Příběh strýčka Martina

„Drž hubu a buď rád, že ti Perun nechčije na hlavu,“ zařval Veršč ze strážní věže dolů pod sebe, do hluboké noci, odkud se ozývalo úporné mlácení čímsi strašlivě rámusivým do hradištní brány. Spíše si v tom rámusu domyslel, než zaslechl slova, ale rozkaz byl rozkaz a kdo to kdy viděl, aby se v noci někomu otevírala hradištní zátarasa. Všichni počkají do rána, leda by přijel sám Ježíš Kristus, Boleslav nebo pasovský biskup
Odpovědí mu byly další údery do dřeva, tentokráte mnohem slyšitelnější. Pocestný zřejmě pochopil, že bušit do hradištní zátarasy, dvojité dřevěné konstrukce vyplněné jílem, kterou každý den mělo deset mužů posádky co dělat, aby ji rumpálem vyzdvihli nahoru, nemá mnoho smysl. Bušit do dřevěného mostku dělícího první val lounského hradiště od poslední linie předkopů, bylo mnohem účinější, mostek se nestavěl pevně, naopak se očekávalo, že bude vhodné, aby se při útoku zřítil. Nebo snadno nechal zapálit. Důležitost jeho odhlučnění byla takříkajíc vedlejší.

Bušení na chvíli ustalo.

„Táhni ke všem čertům , ty kozysrale.“ zařval Verešč znovu všeobecně srozumitelnou frázi, kterou obecně ostrahy hradiště vítaly noční návštěvníky.

Pítek se na lavici zavrtěl a protáhl. Už se nedalo předstírat, že pořád ještě spí, ten randál musel být slyšet alespoň v Žatci, Litoměřicích a možná i v Praze a na Bílině. „Hej, Verešči, trochu ho ochlaď,“ navrhnul Pítek druhému strážnému a znovu se pokusil víc se zachumlat do pláště. V noci bývá zima, i když přes den je na podzim ještě sluníčko.

„Jak říkáš,“ uchechtl se Verešč a nadzdvihl za lýkovou outěž dřevěné vědro. Tím pohybem se krustička na hladině rozvířila a z vědra se vyvalil puch. Jak by ne, ani mně ta ovesná kaše nesedla, ten tuk… s ním něco muselo být, pomyslel si Verešč. A taky si v duchu připomněl, že bude muset ještě ráno, jak se brána vytáhne, jít to svinstvo uklidit a zaházet hlínou. Ne nadarmo žatecký hejtman Kouna zakázal konat potřebu uvnitř hradeb jinak, než do nádob, jež se musí vynášet za hradby a zasypávat. Kouna neměl smrad ze sraček rád. A na hejtmana měl ruku tvrdou, jak se patří, aby jeho přání žatecká posádka splnila přesně a beze zbytku.

Veršč si stoupnul na ochoz, pokusil se odhadnout co nejpřesněji, kde v té tmě může být na můstku ten dotěra a pro jistotu také to, zda ho předprseň ochozu chrání. Měsíc svítil jen mdle, hradiště bylo ztmavlé na to, aby ho někdo s jistotou zasáhl, ale Verešč neměl neopatrnost rád. Kolika před ním se to stalo, že je šíp sundal na hradbách, když si mysleli, jak jsou za valem hradiště v bezpečí? Mnoha, baže mnoha.

„Říkám ti to naposled, krysí prdeli, seber se, táhni a přijď ráno a modli se, abych tě nepoznal,“ zavolal naposledy směrem k můstku Verešč a putýnku postavil na předprseň. Z linoucího se odéru mu bylo na zvracení a už se toužil vrátit ke klimbání na pozorovatelně. Cožpak neuzavřel Boleslav se Sasy mír? Tak k čemu to burcování…

Už už se chystal putýnku vychrstnout, jenže teď ze shora najednou víc rozuměl tomu, co dotyčný volal. Slyšel naléhavost v hlase, slyšel nervozitu, obavy, hrůzu. Slyšel ta slova „Tak otevři, máme tu pána z Wartberka. Je mrtvý. Rozumíš mi ty posranej strážnej? Pán z Wartberka, vezeme ho mrtvého!“

Verešč uvážlivě postavil putýnku na zem a zhluboka se nadýchl. Když před chvílí přemýšlel o tom, koho by vpustil do lounského hradiště v kteroukoliv dobu, zemský hejtman Martin z Wartberka, pán nad sítí špiónů, zvědů a informátorů, druhý muž České země, pokud jste se ptali na nominální titul, mu tak nějak automaticky vypadl ze seznamu. Protože to se bralo tak nějak jako samozřejmé. Ještě před pasovským biskupem, ještě před Boleslavem, možná těsně za Bohem, ať už jde o jakéhokoliv boha.

