Příběh strýčka Martina

Verešč stál ve stínu sloupoví sněmovního sálu na Pražském hradě, opíral se o stěnu, měl přivřené oči a vypadal, jako by podřimoval. Čekal. Hejtmani se teprve scházeli, v místnosti chyběl i kníže Boleslav. Do místnosti ještě na poslední chvíli vběhl číšník se sklepníkem, do rohu postavili na trojnožku soudek s něčím, dost možná s chmelným kvasem, protože při rokování vyprahne. A vína by byla škoda, to dělá těžkou hlavu. Pivo osvěží, zažene chmury, ale úsudek nezastře. Až vejde Boleslav a rokování začne, budou muset všichni sloužící pryč. Zůstanou jen hejtmani země. A Verešč.
O to privilegium vcelku nestál. Bylo by mu asi lépe někde v podhradí, rád by se byl býval prošel Prahou, věru se změnila za ta léta, co tu byl naposledy. Jenže Boleslav na jeho přítomnosti trval. A Kouna také. Po tom všem, co se za ten krátký týden stalo, se nebylo čemu divit.

Oči úplně zavřel, zaklonil hlavu a nechal myšlenky utéct o ten týden zpět. Jak v den úterní ještě před rozedněním doštvali koně do Prahy. Doštvali byl ten správný výraz. Z Lounského hradiště vyrazili s čerstvými koni a Verešč si nedělal iluze, věděl, že Kouna bude chtít vyrazit cvalem. V tom se zmýlil. Jen co vyjeli z brány, nasadil Kouna koni ostruhy a přinutil koně do ostrého trysku. A nepovoloval mu. Verešč zaostával o dobrých deset koňských délek za ním, ale Kouna se ani neobtěžoval obhlédnout, štval koně jako smyslů zbavený.

Když sesedali Na Bočůnce, byli koně zpěnění a pára z nich šla, jako z panské kuchyně. „Vyměňte koně, spěcháme,“ spustil bez pozdravu Kouna na rozespalé stráže přepřažní stanice a začal bez okolků přesedlávat. Místní vojda měl dost rozumu na to, aby bez jediného slova nechal vyměnit koně a za pár okamžiků štvali nové koně dál.

Na Šalteři to tak hladce nešlo, zdejší vojda se vzpíral, když chtěli vyměnit schvácené koně a vysloužil si za to pár ran Kounovou hejtmanskou holí, zatímco hejtman řval do vyděšené noci: „Myslíš, že pro zábavu štvu koně takhle nad ránem, ty zasrane?“ Jeden z čeládky se chopil vidlí, ale včas se upamatoval, kde je jeho místo, Verešč ani nemusil po meči vztáhnout ruku příliš viditelně. „Omlouvám se, pane, koně hned přesedláme,“ ustupoval ve tváři ranami zfialovělý vojda a Verešč využil příměří, aby ponořil hlavu do škopku studené vody stojící vedle vrat do stájí. Měl za sebou ten den noční vartu a to trysku přes noční Čechy nepřidávalo na romantice.

Na Pražský hrad dorazili hluboce před svítáním a Verešč si nemohl vzpomenout na to, kdy naposledy takhle rychle procestoval takový lán světa. Pokud vůbec někdy. Dost možná ani za boje proti Uhrům se tak nenahonil. Hradby šáreckého hradiště minuli bez zastávky, nebe ještě ani nezačalo blednout a za další půl svíce už stáli před hlavní bránou do Pražského hradu.

Brána byla, jak se patří, zavřená, ale zdejší posádka přeci jen byla více přivyklá náhlým a důležitým návštěvám. Verešč, s protřelostí starého wartmistra, stál více v zákrytu, kdyby je dolů měla oblažit putýnka s výkaly, ale hejtman Kouna nemusel svou hejtmanskou holí bušit do vrat nijak dlouho. Za chvilku si povšimli malé špehýrky zhruba ve výši jejich hlav, kterou je sledoval něčí pohled a Verešč si umínil, že tuhle novotu by na Lounech také měli zavést. Hejtman Kouna vstrčil do špehýrky konec své hejtmanské hole, na níž byl vyražený obraz knížete Boleslava. Znak hejtmanské moci a znak toho, že na jeho rozkaz musí Boleslava vzbudit, protože poselství je naléhavé nebo posel dost významný. Pokud to knížeti nebude vhod, srovná se s dotyčným sám, o tom nebudiž pochybnost, to kníže Boleslav umí.

