ta skvělost náhle se zjevivších informací žádnou výhodou. Kritické srovnávání zdrojů, říkával, se musí pokusit přesně zjistit a vyhodnotit původ informace a zejména účel, za jakým se zjevila. Informace se nezjevují jen tak, zpravidla je zjevil někdo, jehož motivace nám nemusí být známa a pro správné vyhodnocení informace se musíme dobrat právě oné motivace. Jinak se nevyhnete přehmatům, blamážím a časopis Archeologica Bohemica vás zanese akorát tak do svého prosincového čísla do rubriky „Mistři světa ve skoku na špek“, říkával doktor Slavíček tak dlouho, až jsme si šli vypůjčit pár prosincových čísel Archeologicy abychom zjistili, jestli tam tuhle rubriku mají. Mají, jen se jmenuje jinak, ale ostuda je to i tak parádní se do ní dostat.

Tady navíc nejde o pitomou ostudu. Ano, z nějakých spánkových zjevení vyvozuji, že Nový hrad knížete Boleslava je ve skutečnosti Bílinou. Je to zajímavý, byť poněkud kontroverzní nález, jestli mne paměť neklame, poněkud renomovanější zdroje, než moje sny, se klonily spíše k Žatci nebo Litoměřicům a v disertačce budu těžko Lutovskému oponovat svým spánkovým zjevem. Bude třeba to prověřit.

Prověřit takovou informaci je třeba ve dvou směrech. Tak zaprvé je třeba pokusit se ověřit, zda je informace pravdivá, tedy zda platí rovnice Nový hrad = Bílina. Už to samo o sobě nebude představovat zrovna lehkou práci, protože o totožnosti Nového hradu se vedou v české historii spory dvě století a Bílina jistě na přetřes přišla, jestli mne moje paměť neklamala. Jednoznačný důkaz nikdo nepředvedl a já budu těžko z Portugalska nacházet důkazy, které desítky českých historiků přehlédli z terénu. Tyhle náhody se dějí v pohádkách. Budu se zjevně muset smířit s něčím prostším: podívat se, zda uvedené rovnici něco neodporuje. Zda je, když už ne průkazně pravdivá, tak alespoň myslitelná. Jednou z možností.

Druhý směr zkoumání bude třeba vést právě tím směrem, odkud a za jakým účelem se ke mně ona informace dostala. Tady je dlužno dodat, že jsem neměla jedinou použitelnou představu, jak to udělat.

Takže nejdříve to první. Tam alespoň vím, jak.

„Díky Paule, ale na čtení nebudeme mít moc čas. Musíme se pustit do práce,“ řekla jsem a Paulovi se viditelně ulevilo. Zřejmě si nelebedil v myšlence, že mi bude muset taktně a důrazně naznačovat, že máme začít s pátráním, když už tu kvůli němu.

Přikývl: „A jak začneme?“

„Nejdříve se podíváme do té knihovny, jestli bychom v ní našli pár knížek, které nám pomohou. A pak musíme sehnat internet. Co nebude v knížkách, to nám řekne nejchytřejší pán na světě…“

„Hele a to je kdo?“ přeptal se Paul rozpačitě, jako by si myslel, že na mne udělal takový dojem, že ten titul zůstane vyhražen jemu.

„Pan Google přeci,“ řekla jsem a to byla odpověď, kterou mohl akceptovat. Vážně jsem měla nějakou rýpavou, to musím sebekriticky přiznat.

Nakonec to ale dopadlo úplně jinak. Když jsem se pokusila vstát z postele, podlomila se mi kolena, byla jsem tak zesláblá, že bych nikam nedošla, ani kdyby mne Paul podpíral. Zřejmě jsem ztratila přeci jen dost krve.

„Víš co, uděláme to jako před tím. Prostě mi dáš seznam a já ti ty knihy přinesu,“ rozhodl Paul a tentokrát jsem to byla já, kdo se vděčně uculil.

Jenže se ukázalo, že to nebude zrovna jednoduché. Přeci jen očekávat, že v portugalské příruční knihovně na statečku na půli cesty mezi Lisabonem a Sintrou najdete vzorně vybavenou knihovnu věnovanou českému rannému středověku, bylo poněkud nepředložené. Ačkoliv mne Paul přesvědčoval, že mu teta Tes výslovně říkala, že tu mají všechno, co bych mohla potřebovat, moc jsem tomu nedůvěřovala. Nakonec jsem sepsala seznam jmen, která by mohla být vodítkem, především Lutovského, Profantovou a nakonec i Durdíka, ačkoliv je to kasteolog, tak i jeho seznamy hradů by mohly pomoci. Případně ať se podívá na české odborné historické časopisy, zejména Archeologicu. Pro jistotu jsem připsala dva německé lexikony věnované saským a durynským památkám, to jsou věci, které by mohly už být ledaskde. Paul si jména přeslabikoval, dal mi noviny, abych měla co číst a zmizel.

