Příběh strýčka Martina

Pro třetí kolo návštěvy knihovny jsem Paula vybavila citelně delším seznamem, tentokráte jsem mu přesně vypsala knihy, které bych chtěla. Pro naše hledání je to stejně poměrně jednoduché, protože jmenných seznamů raně středověkých hradišť je pramálo a celá literatura je hodně kusá.

Většinou jde o jednotlivé publikace archeologů a výzkumníků k jednotlivým lokalitám, v případě většího štěstí o výklady a kritické práce. A pak samozřejmě pár map, spíše orientačních. Vlastně najdete jedno jediné souhrnné dílo, které nám může více pomoci a to Encyklopedii hradišť v Čechách pánů Smejtka, Slabiny, Lutovského a Čtveráka. Pokud přidáme Profantovou, vymezili jsme si také počet autorů, jichž si je třeba všímat, protože bych se nerada v první vlně pouštěla do nálezových článků. Opravdu by zabralo příliš mnoho času jít až ke kritickému náhledu nálezové situace u jednotlivých konkrétních hradišť, i když i na to asi – obávám se – dojde. Abych nezapoměla, Tomáše Durdíka a jeho Hrady jsem si vytáhla proto, že řada hradišť mohla být či byla přestavěna v hrady, bude dobré orientovat se i podle hradů.

„Jak začneme, krásko? Co to vlastně hledáme?“ zeptal se vemlouvavě Paul, když přinesl horu knih a položil mi ji na postel.

Zamyslela jsem se. Bylo mi jasné, že od Paula se mnoho pomoci ve věcech historických nedočkám, raně středověká politická orientace zřejmě nebyla jeho šálek kávy. Pravda je, že i já jsem se bála, že si budu muset příliš mnoho událostí osvěžovat v paměti.

„Víme zhruba, co hledáme. Má to být hradiště, pod kterým uzavřel 16. července roku 950 mír východofrancký král Otta I. s českým knížetem Boleslavem. Kronikář Widukind z Corwey ho označil jako Nový hrad, Niuunburg. Zatím bychom se měli soustředit na něj.“

„Nestačí podívat se do mapy?“ zeptal se Paul a musím připustit, že to byla dobrá otázka. Dalo by se říci, že logická.

„Bohužel nestačí. Nevíme, jak se ta oblast jmenuje dnes, víme jen tehdejší prozatímní název.“

„Nemělo by stačit použít ten? Dnešní název bude jen zkomolenina…“

„Kdyby to bylo tak jednoduché. Nejbližší linguistickou alternativou latinského Niuunburg je Nymburk. To je ale místo, o němž velmi hodnověrně víme, že vzniklo mnohem později. Potřebovali bychom nějaký český pramen, který by to místo věrohodně lokalizoval. Nebo nějaký slušný důkaz, abychom jej mohli ztotožnit s dnešní lokalitou.“

„To za to nikdo za tu dobu nepřišel? Vždyť to musela být velká a významná bitva. Neříkala jsi, že v ní došlo k faktickému vyvázání Čech na Německu?“

„To je ta smůla. České kroniky ji nijak přesně nelokalizují, protože z tehdejšího pohledu šlo o další srážku v dlouho se táhnoucím konfliktu. Až s postupem času ji můžeme považovat za zlomovou, protože její výsledek obě strany akceptovaly a dlouhodobě zachovaly. O lokalizaci se pokoušejí až mnohem pozdější prameny, které už těžko mohou vycházet z důvěryhodných zdrojů.“

„Hele, ve škole jsme se učili o tom, že nejdůvěryhodnějším starověkým způsobem předávání informací bylo ústní předání, nikoliv písemné. Tak proč by to tehdy někdo nemohl zapsat z toho ústního podání? Třeba některý z těch zdrojů to zapsal správně.“