Jenže to věděl každý. Každý rozumný člověk, který by se chtěl lstí pokusit o dobytí hradiště, by se odvolal na pána z Wartberka. Očekával by, že pokud něčí jméno otevře bránu, bude to zrovna jeho jméno. O to to bylo hloupější, Wartberkův hlas poznával každý voják, protože jeho vitalita a nepředvídatelnost, s níž se objevoval na netušených a nejvzdálenějších místech Boleslavova panství, byla legendární. Nebylo konce, kde by ho nepoznali. Že by byl Wartberk po cestě tak unavený, aby za sebe nechal volat někoho jiného? Nebyl to přeci jeho hlas, nebo byl? A co to volali o tom mrtvém?

„Počkejte, hodím vám pochodeň,“ zavolal po úvaze Veršč a přešel ke koši s řežavými uhlíky, který je zahříval ve službě. Pochodeň našel záhy. Riskovat nebude. „Hej, Pítku, pojď mne jistit,“ zavolal na svého kumpána a ten si začal protírat oči. „Co s nima chceš řešit, ať počkají,“ zaprotestoval Pítek, ale pak se chytil ratiště oštěpu a bez protestu vylezl na ochoz. Řev už ho stejně probudil, chvíli by trvalo, než by znovu zabral a Veršče znal, málokdy chtěl o svých rozhodnutích diskutovat.

Veršč přivázal doutnající pochodeň k provazu a začal ji spouštět dolů. „Hej vy tam, posviťte mi s tou pochodní na pána z Wartberka.“

„Vždyť sotva hoří,“ protestoval stín v noci.

„Mávej s ní, ať se rozhoří a nevymlouvej se,“ zlostně odfrknul Veršč. Dneska by každý chtěl kouzelnou tyč na světlo, pomyslel si. S uspokojením zaznamenal, že oranžový bod dole se začíná proměňovat v oranžové kolo, jak se někdo pokoušel rozhořet pochodeň jejím protáčením ve vzduchu a ta skutečně za chvíli planula jasným světlem, když se smolná směs konečně rozhořela.

Pak světlo ozářilo tu tvář. Nejdříve si Veršč myslel, že to musí být nějaký vtip. Dost možná léčka. Nebo trik, pomocí něhož se obchodníci chtějí ukrýt před nocí v bezpečném hradišti, daleko od lapků. Protože proč by pán z Wartberka ležel na oslovi? Ležel? Tváří vzhůru, copak takhle cestuje český předák? Na oslovi? Proboha proč nejede na koni?

Pak Vereščův pohled sjel z obličeje níže, na rozervanou svrchní kazajku, na níž byl jedno stříbrné břevno svislé a dvě zkřížená. Wartberkův znak. V cárech, stříbrnou nití tkaná břevna zalitá čímsi hnědým či červeným, to se v tak mizerném světle nedalo poznat.

V ten okamžik, v ten jediný moment hrůzy Verešč i Pitek pochopili. Oba strnule zírali na postavy ve tmách, na plamínky odrážející se v bledé tváři postavy přehozené jak žok s obilím přes hřbet nákladního osla. A byl to Veršč, kdo se první vzpamatoval. Kdo věděl, co je potřeba udělat v jedné z těch chvil, kterou voják nikdy netouží zažít.

„Počkejte dole, zavolám hejtmana Kounu a vytáhneme bránu,“ zavolal dolů a kývnul na Pitka: „Jdi vzbudit posádku, já poběžím pro hetjmana. Ještě pořád nevíme, co se stalo, může to být past, rozumíš? Nic nedělejte, než přijde Kouna.“

Pitek přikývl. Byl vděčný, že mu Verešč přenechal tu snadnější část úkolu, protože budit hejtmana Kounu bylo něco, čemu se Pitek chtěl do své smrti vyhýbat. A buzení nebylo to nejhorší. Podle toho, jak se klevetilo večer na střídání si hejtman dopřával noční povyražení a … a o tom marno špekulovat.

Veršč se ještě jednou ohlédl dolů a náhle se mu začal zdvíhat žaludek. Mohl si namlouvat, že je to ze smradu putýnky, špatné večeře, dost možná. Jenže ve skutečnosti si uvědomil, že najednou bude všechno jinak. Ten, kdo se staral o bezpečnost knížectví, leží dole na oslovi, tvář mu omývají hvězdy a jeho krev skrápí dřevo lounského hradiště, které sám nechal založit. Kolik je to let, kdy Martin z Wartberka přijel a ukázal, kde bude stát nové obrovské hradiště chránící lounský kraj?

A co teď bude s Českou zemí?