Příběh strýčka Martina

Po žebříku sjel Verešč, aniž by se dotýkal nohama příček, vlastně jen seskočil a úprkem pádil přes ztichlé nádvoří ke dřevěným stavením na akropoli. Dům hejtmana Kouny byl přímo naproti vnitřnímu valu, hned vedle kostela, jak se na velmože slušelo. Verešč proběhl dveřmi jak divoká voda a teprve na ty druhé, vedoucí do ložnice, začal hlasitě bušit.
„Hejtmane, to jsem já, Verešč, hlídal jsem na bráně. Hned vstávejte,“ zavolal k bušení. Dveře neotvíral. Hejtman měl lehké spaní, mnohem menší rámus by jej probudil, ale vtrhnout do místnosti, kde spal, nebývalo rozumné, protože rozespalý měl ve zvyku rozdávat rány.

Dveře se otevřely hned poté. Verešč se ani nepokoušel nakouknout, která to služebná se rozvaluje v panské posteli. Ne že by ho to nezajímalo, ale nedovolil si.

„Jsem tu,“ řekl Kouna prostě a seznav, že dotyčný je opravdu jeho voják, začal se opásávat opaskem, který doposud s mečem držel v ruce, připraven se bránit. Kouna byl vysoký muž s hustými vousy, z rozespalosti ještě neupravený, kazajku měl na sobě ledabyle seplou, spíš jen, aby se volné tkanice nemotaly. Ještě jednou přejel prsty po opasku, aby ověřil, že si jej neupásal šikmo a meč v krátké opasnici na něm může klouzat podle potřeby a už se soustředil na Verešče. „Tedy?“ zeptal se Kouna jednoslovně a úsečně. Oproti ostatním velitelům, které Verešč znal – a že jich za svůj život pár poznal – neměl Kouna ve zvyku nadávat, že ho někdo vzbudil. Říkával, že lépe se dříve vzbudit, než hradiště ztratit. Což neměnilo nic na tom, že kdo Kounu rušil bezdůvodně, se zlou se potázal.

„Přivezli hejtmana Wartberka,“ odpověděl Verešč a byl by hned pokračoval s vysvětlováním, kdyby mu Kouna nevpadl do půli věty: „Jak přivezli?“

„Mrtvého, pane,“ doplnil své vysvětlení Verešč.

Rysy Kounovy tváře ztvrdly. Překvapením. Šokem. Kouna se podíval zhruba stejně velikému Vereščovi do tváře, chvilku ji propátrával svým pohledem, jako by z ní chtěl vyčíst, zda nejde o vtip a Verešč nevydržel mu ten pohled opětovat. Radši začal studovat špičky svých bot.

„Jdeme. A ty mluv,“ přikázal Kouna a rychlým krokem vyšel ze setnice. A Verešč začal vyprávět, co a jak se stalo.

U brány už stála část lounské posádky, většina těch, co spali v posádníku, dřevěném domku hned za hlavní bránou. Muži stáli vyrovnáni, se zbraněmi připravenými, řada rovná, jako když střelí. Verešč si vždycky vzpomněl na to, co se mezi posádkou povídalo nováčkům: jak jednou Kouna přikázal neposlušné jednotce stát v mrazu a slotě ve vyrovnaných řadách. Jak na ně řval, že je buďto naučí kázni, nebo zkamení. Zkameněli, na úhoru za hradištěm stáli jako ponaučení pro věky věků, jak se neposlušnost trestá v zemi pána Boleslava.

Kouna nastoupenou posádku přehlédl jedním pohledem a spokojeně zavrčel. S muži hotovými do bitvy se může na lounské hradiště ďábel sápat a ku větší slávě Boží mu do prdele ráčíme ratiště oštěpu narvat, říkával.

Na tři muže, kteří měli dlouhé české tisové luky, kývl, aby s ním vystoupali na ochoz a za chvíli už přehlížel mostek, na němž stálo několik mužů a také oslů. A na jednom… na jednom z oslů ležel muž, kterého poznával.

„Zajistěte bránu a otevřete ji,“ křiknul dolů. Lučištníci se rozestavili na ochoze se šípy založenými na tětivě, kopiníci se rozestavili kolem brány s kopím připraveným bodat, kdyby vstupující ukázal se být nepřítelem. Ať do hradiště vstupoval v noci kdokoliv, vždy se postupovalo stejně. Lépe marně tasit, než hradiště ztratit, říkával Kouna.

A pak, když deset mužů se skřípáním natočilo na rumpál lýko vracáku a těžká brána se otevřela, konečně čekající vstoupili do hradiště.

Byl to Verešč, kdo první přiskočil k tělu upoutanému na oslovi řemeny, odvázal jej a sesunul jej na zem. Tělo se ani nepohnulo, ani nezasténalo. „Je to hejtman z Wartberka a je mrtvý,“ konstatoval Verešč něco, čím si Kouna byl i na tu dálku jistý.

„To je Wergesselský Henzel,“ ozval se jeden z vojáků, když ve světle několika pochodních rozestavěných kolem brány poznal jednoho z kupců.

„Baže, jsem,“ přispěchal s odpovědí kupec.

„Jak se to stalo,“ zeptal se Kouna tichým hlasem.

„Jeli jsme po kupecké stezce, pane, po Oderské,“ vytušil kupec neomylně, kdo tu velí. „A kousek od Našíročky jsme v lese našli na cestě zválenou trávu. A krev pane. Tak jsme prohledali okolí, toť se ví, obávali jsme se lapků pane. I když víme, že v tvém revíru nejsou,“ dodal kupec prozíravě a rychle.

