Příběh strýčka Martina

Jestli něco musíme obdivovat na starověku, pak symboličnost, s níž přešel do období, které jsme nazvali raný středověk. Poslední císař západořímské říše se jmenoval Romulus, stejně tak, jako její zakladatel.
Možná se to může zdát příliš široké, začínat s výkladem politické situace raného středověku právě u Romula v roce 476, ale ne nadarmo se říká, že všechny cesty vedou do Říma. A tak začněme tam, kde jedna velká epocha končila a kde historické učebnice většinou vykládají nepochopitelné prázdno.

Římská říše byla viditelně u konce s dechem. Z mnoha důvodů, především z těch ekonomických, nebyla schopna financovat už ani další výboje a nakonec ani vlastní obranu. Nebylo proti komu válčit, aby to stálo za to: veškeré bohatství bylo na území blahobytné říše. A to byl ten problém: všichni co byli vně, chtěli dovnitř a ti uvnitř si málo uvědomovali, jak moc velký rozdíl je mezi uvntiř a vně. Řím se hroutil vlastní vahou.

Ano, úpadek Římské říše započal dávno, vlastně po přelomu století. Znovu symbolicky: v Betlémě se narodil panně Ježíš, syn Boží. Umírá na kříži, zatímco Josefa ben Mattatjáha budoucí císař Vespasianus od ukřižování o třiatřicet let později zachraňuje. Po tom prvním nám zůstává znak ryby, kříže a otevřená cesta k milvijskému mostu, na němž učiní císař Konstantin z náboženství jediného Boha víru všech lidí. Po tom druhém nám zůstávají Starožitnosti a pachuť vděčnosti k Říši odrážející se v přízvisku Flavius. Oba předznamenávají konec starých časů: jedna víra a jedna říše budou snem, který nedá spát těm, kteří teprve přijdou, proměňujíce obé v krutost ne nepodobnou, s jakou Syn vykupoval lidské hříchy před tváří Otce.

Krize je vleklá a pro naše pochopení středověku asi nepodstatná. Důležité je, jak mění Svět. Celý svět. Ten svět, pro který se pomaličku začíná vžívat jméno Evropa. Ano, to řecké Európé, které historik Herodotos v pátém století před Kristem použil pro označení původního jádra Řecka, aby odlišil tyto země od řeckých zemí ležících na Asui, na východě. Co na tom, že využil o dvě tisíciletí staršího pojmenování akkadského, Evropa žila tradicí a přejímáním moudra. Už in status nascendi…

Ten svět, který končí na západě u Heraklových sloupů a kdož by se byl zastavil na té dábelské skále, slyšel by hřmění okéánu, jehož vlny přepadají s burácením přes hranu země a berou s sebou lodě i neštastníky pošetilé dost na to, aby se vypravili na otevřené moře a nedrželi se břehů, jako jejich otcové a dědové. Na východě se pak pravda dá projet přes Hellespontos do moře zvaného od nepaměti řeky Propontis, pak další úžinou zvanou Bosporus, kde vás u zlaté Konstantionpole zastaví taktéž zlatý řetěž natažený přes celou úžinu a nutící lodi odvést retorzní a skladní cla, pokud nechtějí nabídnout zboží k prodeji. Pak už proplujete do Pontu, k moři tak černému, že by bylo spravedlivé jej tak pojmenovat. Můžete ještě zastavit v Thrákii, popít místního hustého vína rudějšího krve a poslední peníze utratit v taverně na nejsevernějším molu v Mesambrii, či chcete-li po římsku Nessebaru. Dál už plují jen magoři a jásonové, kteří věří legendám o zlatém rouně a Kolchydě, protože to moře není černé nadarmo: za ním je peklo, protože víme, že peklo je na východě, ať si Kristovi učedníci říkají, čeho chtějí. A písek, to kdybyste mysleli, že Pontos obejdete.

