Příběh strýčka Martina

Verešč na chvilku otevřel oči, protože rozruch v místnosti svědčil o tom, že dorazil další host. Skutečně, ve vchodu stál doudlebský hejtman Púta a domáhal se novinek. Podle toho, jak vypadal, dal koni zabrat. Několika koňům, opravil se v duchu Verešč, když si uvědomil, že Doudleby leží až na jižní hranici Čech. Teď už budou docházet jen moravští hejtmani, dále to z hejtmanských hradišť nikdo z Čech nemá.
Znovu přivřel oči. Jistě, mohl by si jít lehnout, volné místo na spaní by se jistě našlo a někdo by ho snad přišel vzbudit. Jenže i když byl k smrti unavený, chtěl tu být. Do zítřejšího pohřbu. Vyprovodit pána z Wartberka. Vyprovodit?

To bylo to, co mu přikázal sám Boleslav. Vrátit se do Loun a vyprovodit pána z Wartberka na Pražský hrad. „Se vší parádou, protože pamatuj, že vypravuješ na poslední cestu předního z mužů země České,“ dodal Boleslav. A Verešč poslechl.

Na Louny se vrátil ještě ten den, i když už pomaleji. Boleslav byl zpraven, než se sebere zemský sněm, pár dní to potrvá. Na Moravu a zpět je to několik dní cesty, i když posel poletí jak ďábel, jistě alespoň tři dny k dobru. Navíc stezky na Moravě nejsou tak dobře hlídatelné, jako v Česku, chvíli potrvá, než je hejtmani a vilikové obsadí, než budou vydány instrukce. Sněm byl Boleslavem obvolán na sobotu. Dost času.

Už když přijížděl k Lounům, přišlo mu něco divného. Všude bylo nezvykle mnoho lidí. A když vjížděl přes dolní pás opevnění, uviděl na mostku táhnoucím se přes předprsňový příkop zástup lidu. Pomalu, se sklopenou hlavou, stáli na mostě, občas popošli pár kroků. Projel kolem nich na koni, ustoupili mu z cesty a teprve, když vyjel na první nádvoří, pochopil. Lidé pomalu vcházeli do rozestavěné svatomartinské rotundy. Proč, už si domyslel.

Připravit převoz těla bylo nakonec jednodušší, než se zdálo. Wicht nechal už dopoledne vyndat led z ledařských sklepů pod Louny a obložit jimi tělo, jeho stav byl tak lepší, než se Verešč obával. Dalo by se říci, že citelně lepší, kdyby to nebyla neúcta.

Vhodný povoz zabavil Verešč na hospodářském dvorci, látky zajistila žena hospodáře a za celou noc do příštího rána z nich spolu s dalšími ženami ušila jak výzdobu vozů, tak praporce. Praporce se Vereščovi obzvláště líbily. Čtyři černé kotle na žlutém praporci, znak český. Čtyři žluté orlice s plamínky na černém praporci, znak rodu Boleslavova. A nakonec rubáš se třemi stříbrnými břevny, jedno svislé, dvě zkřížená, znak Martina z Wartberka, byl ložený přes tělo a přes led na voze. Víc barev nesehnali, ale i tak to vypadalo úchvatně.

Osm mužů vybíral Verešč obtížněji. Když volal o dobrovolníky, přihlásila se celá posádka. A tak vybíral podle zásluh. Petruse, Bohchvala, protože pod panem z Wartberka bojovali mnohokrát a byli předáci Lounské posádky. Ruchmíra a Střezinu za to, že se nedávno vyznamenali v boji proti Sasům a sám hejtman Kouna jich pochválil. Frída, Norcherta, Trísta a Kopěje proto, že sasům rovněž zasolili dobře a Verešč s nimi sám stál v poli a věděl, že by pánu z Wartberka ostudu neudělali.

