Příběh strýčka Martina

Vojda Dimun se na tu otázku ošil, vyklonil se přes ochoz dřevěné věže hlásky Horního hradu a podíval se do noci. Očima i ušima. Oči neviděly nic, bylo pod mrakem, hrozilo ráno sprchnout, ale snad vítr mraky do svítání rozfouká. Uši neslyšely také nic, tedy nic, co by slyšet měly – zvuky spícího vodního ptactva se neslo od nedaleké Ohře, občas líně kvákla žába či zahoukala sova nebo puštík jakýsi. Ale klapot koní žádný.

„Máš pravdu, Nechmate. Nikde nic.“

Nechmat se nahýbal přes zašpičatělé kůly ochozu těsně vedle něho. Dimun potlačil nutkání ustoupit o krok, dobře si vybavoval klepy o tom, kolik lidí stojících vedle Nechmata na ochozu uklouzlo a přepadlo přes metr vysoké hrazení dolů pod hradbu. Neustoupil. Nechtěl si dovolit žádnou slabost. Nakonec, on tu byl vojda a nebylo, proč by se měl Nechmata obávat. I když, musel připustit, že situace nebyla tak jednoduchá.

Tak především Horní hrad, přes své honosné jméno, ve nebyl žádným velkým hradištěm a dalo by se i pochybovat o tom, zda vůbec byl hradištěm. Ve skutečnosti nebylo na skalní ostrožně nad jedním z přítoků Ohře ani dostatek místa, původně jen opevněný dvorec se ale nakonec rozlezl přes obě skály, z té vyšší, svrchní, po níž i větší dřevěná strážní věž se zvala Svrchna, až na tu druhou strmou skálu nad potokem, která zajistila i potřebný přístup k vodě. Víc prostoru nebylo, ale poloha byla strategická, přímo nad stezkou směřující do Saska.

Skutečným hradištěm byly nedaleké Děvice (Velichov), Radošov a Sedlec, dále na západ pak Tašov a Loket, Horní hrad ale přes své jméno nikoliv. Soustava hradišť chránila přístup z krušnohorských soutěsek a slavkovského lesa a zemskou stezku přes Doupovské hory. Samotný Horní hrad chránil jednu z odbočujících stezek či spíše přechodů: Horní stezku ve směru na Krušné hory a dále do Saska. Po ní také dostal jméno – žádný Dolní hrad neexistoval, mnohý kupec se tím nechal mást. A ačkoliv stezka byla jen pro pěší nebo pro soumary, byla často využívaná, protože nabízela rychlý přechod Krušných hor a kdo chtěl do Sas, měl to tu blíže, než přes Eger.

Ale fakt, že Horní hrad ve skutečnosti žádným hradem nebyl, dělal Dimunovi pramálo starostí. Jistě, záviděl radošovskému hejtmanovi Purchvalovi jak hejtmanský titul, tak větší vliv a zejména fortelní dřevěný most přes Ohři, zdroj slušné berně, ale nutnost chránit stezku až do Sedlece, to mu tedy nezáviděl ani v nejmenším. Dimun měl rád svůj klid. Měl rád to zemské uspořádání, kdy zasloužilí vojáci dostali své vojdství, služní dvůr, na němž spravovali malý kousek krajiny, poskytovali zajištění pro Boleslavovskou družinu a dožívali v klidu své dny.

Co Dimunovi dělalo skutečné vrásky, byl Nechmat. Toho byl jeho klidnému vojdovství na Horním hradu čert dlužen. Nechmat se přihnal dnes večer, vlastně včera večer, opravil se Dimun při vědomí toho, že za chvíli by mělo začít svítat. Od Sedlece, pravděpodobně dál od Egeru, z Říše. Nechtěl nic, jen se uplacíroval na věži a něco vyhlížel. A koně chtěl připravit, odstrojit splaveného, osedlat nového. Tak se i stalo, toho byl Vojda povinen.

Do západu slunce by to ještě Dimun chápal, že vyhlíží někoho po oderské nebo horní stezce, ale jak zapadlo slunce, měsíc se schoval do mraků a na černé obloze svítila jen sem tam nějaká nahodilá hvězdička, nebylo proč ze Svrchny zírat do kraje, protože si člověk neviděl na špičku nosu. Jenže Nechmat zůstal na věži a Dimun, pravda, mu to nijak nerozmlouval. Prvně si říkal, že by nepochodil. A pak také to, že Nechmata má radši na věži, než aby mu štrádoval po hradisku.

