Příběh strýčka Martina

Hejtman Kouna heknul, když odsouval těžkou truhlu umístěnou za postelí ve svojí světnici, ale kněz Wicht se ani nenatáhl, aby mu pomohl. Další zvuk vláčení kovem pobité truhly po prknech podlahy a Kouna se narovnal. V ruce držel menší truhlučku, bronzovou. A ozdob prostou. Otevřel ji, vyjmul z ní zapečetěný list pergamenu a prsty i pohledem překontroloval vosk slepující růžky dokumentu. Wicht se podivil, toť se vím, pouze v duchu, protože hejtman Kouna neměl rád, když někdo strkal nos do věcí, po nichž mu nebyl ani oslí prd. Zpečetění rohů listin se používalo zřídka. I v církvi svaté.

Při pohledu na pergamen si uvědomil, proč ho Kouna vyzval s sebou. Za jiných okolností by nechal modlit se nad tělem mrtvého a věru že bylo, zač se modlit. Wicht sice nevyrostl v boleslavovských Čechách, domovem mu, kam mu paměť sahala, byl řezenský klášter, ale na lounském hradišti prožil deset let. Byl prvním zdejším kaplanem a bylo i jeho zásluhou, že zde vyrůstala kamenná kaple, z níž bylo Bohu důstojnější sloužit, než z těch dřevěných kůlen. Louny považoval za svůj domov. První, který měl, první, kde bylo vše tak, jak on ustanovil.

Vzpomněl si na to. Jak přibyl do Prahy s bratrem Reinmarem, jemuž měl být k ruce při církevním úřadě v Čechách. Na to, jak se mu při odjezdu z Řezna bratři smáli, že jde o polopohanskou zemi, kde jedí děti a kde se spí na hnoji ve stáji. Ne, že by řezenská dormitoř někdy nepřipomínala stáj s mrvou do výše hrubých dřevěných lůžek…

Na to, jak ho překvapila Praha, město obklopené hradišti, plné domů, ač dřevěných, rušných ulic a bezpočetného davu lidí. Řezno proti tomu vypadalo, nu ano, proč to neříct… Nicotné. Ano, hlavní řezenské náměstí spolu s opatstvím bylo výstavnější, domy z kamene a na některých ulicích dlažba z kamene, hradby obkružující falc. Ale Praha, ta byla obrovská.

Byl to voják z knížecího doprovodu, jenž je provázel od Plzence a celou cestu je poučoval o tom, jaká je Praha a jaké jsou Čechy. Že nejsou, jako Říše. Že jsou … jiné. Že hrady se tu nestaví malé a z kamene, ale obrovské z hlíny a dříví. Že města nechrání hradby, ale hradiště a že lidé bydlí v dřevěných domech, které jsou na bydlení příjemnější a rychleji se staví. Nevěřili mu. Plzenec minuli jen po okraji, Wicht se až pozdě zeptal, proč ty domy stojí na úpatí kopce. Voják se smál, až se prohýbal v pase, div divoucí, že nespadl z koně. Prý na úpatí kopce, plácal se dlaní do kolen. To je plzeňské hradiště, příteli stavu kněžského. A to jsi ještě nic neviděl. Počkej, až dorazíme ku hradu Pražskému. A Wicht počkal.

Už Bútovice míjel Wicht s otevřenými ústy, ale když z kopce, o němž mu prozradili, že se jmenuje Petřín, pohlédl na obrovský Pražský hrad a město či spíše jeho části kolem něj se rozkládající, věděl, že se zamiloval. Ne tak bratr Reinmar. Ten byl rychleji hotov s názorem, když si odplivl a prohlásil, že ty lidé zde žijí jak dobytek.

Pojedli v krčmě zvané Bazar v podhradí v ulici, která se stáčela od hlavní hradní brány níže směrem k Malé stráni a k brodu přes řeku Vltavu. Nerudná, říkali té uličce, protože popíjející vojáci a návštěvníci hradu v ní po nocích vyvolávali nejednu vádu, v lepším případě vyřvávali do noci. Bratr Reinmar se škaredil, když došlo na placení, ale váček otevřel, do svatojiřského chrámu ani on nespěchal.