Na jihu svět končí bývalými římskými koloniemi: Mauretánie, Numidie, Kyrenaika a Aegypt, za nimi opět poušť. I když, co si budeme povídat, velkou vinu na ní měli samotní římané, jejichž zuřivé kácení stromů v celé Mauretánii a zasolování půdy v někdejším Kartágu má za následek, že v průběhu pár století se z Mauretánie stala z větší části právě ona poušť bez vláhy, bez vody. Pak Arabia, Palestina, Iudea a Syrie – i za nimi bůh pouští dal najevo, jak to s těmito zeměmi myslí. A kdo by věřil legendám o Alexandru, který došel prý až … kdo ví kam. Copak ho bohové neztrestali za zpupnost? Však legendy jsou od toho, aby dojímaly a poučily, ne aby se jim věřilo, ani za těmito zeměmi nic není, snad jen kupčíci tu projedou po odvěké Hedvábné stezce.

A na severu? Ať si říká kdo chce co chce, budoucnost patří bývalým provinciím Germania a Galia. Jsou protkané hustou sítí silnic, ovšemže římských, zdejší kmeny neváhají přijmout víru a hlavně: jsou to ti, kdo následují Říši, kterou samy rozdrtili. Noricum, Raetie a Pannonie se stávají základem budoucí Ostmarky, východní hranice nově vznikající Říše, za níž opět končí svět a začínají hordy nájezdníků. A také zde začínají země slovanské, oddělené hustými lesy, neprostupnými horami a divokými řekami. Kam necestuje nikdo, kdo nemusí.

Jenže do tohoto uspořádání je ještě pár století času.

Roku 395 umírá císař Theodosius, poslední císař jednotné říše. Ta je po jeho smrti rozdělena prozatímně mezi jeho dva neschopné syny a tato prozatimnost se ukáže být po věky věků trvalou. Mohli bychom namítnout, že tím končí římská zásada jednoty, ale není to pravdou, ačkoliv má říše dvě části, dokud budou vládnout „římané“, budou ještě obě části uznávat navzájem své zákony i svou zahraniční politiku. Rozdělení je zatím jen… administrativní.

Větší štěstí má říše Východořímská, která je hustěji osídlena a ekonomicky konsolidována. Obnáší tradiční oblasti starověku, zatímco Západořímská říše sice ovládá původní jádro Říma i Apeninský poloostrov, Germanii, Galii i Hispánii, tedy dnešní Německo, Francii a Španělsko, jenže tyto oblasti nejsou ekonomicky dostatečně rozvinuté a hroutí se pod tlakem stěhujících se národů. Jednotlivé „barbarské“ kmeny ořezávají Západořímskou říši o velká území, do kdysi keltských a germánských oblastí se tlačí nové kmeny a národy. Je to krvavý kotel, jenž naprosto zamíchá doposud ustálenou mapu Evropy a to nejenom tu politickou.

Památného roku 476 se římskými legiemi nechává provolávat velitel pomocných sborů Odoaker germánským králem. Šestiletý císař Romulus je vyhoštěn z Říma, jeho otec Orestes i bratr Paulus jsou legiemi zavražděni. A protože Odoaker se nenechává provolat římským císařem, nýbrž zůstává germánským králem, Západořímská říše fakticky zaniká. I když – a to je spravedlivé zmínit – císař Romulus nebyl nikdy Východořímskou říší uznán a toto uznání bylo právně důležité, aby byl de-iura vládcem Zápaořímské říše. Z hlediska právního vládl stále císař Iulius Nepos, kterého ovšem Orestes, Romulův otec, donutil prchnout do Dalmácie, kde byl roku 480 Nepos zavražděn za význameného přispění Glyceria, biskupa ze Salonae (dnešního Splitu). Glycerius měl Neposovi co vracet: před šesti lety jej právě Nepos sesadil ze západořímského trůnu. Inu, byla to divoká doba a právní záležitosti v tu chvíli na území Západořímské říše mají pramalý vliv: jde o legie, o vojsko, ne o tituly. I proto se Odoaker ani nenamáhá s titulem císaře, ačkoliv jej nakonec právě pro ono faktické postavení Východořímský císař Zenon uznává patriciem. Ani Odoaker ovšem dlouho štěstí na své straně nepodržel, protože na něm záhy Itálii dobyl ostrogótský Theodorich a nakonec jej nechal zavraždit. Jenže Itálii už je lepší v tuhle chvíli opustit, protože pro další století propadne zmatkům, do nichž bychom se jen zapletli.