Neslibovala jsem si od toho moc, bylo mi zřejmé, že kvůli řadě věcí bude třeba surfovat po internetu. O to víc mne překvapilo, když přišel s náručí plnou knih a časopisů. Vlastně všechno, co v oboru vyšlo – a ono toho nikdy nevyšlo moc – tu měli. Přinesl Lutovského Seznam hradišť, Durdíkův Lexikon českých hradů, dokonce i archeologické sborníky.

Dívala jsem se na tu hromádku knížek zaraženě, s nedůvěrou. Ale byly to opravdové knihy.

„Pomůže nám to?“ zeptal se Paul?

„Pomůže. V téhle knize,“ ukázala jsem na Lutovského Hradiště, „najdeme všechna známá fakta o hradištích v Česku. Jen je mi divné, že ji tu mají. Vyšla letos v létě. A je to tak slušné unikum, že ji mají v málokteré české knihovně.“

„No, knihovník říkal, že se nepůjčuje často a že se nemám být, že jsou slušně vybavení. A mluvil parádně francouzsky.“

„Hm,“ zamyslela jsem se. „Jak ta knihovna vypadala?“

„Normálně. Teda, já byl jen ve studovně, asi to byla studovna. Takový pokojík s pár knížkama u stěn, křesílka, stolečky, stoleček pro knihovníka. Pro knížky šel dozadu a trvalo mu to tak určitě půl hodiny, takže zase tak malý to nebude.“

„Aha,“ řekla jsem. Zaujalo mne to. Když tu mají takovéhle zvláštnosti, co kdybych zkusila nějaký větší unikát? To by přeci muselo být, aby u tety Tes šlo něco obyčejně, když to mohlo jít divně.

„Myslíš, že bys mi zašel ještě pro jednu knížku?“

„Jasně, stejně jsem ještě chtěl vypátrat někoho, kdo ví, co a jak s internetem,“ konstatoval Paul a vyrazil s dalším papírkem, na nějž jsem napsala jméno knížky, aniž by se podíval na jméno.

Přišel za další půlhodinu, v ruce měl plastovou tubu. Podal mi ji a zůstal stát nade mnou v posteli.

Otevřela jsem ji se zatajeným dechem a nastavila ruku tak, jako bych se bála, že z pouzdra vypadne papyrová drť. Nevypadlo nic, musela jsem jí zatřást, až vypadl smotaný černobílý svitek. Na první pohled normální xeroxová kopie na běžném papíru.

„Co to je?“ zeptala jsem se Paula.

„Ta knížka, co jsi chtěla. Knihovník říkal, že tuhle půjčují jen do studovny a že ti tedy udělal kopii. I tak ji prý nemáš odnášet z Alaspalkleita, že to nemá rád.“

Rozbalila jsem papír a uhladila jsem si ho na klíně. Rukou psaná řecká alfabeta, tak, jak se psala ve starověku, všechno namaštěné do sebe. To by byla lahůdka číst to, kdybych to číst ovšem hodlala. Přeslabikovala jsem si první písmena, trvalo mi to pěknou chvíli, ona starověká řečtina není nic, co by člověk běžně měl číst plynně.

„Tohle nám myslíš, nějak pomůže?“ zapochyboval Paul. Oprávněně, to jsem musela připustit, ostatně řečtinu asi poznal. Snáze se pozná, než čte.

„Ne, ale znamená to, že zdejší knihovna je vážně dobře vybavena.“

„Jak to?“ nestíhal Paul sledovat tok mých myšlenek.

„Protože tohle je jedna z Theofrastových knih.“

„To je kdo?“

„Aristotelův žák. Už je mrtvej.“

„Chápu,“ řekl Paul, ale vypadal, jako že přehání. Nedivila jsem se. „A čím je ta kniha tak zajímavá?“ zeptal se přeci jen, i když to chápal.

„Tím, že nám dosvědčuje, že tu mají vážně slušně zásobenou knihovnu a že bychom neměli mít problém se zdrojovými materiály, takže budeme postupovat rychleji, než jsem doufala,“ odpověděla jsem spokojeně.

„Tak teď už to nechápu. Co na tom dokazuje kniha nějakého dávno mrtvého řeka?“

„Hodně. Tuhle Theofrastovu knihu totiž obecně považujeme za ztracenou,“ konstatovala jsem s uspokojením.

Tentokrát Paul nic neřekl.

Zase mi bylo něco víc jasné.