Vstávali ráno, za úsvitu, kněž Wicht jim na cestu odsloužil primu. Takovou ranní bohoslužbu Verešč nezažil, co živ byl – a že pamatoval mnoho bohoslužeb. Ačkoliv se nikde nešířili o tom, kam ráno vyrazí, ani to nijak netajili. Hradiště bylo od svítání plné lidí a muselo těch lidí být několik tisíc, stáli kolem svatomartinského kostela na všech volných prostranstvích a na vnitřním valu, dokonce i na velkém valu a tísnili se i před bránou a za ní, na předprsních. Když Wicht sloužil primu, rozhodl se odsloužit ji venku před kostelem. „Ti lidé se přišli rozloučit s pánem z Wartberka. Neberme jim to,“ namítl na Vereščovu výtku a Verešč se nehádal.

Když pak po bohoslužbě, kterou Wicht po církevním obyčeji vedl v latině a po svém zvyku ji doplňoval slovansky, měl zaznít společný zpěv, byl to opět k Vereščovu překvapení Wicht, kdo začal hlubokým, vážným hlasem zpívat slovansky chorál, se kterým čeští bojovníci nastupovali do bitev a pod ním vítězili i umírali.

Hospodine, smiluj se nad námi,
Ježíši Kriste, smiluj se nad námi,
Pane, spasiteli světa,
spas nás a vyslyš,
Hospodine, hlasy naše.
Dej nám všem Hospodine,
dostatek a pokoj na zemi.
Pane, smiluj se nad námi.

Verešč zaklonil hlavu a díval se na pohasínající hvězdy. Přišlo mu to… takové příhodné pro tuto chvíli, v níž ho mrazilo až do konečků prstů. „Hospodine, pomiluj ny,“ prosil spolu s ostatními do ticha umírající noci, do odlesků hvězd z blednoucího sametu nebes.

Wicht s celou Lounskou posádkou a s obrovským procesím lidí je vyprovázel až k ohybu cesty pod Řadovem, na stezku vinoucí se hvozdem ke Kučmíru už jeli sami. Jeli tiše a vážně. Lounské rozloučení jimi všemi pohnulo. A jeli pomalu, cesta byla mírně namoklá, Verešč nechtěl riskovat převrácení vozu. Ačkoliv jeli s vozem, neměl v úmyslu vydat se cestou na Litoměřice a napojit se na Srbskou stezku, která byla větší a pohodlnější. Stejně, jako včera, se rozhodl projet po stezce na Dřevíč a pokračovat po ní na Libušín přes Šárku až na Pražský hrad. Na rozdíl od nočního úprku se ale přes den může zastavit přímo na hradištích, nemusí využívat dvorců rozmístěných po zemi, protože přes den je přístup do hradišť volný a není třeba burcovat posádku. A krom toho, koně měnit nebudou muset, nejedou nijak rychle.

Na Dřevíč to bylo s vozem na celé ráno cesty, jenže se přihodilo a Dřevíč se objevila v zákrutu cesty až o polednách. Příčina toho byla prostá. Davy, které se scházely k cestě z okolních vesnic. Děti, muži i ženy přinášely květiny a házely je do vozu, děti pak běžely před vozem do ostatních vesnic na cestě, aby všem jako první mohly říct, jaké smutné procesí projde za chvíli kolem stavení a dvorců. Ze široka i z daleka se scházeli a Verešč měl co dělat, aby udržel nervy na uzdě, když viděl cestu obsypanou lidmi, kteří natahovali ruce po vozu, aby se ho naposledy dotkly či aby do něj mohli vhodit květinu.

K prvnímu konfliktu došlo, když byla Dřevíč nadohled. Míjeli pšanské návrší, cesta se stáčela, aby objela ostrožnu a přivedla je k hradištnímu předpolí. Tady potkali trojici saských jezdců, kteří se znechuceně tlačili na koních davem. Dav se nerozestupoval, jak očekávali, vlastně si jich ani nevšímal, lidé se dívali na druhou stranu a vyhlíželi Vereščovu družinu. Jeden z jezdců začal cestu klestit ratištěm oštěpu, druhý z nich se začal hlasitě ptát, proč tu lidé tak překážejí, až mu někdo odpověděl. Verešč jen zaslechl šťavnatou saskou kletbu a třetí z jezdců se ušklíbnul: „Tak už i na tu svini z Wartberka došlo.“