„Nejsme ve starověku, jsme ve středověku, byť raném, Paule. Ústní podání bylo schopné uchovávat zvěst nezapsanou i po několik století, ale v tom případě musela mít společnost zvláštní kastu lidí, kteří k tomu byli určeni. Tak to bylo třeba u Keltů. Slované takovou kastu možná měli, o tom se můžeme dohadovat, ale rozhodně už ne v téhle době. Křesťanství u nás zvítězilo, kustódy, bardy a jiné profesionální uchovávače informací v tomto momentě zavrhlo a spojovalo je s pohanstvím, vlastní profesní třídu uchovávačů informací na našem území ještě nevypěstovalo. První kroniku zabývající se Čechami, klademe teprve do počátku dvanáctého století, ale náš příběh se pohybuje v polovině století desátého. A laické podání je schopné informaci předávat maximálně po dvě nebo tři generace, abychom byli schopni se z ní dobrat k podstatě. Ne, ústní podání nám nepomůže.“

„Co nějaké jiné záznamy? Máme něco?“

„Kromě Widukinda nic, čeho bychom se mohli chytit. Ani druhotné informační zdroje jako jsou malby, archeologické nálezy, nápisy, věnování.“

„Tak co s tím? Nevypadá to nadějně. Myslel jsem, že se tu prostě podíváš do nějaké encyklopedie a budeme to vědět.“

„To bych se snad mohla podívat i doma, kvůli tomu nemusíme do Portugalska, ne?“ namítla jsem.

Paul se zamyslel. „Máš pravdu. Ale říkal jsem si, že když tu mají knihovnu s neexistujícími tisky, tak že tu budou mít i nějakou dnes už za ztracenou považovanou knihu nazvanou Hledáme Niuunburg v šesti snadných krocích… Proč nás sem teda poslali?“

Na to jsem neodpověděla. Určité podezření jsem měla. Souviselo s Tes a její schopností učit přístupu do protonance. Souviselo s mými sny. Jenže tím jsem Paula nechtěla děsit, takže jsem zalhlala „To nevím. Mohli jsme to odmítnout…“

„Tomu magorovi ve věži bez vchodu? Nevypadal, že by naše Ne bral jako odpověď, kterou vyslovují dlouhodobě živí.“

„To je fakt. Ale neboj, v koncích úplně nejsme. Pár triků nám ještě zbývá.“

„Jakých?“ chtěl Paul dychtivě vědět.

„Tak především jsme v ranném středověku. Čechy ani Německo nejsou protkané sítí silnic a dálnic, naopak jsou tu neprostupné hvozdy, neobydlená území. Můžeme se pokusit sledovat trasu vojska a zkontrolovat všechna hradiště po cestě. Jednou musíme kápnout na to pravé.“

„To je tedy dobrá myšlenka.“ vydechnul údivem Paul. Pak mu to ale došlo: „Proč to nenapadlo někoho před tebou?“

„Myslím, že napadlo. Řada teorií je na tom postavená, kudy vojsko mohlo jít.“

„Proč si tedy myslíš, že budeš úspěšnější?“

Dokud si nebudu jista, chtěla jsem si své sny držet pro sebe. Jistě, že jsem měla plán. Hodlala jsem ověřit, zda je možné, aby Ottovo vojsko došlo k Bílině. Nemohla jsem ověřit, zda to opravdu byla Bílina, ale mohla jsem křížově ověřit, zda Bílina neodporuje některému z poznatků. Zda je možné, aby to byla Bílina. Protože o řadě lokalit, která se za Nový hrad občas označovala, tohle platit nemohlo. Ottovo vojsko k nim těžko mohlo dojít. Pak, jestli se ukáže, že to Bílina být mohla, nám už nezbude, než se spolehnout na mou intuici. Sny.

„Myslím, že nějaké vodítko nakonec najdeme,“ odpověděla jsem. „Nikdy to vlastně nikdo nepotřeboval vědět tak, jako my dva. Byl to jen zajímavý akademický problém. Pro nás je to otázka… otázka důležitá pro naše blízké.“

Na to Paul vážně přikývl. „Jak tedy začneme?“
Měl pravdu. Nemělo smysl to dál odkládat.