Projeli malým lomeným valem, v němž se jim otevřelo několik přepažení a stráž s nimi běžela přes nádvoří ke druhému valu. Tady museli sesedat z koně, Verešč je měl odvést do stájí na prvním nádvoří, zatímco knížecí palác byl na nádvoří druhém. Verešč vzbudil ve stáji někoho z čeládky, dost možná přímo stájníka, který přespával v teple u svých koní na slámě. Tomu se nelíbil stav koní o moc více, než šalterskému vojdovi: „Pane, co ti ty koně udělali, že jsi jich tak hnal?“

Verešč tou dobou měl sám co dělat, aby se únavou držel na nohou a tak odpověděl příkřeji, než bylo jeho zvykem: „Přivezli jsme zprávu a ta nepočká.“

Stájník se podíval na Verešče, nevyspalého, s kruhy pod očima, ošlehaného větvemi z hvozdů, jimiž tryskem uháněl přitisknutý na koňské hřívě, zpoceného a páchnoucího. V té krátké výměně pohledů bylo obsaženo vše. Počínaje únavou, nebezpečím, až po ohrožení tak obrovské, že si vyžádalo, aby se lounský hejtman se svým vojákem štvali nocí bez ohledu na životy šesti koní. V tom pohledu uviděl, že zprávu, kterou přinesli, doufali všichni obyvatelé země po věky věků neslyšet.

Na druhé nádvoří Verešče doprovodil voják ze strážnice, který s nimi běžel přes první nádvoří. „Pan Kouna tě nepočkal, spěchal za Boleslavem,“ řekl Vereščovi a ten jen mlčky přikývl. Usadil se na zem s tím, že Kouna si jej tam najde, až bude potřeba, protože Boleslav na něj nebude zvědavý. Však jen pána měl doprovodit na Pražský hrad, aby ho cestou při té čertově jízdě nestihla nehoda.

Pak na chvilku přivřel oči. Jen tak, ne že by chtěl spát, jen aby ulehčil víčkům.

Probudil se, když mu někdo třásl za ramena. Už svítalo. Byl to hejtman Kouna, který ho třepal za ramena a vedle něj stál druhý muž. Stejně vysoký, jako Kouna, rozložitý, jen více narychlo ustrojený.

Chvíli trvalo, než mu to došlo. Než si všiml zlatého prstenu, velkého zeleného kamene a čelenky spínající vlasy. A očí barvy ladící k prstenu. Začal se hrabat na nohy. „Promiňte, pane. Vartoval jsem od večera, přes noc jsme jeli, usnu, jakmile mám možnost, to je zvyk.“

„Neomlouvej se, teď nevartuješ a svůj úkol jsi splnil, nic na tom, že spíš. Taky bych raději spal, ale nedají mi. Pověz mi všechno, co se stalo. Přesně a bez vytáček.“

„Jistě, pane Boleslave,“ uklonil se nachýlením hlavy Verešč a začal vyprávět všechno od té chvíle, kdy někdo zabouchal na bránu lounského hradiště. Jen ten škopík sraček vynechal doufajíc, že tuhle informaci nezahrnoval kníže Boleslav pod výraz „přesně a bez vytáček“.

Boleslav naslouchal pozorně, jen občas Verešče přerušil otázkou. Většinou chtěl vědět, kdo kde byl, kdo kde stál. Pozorně se vyptal na kupce, zejména pak na jejich předáka Henzela ze saského Wergesselu. „Nemyslím, pane, že to udělal. Henzel obchoduje s Čechy často, projíždí z Míšně na Prahu a dál na Ostmarku, až do Benátek nebo jinam na jihu. O politiku se zajímá, jen co by bezpečně projel. A byl vyděšený. Ví, co to znamená. Ale nevěřím, že to udělal. Nebo v tom byl zapletený.“

Boleslav si rukou promnul vousy na bradě. „Ani já tomu nevěřím. Bylo by to příliš jednoduché, příliš zřejmé. Musíme zajistit stezku a vyslechnout všechny, kdo jsou na ní. A svolat sněm. Zabili někoho, koho zabít neměli. A ztratilo se něco, co se ztratit nesmělo. Obojí … musíme obojí odčinit.“

Boleslav se odmlčel a Verešč ani nedýchal. Pohledem ujel na hejtmana Kounu, i ten čekal, až pán Boleslav vyjeví svou vůli.