„Takhle pane nemluv o hejtmanovi, bojoval jsem pod ním u Nakléře a je to chlap, jak má být,“ ozval se někdo z davu, z druhé strany vyletělo ratiště vidlí a bodce se zabodly do kožené kazajky saského jezdce. Začal křik, sasové sahali po mečích, ale byl to Verešč, kdo zařval ze všech sil: „Nechte toho, nebo vás srovnám! A udělejte místo pro vůz.“

Musel seskočit z koně, na družinu jen křiknul, ať jedou dále přes Dřevíč po stezce. Zranění saského jezdce nebylo sice lehké, ale jezdci nakonec uznali, že si to zavinili sami.

Dřevíčský hetjman Vejbrt je dohonil na koni a ze sedla se vyptal na všechno, co se stalo. Pak nedal jinak, než že se vůz musí otočit a Vereščova družina se na Dřevíči občerství, zatímco lidé budou mít možnost poklonit se mrtvému. Verešč souhlasil, času bylo dost a Vejbrtovi chtěl vyhovět, ačkoliv jídlo na cestu měli ve vacích v sedlech koní a předpokládal, že se najedí v sedlech.

Na Dřevíči se zdrželi do odpoledne, protože je zaskočil sběh lidu a bohoslužba pořádaná na počest Martina z Wartberka. Odříct nebylo možno, to viděl Verešč z hlásky Dřevíčského hradiště, když shlížel do údolí na to množství lidí, které přicházelo na hradiště.

Na Libušín dorazli pozdě v noci, cestou je zdržely sběhy lidu ve všech osadách po cestě, v Srbeči i Mšeci museli dlouho zastavit, protože lidé klečeli i na cestě a Verešč neměl to srdce plačící dav rozhánět ratištěm.

Na Libušíně přespali, což místního hejtmana Brocha zbavilo nutnosti Verešče přemlouvat. Broch beze slova uvedl celou družinu do svého stavení a celé jim je nechal k dispozici. Když se ho Verešč ráno ptal, kde spal on, přiznal se, že celou noc seděl v kostele, kam tělo uložili, a bděl u něj. „Vybojovali jsme s Martinem řadu bitev. Někdy vítězně, někdy poražení, tak už to chodí. Chtěl jsem … naposledy se s ním posadit,“ řekl Broch potichu a překřižoval se. „Což mi připomíná, že Straš prosí, aby jste jeli na Budeč. A pak na Levý Hradec.“

„Jak to myslíš, hejtmane Brochu, Straš prosí?“ přeptal se Verešč, protože po ránu a po těžké noci mu to nemyslelo tak ostře.

„Kněžic Václav, Strašek, přijel v noci. Nechali jsme hradiště otevřené, celou noc chodilo lidu, však víš. Prosí tě, aby jsi jel na přes Budeč a Levý Hradec.“

„Straš je tady?“

„Nemluvím jasně, Verešči?“ přeptal se Broch a Verešč jen omluvně pokrčil rameny. Ostatně, za chvíli se s nejstarším Boleslavovým synem setkal, mladík ho hledal po celém hradišti. Verešč nakonec souhlasil. Volba trasy byla na něm a na Budeč nebyla cesta horší, než na Šárku, čím více se blížili ku Praze, tím ubývalo temného hvozdu a více se objevovala pole i vesnice, pohodlné cesty. A krom toho, kněžici bylo zbytečné odmítat, když nebyl důvod.

Na Budeč dojeli dopoledne, tentokráte už se Verešč nedivil, že jim krátká cesta zabrala tolik času a na večer dojeli na Levý Hradec. Straš je doprovázel celou cestu, jen tu a tam se odpojil, aby na některém z dvorců vyslechl zprávy, které přišly a poslal vzkazy.