„Vezme mapu a zaneseme si do ní výchozí pozici. Tedy to, odkud saská vojska vyrazila, kde byla hradiště. A pak po ní budeme postupovat, zkoumat okolí a vylučovat.“

„Hele, ale to mi přijde šílený úkol. Mohli jít milionem cest. A těch hradišť… těch taky mohlo být obrovské množství…“

„Budeš se divit, ale zase tolik jich vylučovat nebudeme muset. Tahle encyklopedie uvádí zhruba pět stovek hradišť,“ zdvihla jsem Encyklopedii hradišť, „jenže to je na celém území Čech. Naší oblasti se může týkat sotva jedna desetina a i ty jsme schopni časově eliminovat, řada hradišť už v raném středověku neexistovala, protože už dávno zanikla. A ani s tím milionem cest to nebude tak hrozné. Ve skutečnosti vojska mohla jít jen po několika cestách.“

„Jak to?“

„No, jsme v raném středověku. České knížectví chrání horské masivy: Šumava, Krušné hory, Krkonoše. A samozřejmě neprostupné pohraniční hvozdy. Oblast je řídce obydlená, rozsáhlé oblasti jsou neobydlené vůbec. Vojsko musí vstupovat do země horským průsmykem a pohybovat se po udržované zemské stezce, po níž normálně putují kupci, protože velká vojska nemohou po pěšinkách, nebo se prosekávat lesem. Zdržovalo by je to. Musela po hlavních cestách.“

„Dobře, věřím ti. A těch tedy máme kolik?“

Zamyslela jsem se.
„Víme, že saská vojska přišla od severu, od Míšně. To alespoň tvrdí Widukind. V takovém případě mohla projít jen dvěma místy. Nejpravděpodobnější je Srbská stezka, vedoucí z Prahy přes Lovosice, a Chlumec do Míšeňska. Další možností je Solná cesta mířila z Lovosic přes Ústí do Saska. V prvním případě museli procházet Nakléřovským průsmykem, v případě druhém Labskou bránou.“

„Tak teď už se v tom začínám ztrácet. Vůbec netuším, kde to je. Nebylo by lepší to začít kreslit?“

„Bylo,“ souhlasila jsem, protože už to skutečně začínalo být nepřehledné. „Takže budeme ještě potřebovat nějakou mapu a papír, abychom si to začli kreslit.“

„Proč? Vyndej ten svůj notebook a nakreslíme to do něj!“

Zaváhala jsem. Zase takový kamarád s noteboočkem nejsem, abych si do něj troufla kreslit mapy.
„Asi to bude lepší na papír. Já to v počítači nakreslit neumím.“

„Taky kdo mluvil o tobě… Ty mi to budeš diktovat, já budu kreslit.“

„Ty to umíš? Mapy?“

„Jasně, sympaťačko,“ ušklíbl se Paul. „Ptáš se člověka, kterého nutili, aby pařížským památkářům dělal vizuální studie na úpravy každého prdu na stavbě. No a jak se to dělá? Namastí se to do Google Earth, protože je to jednak zadarmo a jednak to vypadá moc seriosně, jako že jsi ty důsledky vážně dobře zvažovala. Tohle umí každý elév pařížské architektury, stejně jako rychle dojít koupit koflík kávy a croissant, protože to je přesně to jediné, co od něj na praxi chtějí,“ odfrkl si Paul hořce.

„Tak to jsi skvělý,“ podotkla jsem a tentokrát bylo na mně, aby to znělo patřičně obdivně. Právem.

Paul myslel na všechno. Ukázal se, že od někoho získal i připojení k internetu přes WiFi, takže za chvíli už odněkud stahoval Google Earth.
„Ještě, že jste v Česku vždycky tak za opicema, nechtěl bych to hledat ve Francii,“ usmál se na mně škodolibě.

„To bys ani nemohl. Žádná neexistovala. Zase tak za opicema jsme nebyli. Alespoň jsme existovali,“ usmála jsem se sladce jako kalíšek hořké čokolády servírované na Chitzen Ita.

„To jako myslíš, že Francie neexistovala?“

„Jistě, že neexistovala. Co ty o raném středověku vůbec víš?“

Paulovo pokrčení ramen mi potvrdilo, že pravděpodobně nic moc.

„Ach jo. Tak radši začneme popořádku. Abys vůbec věděl, kde to jsme.“

„Aáááá, slečna bude za chytrou,“ vzdychl si Paul.

„Trochu historie budeš muset přetrpět.“

„Dobře, ale přikreju se u tebe dekou, je tu zima!“

„Co s tebou mám dělat, rozmazlenče,“ zabručela jsem si a vytáhla jsem se z peřiny, abych se opírala víc zády o zeď a Paul měl místo. Ještě pořád jsem cítila svoji slabost.