„Nu a těla jsme našli pohozená v roklince. Bylo jich tam… v pravdě tak přes půl tuctu vojáků a něco prostých. Většinou zašli na šíp, pane. Na uherský, to jsem si jistý. Viděl jsem, jak vypadá uherský šíp a na něj zašli. Někteří, arciť, dobyti herdegrou či mečem. Ale už ležmo, to je najisto, pane. Neznal jsem je, ale plášť měli knížecí družiny s orlicí, jak nově pan Boleslav kázal. Jen Martina z Warberka jsem znal. A věděl jsem, že ho musím vzít na hradiště, protože to je zlé pane. Moc zlé. Louny byly nejblíže a tak jsme tu bušili, dokud jsi pane neráčil přikázat otevřít.“

Kouna sjel pohledem z Henzela na ležící tělo. Odstrčil vojáky, kteří stáli před ním a poklekl k ležícímu. O totožnosti nebylo pochyb. Nebylo. Poznával každý rys. Ostře řezanou tvář, orlí nos i šedé oči rozpoznával i přes to mihotavé světlo pochodní.

„Verešči?“ ozval se nakonec nahlas.

„Pane?“

„Vyhlašte poplach hradišti. Zapalte ohně a všichni muži do zbroje. Osedlejte koně. Rozdělíme se do skupin, musíme zajistit stezku. Pokusit se dohnat toho, kdo to udělal. A zpravit o tom všechna ostatní hradiště. A Boleslava. Ostatní hejtmany. Vzburcovat posádky v celé zemi.“

„Zařídím to, pane Kouno,“ odpověděl Verešč. Nepřekvapilo jej to. To, co přikazoval Kouna, bylo to, co se udělat muselo. Zajistit zemi, stezku a vrahy. V uvedeném pořadí.

„A sežeňte kněze,“ dodal Kouna.

„Kněze? Pane, tomu už nepomůže,“ namítl Verešč.

„Jemu ne. Nám by mohl,“ odsekl Kouna a Verešč už na nic nečekal. S několika ostatními muži odběhl zburcovat hradiště a za chvíli už se hradištěm neslo ze strážní věže řinčení dvou železných plátů, které sloužilo jako znamení poplachu.

Nikdo nemluvil. Ani vojáci posádky, ani kupci. A když se Kouna, dosud skloněný nad tělem, narovnal do pokleku, postupně si i ostatní vojáci a nakonec i kupci klekli na kolena v kruhu kolem mrtvého velmože české země a do zvuků probouzejícího se hradiště se nocí ozvala modlitba odříkávaná stále více ústy:

Otče náš,
jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá
jako v nebi tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.

Kouna mlčel. Vzpomínal. Na to, kdy poprvé Wartberka potkal.

Na bohem zapomenutou vesnici Chořístek, kam nastoupil k jedné ze svých prvních bitev. Původně k pohraniční šarvátce, kde se ale nakonec srazila vojska saského Jindřicha s českou posádkou. Na to, jak saské pěší i jízdní vojsko tísnilo české jednotky a jak byla bitva ztracena. Na to, jak jízda frýského lanskraběte Mersina rozprášila české pěší vojsko a vévoda z Hohenlohenu ho bral šturmem z boku. Na to, jak německá hotovost rozprášila české pluky a ty v panice ustupovaly. Bitva byla ztracena, saský triumf byl dokonán. Na to, jak on sám zdvihnul meč a křičel, ať nerozpouštějí řady, že není kam ustoupit, že se musí bít, protože prchající budou snadným cílem jezdců.

Na to, jak jej něčí ocelová paže zdvihla na koně a druhou rukou dlouhý meč rozpůlil hlavu německého pěšáka, který je ohrožoval oštěpem. Seděl náhle za mužem v červeném plášti, který se po bojišti proháněl jako démon. Na to, co ten démon křičel: „Neustupujte čeští, neustupujte. V lese jsou lučištníci, mají rozkaz postřílet, koho uvidí čelem. Neustupujte, nepoznají vás.“

A na to, jak se ho zeptal: „Ty patříš do jednotky munického hejtmana?“ Na to, jak vykoktal „Ano, ale hejtman Chojda padl.“ Na to, jak jej démon shodil z koně a zakřičel: „Ty jsi teď munický hejtman. Sešikuj vojsko a zadrž Mersina. Já zajistím bok, odrazím Hohenlohena a přivedu jízdu. rozumíš? Když ustoupíš, zabiju tě. Když ustoupíme, zabijou nás. Drž řadu a všechno bude dobré!“

„Rozumím,“ odpověděl Kouna. Lépe žít okamžik jako munický hejtman, než zemřít jako zbabělec, řekl si. A rozuměl. Odrazil Mersina, pole kolem Chořístku pokryl stovkami mrtvých těl a hejtmanem zůstal, jen Munice vyměnil časem za nové hradiště Louny.

Vedle Kouny poklekl nový muž a podle slov latinské modlitby Kouna poznal kněze Wichta. „Modli se za jeho duši. A za naše životy. Pak musíme napsat vzkazy. Boleslavovi a Jindřichovi.“

Wicht svoji drmolivou modlitbu nepřerušil. Byl to Verešč, jenž už před chvílí přibyl s knězem, kdo se zeptal: „Kterého Jindřicha, pane?“

„Jindřicha z Ronu,“ odpověděl potichu Kouna.

„Proč toho, pane?“

Kouna povstal. Musel vyrazit rozdávat rozkazy, nemohl čekat na Wichta, až se domodlí, ačkoliv by si to zvyk žádal.

Ale přesto ještě odpověděl: „Je to jeho syn.“