Tady je oslovil. Vysoký ramenatý muž v kožené kazajce, proti všem místním zvyklostem ostříhaný na krátko a s košilí pod tou koženou kazajkou tak, že z ní byly vidět plátěné rukávy. A tři břevna vyšitá do té kůže. Toho si Wecht všiml hned. Té neobvyklé rozmařilosti, pro tuhle zemi tak netypické. Kdo by se vyšíval nití do kůže? A za druhé meče u pasu. Ani ten nepřehlédl.

„Vy jste kněží vyslaní opatem Michaelem,“ zeptal se ten muž bez pozdravu. „Co je ti po tom,“ opáčil mu ihned bratr Reinmar a jen o mžiknutí oka později odpověděl Wicht mnohem uctivější „Tak je, pane.“ To mžiknutí oka stačilo Wichtovi k tomu, aby si povšiml, jak hluboko se uklonil voják, jenž je provázel a také, jak hospodský, doposud bez milosti si razící cestu mezi osazenstvem jeho krčmy, nově příchozího s úklonou obešel. To mrknutí oka změnilo Wichtův život.

„Ty jsi vysvěcený kněz,“ zeptal se muž tentokráte už přímo Wichta.
„Ano, pane. Doprovázím a pomáhám bratru Reinmarovi…“ vyblekotal ze sebe Wicht, kterého v tu ránu napadlo, zda to snad není sám kníže Boleslav, o němž už slyšel mnohé, zejména o jeho prchlivosti, ačkoliv vojáci i o ní mluvili s úctou.
„Myslím,“ namítnul bratr Reinmar, ale muž ho nenechal domluvit.
„Myslet můžeš v Řezně, bratře, kam se vracíš. Chtěl jsem jednoho kněze a je milé od ctihodného biskupa a opata Michaela, že mne nechal si zvolit. Vyřiď mu za to můj hluboký dík,“ usmál se muž tak vřele, až Wichtovi málem hrůzou opadalo maso od kostí.
Pak pokračoval k Wichtovi: „Můžeš být kaplanem v novém kostele v Lounech a šířit zde slovo Boží?“
„Mohu,“ vykoktal Wicht, nedbaje Reinmarova vyčítavého pohledu. Opravdu mohl, vysvěcen byl sice nedávno, ale svěcení platilo.
„Tak se i stane,“ řekl ten muž a kývl hlavou někam stranou, jak se ukázalo, na vojáka, který je doprovázel. A odešel. Jen tak. Jako by mohl rozhodovat o tom, kdo kaplanem bude i nebude.

To bylo to první, co ze sebe také bratr Reinmar vychrlil. To, že snad opat Michael rozhoduje, jistěže může přihlédnout k názoru presbytera, ale Reinmar by poznal oba, jak Michaela, tak svatojiřského presbytera Riegholda. Nikoho z nich mu ten namyšlenec nepřipomínal, stěžoval si Reinmar nahlas a byl by to ještě dlouho rozebíral, kdyby mu voják konejšivě nepoložil ruku na rameno: „Neračiž se bratře víc čílit. To byl zemský hejtman Martin z Wartberka, po pánu Boleslavovi druhý muž země. A jak řekl, tak se i stane, na to si bratře v Čechách zvykej, má-li se ti dobře vést. Neboť nejsi někdo, kdo by se s pánem z Wartberka mohl vadit.“

A to si Wicht zapamatoval. Že není někým, kdo by se mohl s pánem z Wartberka vadit. Nedělal to. Jednoduše a prostě nikdy. A bylo by se později zdálo, že Wartberk na lounského kaplana zapomněl, však byl jen maličkou částí zemského ustrojení. Ale byl to Martin Wartberka, kdo se vždy při své návštěvě Loun jednou za půl roku stavil u Wichta, rozmlouval s ním o Bohu a jak říkával „o našem podílu na spáse světa a správě zemské“. Vyslechl Wichtovy připomíky, zodpověděl jeho otázky, po několika hodinkách dopil číši a vyrazil, aby pak vždy každý rok na velikonoční pondělí přivezl posel zvláštní dar Wichtovu kostelu. Wicht si nedělal iluze. Věděl, že takhle se Wartberk choval ke každému. Že nebyl výjimkou. Že jednou za čas vyslechl zemský hejtman každého z nobiles, ať již byli sebeníže, sebevýše. Nenamlouval si, že něco takového by mohlo být přátelstvím, ale stejně ho někde hluboko hřálo, že možná některé z jeho vlastních mouder nebo pozorování způsobilo to, co Wartberk učinil. Kam se země pohnula. A upřímně řečeno, bylo to nejvíce pozornosti, jaké se kdy Wichtovi dostávalo.