„Stane se. Zajistíme stezku, dopadneme vrahy. Kouno, ty se mnou půjdeš za Turžou a zpravíš ho podrobně o situaci, já vydám rozkazy kastelánovi a posádce. Pošlu posly s instrukcemi hejtmanům a až všechno vyřídí, svoláme je na sněm, abychom zvážili, co hrozí zemi. Ty,“ ukázal Boleslav na Verešče, „se vrátíš na Louny a převezeš tělo pána z Wartberka do Prahy, abychom mu mohli vypravit důstojný pohřeb. A abychom se s přítelem mohli rozloučit, jak mu přísluší. Rozumíš?“

„Rozumím, pane,“ odpověděl Verešč, šťastný, že se nemusí účastnit štvanice při zajišťování zemské stezky. Netěšil se na to, co se bude dít, až na Pražském hradě, na jeho nejvyšším místě vzplane hranice, která do noci ponese horu zprávu, že země Česká je ve smrtelném nebezpečí a že do zbraně jsou voláni všichni, kdo ji unesou.

„Staniž se,“ odsouhlasil Boleslav úmluvu a otočil se k odchodu. „Hej,“ zavol na jednoho z vojáků, který je provázel a stál kus od nich, aby jim ponechal prostoru. „Vzbuď kněze. Všechny, které najdeš. Ať jsou připraveni v písárně, budu jim diktovat zprávy. A pak posly. Nechť se připraví.“

„Které posly, pane?“ zeptal se voják.

„Všechny. Všechny probuď, koho najdeš.“

Voják se ničemu nepodivil. Znal Boleslava. Věděl, že darmo by nerokoval s hejtmanem Kounou těsně před svítáním. Že darmo nerozkazuje. Odspěchal splnit rozkaz.

Verešč se také otočil. Došel do konírny, ale než si vyžádal koně, na chvíli si lehl. Teď už neměl, kam spěchat, protože pánům bude dlouho trvat, než se uradí, pár hodin spánku bude jen k dobru. Pacholek neříkal nic, když se mu voják skácel bez jediného slova do slámy a okamžitě usnul. Byl zvyklý, jen se obrátil na druhý bok a spal také.

A o nádvoří dál, na nejvyšším místě Pražského hradu, na památném pahorku Žiži, zaplála hranice rozestavěná kolem vztyčeného posvátného kamene. Oheň se nejprve pomalu rozhoříval, však bylo ještě chladno a mírná rosa, pak se ale plamínky prokousaly ke smůle, kterou byla hranice prolitá. Vyskočily do výšky a za chvíli už hořela hranice plamenem několik metrů vysokým.

O něco později si vysokého ohně z Pražského hradu všimla posádka vyšehradské hlásky, několik mužů se seběhlo, aby se ujistili, že to nehoří, ale je to opravdu signální varta. Plamen měl správnou nazelenalou barvu, jakou jí dodával jen posvátný kámen Žiži.

Za chvíli už vzplanula hranice na Vyšehradě, odkud si jí všimla posádka na Závisti a také na Botiči, která přes kopec neviděla přímo na Pražský hrad. Také zde posádky spěchaly zapálit hranice. Signál z Pražského hradu letěl i na západ, na Šárku a na Bůtovice a na sever na Zámku a dál na Vratiboř, Boleslav, Mělník, Libici, Ostrou, Sánice, Bojkov a Chumýr a dál, až na zemské hranice.

Do všech směrů se rozletěla zpráva, že je třeba zajistit stezku, že vojáci mají ihned vyrazit po stezce a zajistit všechno, co je podivné, ochránit každého, kdo na ní je a sebrat každého, kdo na ní nemá co dělat. Z hradiště na hradiště, z hlásky na hlásku, z dvoru na dvůr, signálním ohněm, kouřem, tryskem koní vezoucích rychlého posla a s ním listinu nebo důvěrný ústní vzkaz.

Bude trvat více jak den, než i do nejzapadlejších částí České země doběhne rychlý posel vezoucí rozkazy, které od něj převezmou místní vojdové, vilici, kastelání, purkrabí nebo hejtmani. Za dva nebo tři dny už celá země bude vědět, že zemský hejtman Martin z Wartberka, druhý po pánu Boleslavovi, byl zavražděn a jeho vrahy je třeba stůj co stůj najít, a co zcizili, zajistit a vrátit.

Nebo bude ámen se zemí Českou.

Verešč ještě více stiskl zavřené oči, aby odehnal kroužící stíny a v duchu se začal modlit k Hospodinovi, jako dnes už tolikrát.