Pro nás je podstatné to, že v severovýchodní Galii vytvářejí Frankové likvidací posledních zbytků západořímské státní správy zárodek Francké říše – na dolním a středním toku Rýna vzniká ještě před rokem 500 řada království a kmenových svazů, které sjednocuje Chlodvík, první toho jména. Postupně šíří Franckou říší na jedné straně k Pyreneím, na straně druhé se vydal až za Rýn. Co je ale důležité, pro snadnější ovládnutí Gálie přijal křesťanství, takže církev mu byla v obnově státní moci nápomocna. Což ale také přináší zásadní novinku do vztahu státu a církve: církev se na státní moci spolupodílela, světský panovník nebyl její hlavou, ačkoliv o tom nezbytně vždy nemusel vědět.

Francká říše prožila čtvrt tisíciletí vlády merovejovské dynastie a na rozdíl od současných bájitelů, kteří viděli v žilách merovejovských panovníků kolovat krev Ježíše Krista je spíše možné říci, že většina merovejovských panovníků si to užívala ode zdi ke zdi. Už v průběhu šestého století řadu pravomocí převzali majordomové, tedy ministři králů a stali se faktickými vládci francké říše nebo spíše jejích částí. Pipin zvaný Krátký roku 751 přeměnil faktický stav ve stav právní, když se nechal korunovat za posvědcení papeže Zachariáše a arcibiskupa Bonifáce (jenž bude prohlášen svatým) franckým králem. Merovejovskou dynastii tak nahrazuje dynastie Karlovská, nazvaná podle Pipinova syna Karla. Toho, jemuž již součastníci přisoudí přízvisko Veliký.

Rok 800 je dalším přelomem. Během vánočních bohoslužeb v staroslavném věčném Římě se pokouší papež Lev korunovat Karla císařem. Karel v obavě, aby to nebylo vykládáno jako podříženost císaře církvi, vytrhne z rukou Lva císařskou korunu a sám si ji vsadí na hlavu. To, co si budou jeho následovníci vyprošovat na papeži jako mimořádnou milost, v tomto případě Karel považuje za důvod roztržky s papežem.

Karel reorganizuje Říši do podoby, která zůstane Evropě otisknuta pro další tisíciletí. Říši dělí na hrabství a na pohraniční marky zodpovědné za obranu jádra říše. Roku 791 rozdrtí a z mapy světa vymaže Avary, kočovníky pronikající do Evropy až do karpatské kotliny a k Benátkám. Právě ty Avary, na ochranu před nimiž zorganizoval francký kupec Sámo slovanské kmeny do útvaru, jenž podnes nese název Sámova říše. A budou to pozdější skeptičtí historici, kteří se narozdíl od soudobých analistů zeptají, s čím to Sámo obchodoval se Slovany, se kterými přeci nikdo jiný pokud možno neobchodoval, aby oživili šeptandu o tom, že Sámo byl francký agent, který se snažil úspěšně rozklížit dosavadní spojenectví avarů se slovany. Aby se nakonec pro velký sukces udělal pro sebe.

A ještě o jednu věc se Karel pokusí. O spojení dvou říší, ačkoliv v tuto dobu se svět skládá vlastně z té jediné, Francké říše, tu druhou Východořímskou ne zcela oprávněně a také nikoliv překvapivě vnímá Evropa jako něco dalekého. Žádá o ruku Irenu, regentku a samozvanou císařovnu Byzance, manželku již mrtvého císaře Leona a matku Konstantina, šestého toho jména a pátého té nevýznamnosti. Jistě, bylo by to vysvobození, protože Irena jako žena vojsku velet nemohla, doba nebyla feminismu tak uvyklá. A bez velení vojska nebyla císařovnou. Tedy od chvíle, kdy se rozhodl tento fakt někdo zdůraznit, což záhy učinil její vlastní ministr financí. Irena zemřela na ostrově Lesbos, jehož jméno zní v novověku lépe, než tehdy a Karel obě říše nesjednotí, což v něm zanechá, jak to říci, poněkud zahořklost, co se Byzance a východního křesťanství týká.