A teď ten muž, který jej vyvedl ze studených zdí řezenského opatství do úrodných lounských lánů, ležel na oltáři v kostele, jenž jeho štědrost a prozíravost nadala. Věděl to? Že jednou bude ležet mrtev na otáři ještě nedostavěného lounského kostela svatého Martina? V kostele, který ponese jeho patronicium?

Wicht by se byl za duši Martina z Wartberka modlil dlouho a vroucně, ale byl to hejtman Kouna, kdo mu přikázal ho následovat. „Nyní je třeba rozkazovat, na modlitby bude ještě čas a snad i příležitosti,“ řekl rádo by srdnatě, ale Wicht věděl své. Že i Kounovi se zle mluví v přítomnosti mrtvého patrona Čech.

Hejtman Kouna konečně rozlomil voskovou zápečetku pergamenu a podal jej Wichtovi. „Čti,“ přikázal úsečně a Wicht si naklonil pergamen blíže ke světlu pochodně, aby mohl začít číst. Ale písmena mu nedávala smysl. Pravda, mohl je číst, čitelná byla. Ale netvořila slovo, které by znal. Ani ve slovanštině, ani v latině nebo němčině. „Nerozumím tomu,“ zanechal toho po pár pokusech.

Kouna vytáhl z pod opasku hůlku, vzal z Wichtových rukou pergamen a začal jej kolem hůlky obtáčet. Pak přimáčkl hrudky vosku na hůl tak, aby se pergamen přilipl k holi a podal ji zpět knězi. Wicht byl tak překvapený, až se mu málem pergamen zase rozmotal, protože najednou ta slova začala dávat smysl, dala se číst. Byl to čaroděj a boží muž, o tom nebylo pochyb, pomyslel si na adresu Wartberka, když začal pomalu předčítat dopis – psaná slovanština mu stále dělala problémy:

„Kouno, příteli, toto je pořízení pro chvíli mojí smrti. Zajisti stezku po vší zemi a najdi, pro co jsem byl zabit. Stříbro není důležité, najdi truhlici. Hranice nechť zasekají, vrahům odpusť, ale truhlici musíš najít, jinak zle bude po vší zemi. Mého syna podpoř ve volbě, zmoudří, pán nechť mu svěří Žatec. Bůh s tebou, já sám před něj předstoupím nyní a budu prosit i za tebe.“

Wicht vzhlédl. „Rozumíte tomu, hejtmane?“

Kouna natáhl ruku, vztal Wichtovi pergamen, odmotal jej z hole, pečlivě složil a uložil do záňadří.

„Rozumím. Bůh na nás seslal zkoušku. A je jen na nás, jak v ní obstojíme.“

Pak vyšel ven, na nádvoří, již osvětlené ohni, poleny hořícími v koších a pochodněmi.

„Musíme na stezku. Musíme zajistit stezku a vypátrat vrahy. Zajistit všechno, co hejtman Wartberk vezl. Vyrazíme v osmi skupinách, každá na jedno hradiště. Zajistíme stezku. Víte, co to znamená?“

„Víme, hejtmane Kouno,“ odpověděl mu řev z desítek hrdel.

„Tak na koně! Nic nechť vám neunikne. Jeďte, štvěte koně i sebe do úmoru. Nesmíme selhlat!“

Pak se otočil.

„Verešči?“

„Pane?“

„Verešči, ty pojedeš se mnou.“

„Jistě pane,“ řekl Verešč bez údivu nad tím, že si jej pán vybral pro nějaký zvláštní úkol. Jinak by byl býval se vydal s pěti dalšími muži na Litoměřice, aby předal zprávu, že je třeba zajistit stezku.

Ale pak mu to přeci jen nedalo: „A kam vyrazíme?“

„Do Prahy. Musíme zpravit pána Boleslava.“

To bude trudný úkol, pomyslel si Verešč. Boleslav nebude mít radost. Radši bych pěšmo a úprkem na Kanín. Ale ne, zle říkám, opravil se v duchu Verešč. Službou byl Wartberkovi dlužen, bez ohledu na smrt. Lhostejno čí.

Na Pražský hrad to bude mnoho času ostré jízdy, když vyrazí ihned, přijedou krátce po svítání.