Verešč z toho byl jak se patří nervozní, nevěděl, jak se ve společnosti Boleslavova nejstaršího syna chovat. Při třetím oslovení „pane Václave“ kněžic vyprsknul: „A neříkej mi pane Václave, Verešči. Raději Straši, jako všichni ostatní. Víš, že můj otec je na to oslovení háklivý.“

Verešč přikývnul. Věděl. Věděl, že Boleslav se bojí vyslovit jméno svého nejstaršího syna. Od té doby, co pozval svého bratra Václava na křest svého prvorozeného syna a na bratrovu počest mu dal jeho jméno. Od toho rána, kdy v nešťastné potyčce knížete Václava zabil… Od té doby se bojí ho vyslovit a říká synovi Straš, Strachkvas, jako připomenutí té noci.

Ale stejně mu to přišlo… nepatřičné, aby tak hovořil s kněžicem. Vyřešil to jednoduše, jménu se vyhýbal.

Z Levého Hradce vyrazili za svítání, po bohoslužbě a sběh lidu je provázel po celou cestu na Zámku. Ale to, co se dělo na Zámce, předčilo všechny Vereščovy obavy. Straš odjel do Prahy před nimi a jeho družina zjevně neopomněla informovat všechny po cestě, která byla nyní obsypaná davy na každičkém kousku. A na Zámce čekal presbyter Rieghold spolu s řadou dalších kněží, které Verešč ani nepoznával. A sám Boleslav.

Ze Zámky na Pražský hrad šlo procesí pěšky. První to byl Boleslav, kdo seskočil koně a uzdu hodil panošovi řka, že když v sedle nejede jeho přítel, sám půjde pěšky. A vyrazil. V prostém režném oděvu kajícníka, zarmoucený.

„Pojď a podepři mne, v mém žalu, Verešči,“ zašeptal Boleslav a pak se vydal pomalu, z jedné strany přidržujíc vůz s Wartberkovým tělem, z druhé strany ostražitě provázený Vereščem.

Na Pražský hrad došli pozdě večer. Boleslav sám dovedl průvod ke svatovítské rotundě a pomohl tělo přenést na oltář. Až tehdy se Verešč osmělil se zeptat: „Pane Boleslave, kde vlastně uložíte pana z Wartberka?“

„Kde? Přeci tu, na oltář jsme ho položili!“

„Já vím. Myslel jsem, kde bude pohřben.“

Boleslav se odmlčel. Pak tlesknul do dlaní a zavolal hlasitě: „Nechte nás tu o samotě.“

Verešč už se vyděsil, že knížete rozčílil, jeho prchlivost byla známá, ale Boleslav jen počkal, až všichni odejdou, pak pomaličku poklekl před tělem na oltáři a zašeptal: „Řeknu ti to. Tady, pod oltářem, pohřbím svého bratra. Václava. Převezu jeho tělo z Boleslavi, aby odpočíval na Pražském hradě, jak se patří na knížete země. Pod oltářem, abych viděl každý den, co se stalo. A tady, před oltářem, u vchodu, uložíme Martina z Wartberka, věrného Václavova hejtmana. Aby hlídal mého bratra. Aby každý, kdo přichází k Václavovi, musel projít přes Martina. Aby už se nikdy… “

Boleslav se odmlčel a Verešč se odvážil podívat se na něj, po očku mu nahlédnout do tváře. Byla už tma, jen olejové lampy hořely kolem oltáře, jen svíce osvětlovaly tři tváře v kostele. A Verešč by přísahal, že viděl slzy na Boleslavově tváři. Pro koho je proléval z těch dvou, se neodvažoval hádat. Dost možná pro oba.

„Takové bylo jeho poslední pořízení,“ dodal Boleslav. „Pojď, Verešči, klekni si vedle mne. Pomodlíme se za něj.

Otče, Bože náš,
Pane veškerenstva,
Za naše životy prosím,
za moji zemi.

Podle mých nepřátel
posuzuj moje vítězství.
Podle mých přátel
posuzuj moje prohry.
Podle mých cest
posuzuj moje cíle
a podle života mého, skutků mých,
suď mě.

A až nás povoláš
ke dnů soudu poslednímu,
od každého z mých druhů
odeber jeden jejich hřích
a jím obtěžkej mne
protože co oni učinili,
jako sám bych způsobil.

Krleš, dodal potichu Verešč.