Že by ho vyhodil, jako každého jiného, kdo po večerní neměl na hradišti co dělat, o tom Dimun neuvažoval ani na okamžik. Nechmat by se především nenechal. A nenechal v Nechmatově případě znamenalo několik ošklivě zraněných, lučištníky na Horním hradě Dimun neměl a s kopím by bylo nemyslitelné Nechmata zkrotit s těmi několika muži, které na hradišti Dimun měl.

Nešlo ani tak o to, že Nechmat byl rváč k pohledání, neštítící se ničeho. Život na rozhraní Říše a boleslavovských Čech nebyl procházka rájem. Jednou jistě bude, o to se Boleslav postará, pomyslel si Dimun. Ale zatím není. A Nechmat je jeden z těch, kteří cestu dláždí dobrými úmysly a skutky, po kterých se Boleslav raději neptá. Ani Boleslav. Nebo spíše Martin z Wartberka.

Zemskému špiclovi Martinovi z Wartberka totiž Nechmat dělal poskoka. Když bylo třeba něco spolehlivě obstarat, obstarával to Nechmat. Diskrétně, neomylně. Cokoliv. Kohokoliv. Když před pár lety zemřel papež Marinus, první, na co se prý Boleslav přeptal, bylo, kde byl v době jeho smrti Nechmat. Tedy, to slyšel Dimun od Čmiže z pražské posádky, sám to samozřejmě neslyšel, ale věřil tomu. Jako vtip to bylo dobrý. Až na to, že čím níže bylo jméno, o němž se tenhle vtip vyprávěl, v uspořádání křesťanského světa, tím méně to bylo vtipné. Dimun si uměl představit, jak by Martin z Wartberka odpověděl na Boleslavovu otázku. kde byl Nechmat v době, kdy Dimun zemřel. Stál vedle něho na hradbách, řekl by. Samozřejmě, kdyby se Boleslav na něco takového zeptal. Kdyby Boleslav nebo Wartberk vůbec věděli, že někde nad Ohří stojí Horní hrad a na něm je vojdou nějaký Dimun.

Ne, Dimun se Nechmatovi nijak neprotivil a o co by si řekl, to by mu splnil. Pokud by si řekl. A nehodlal se mu nijak připomínat, aby si o něco řekl. (
Jako teď. Před chvílí ho Nechmat vytáhl z kožešin rozestlaných na prkenné posteli. Že prý je všude takové ticho a že si to musí jít poslechnout.

„Máš pravdu, Nechmate. Nikde nic,“ souhlasil. Aniž by věděl, co měl čekat, vždyť koho by napadlo vláčet se nocí po Horní stezce do hor, jež ne nadarmo zvaly se Krušné…

„To je špatně, moc špatně,“ zasmušile prohlásil Nechmat.

„Proč, Nechmate? Je noc, tady to v noci tak chodí, neslyšíš tu rámus s krčem v podhradí, jako na pražských hradištích!“ opáčil popuzeně Dimun. Nechápal to.

„Seru ti na krčmy v podhradí. Jenže už tu dávno měli být. Nejdéle do večera. A pořád nic,“ chmuřil se Nechmat.

„Kdo tu měl být?“ zpozorněl Dimun.

„Hej, řádí tu lapkové? Jak jste tu na tom?“ přeptal se Nechmat, pohroužený do vlastních myšlenek.

„Nu jak. Jako všude. To víš, že jsou, ale řekl bych, že zalezlí, radošovský Purchval před dvěma dny počišťoval stezku a už měsíc tu řádí, jak černá ruka. Kdo rozum má, sedí v díře, aby mu Purchval nevyměřil bradaticí.“

„Chm. Něco se muselo stát. Nech otevřít bránu a probuď posádku. Musíme projet stezku na Žatec.“

„Zbláznil jsi se, Nechmate? Je noc, koho budeme honit? Jestli jsi ztratil někoho z kumpánů, počkej do rána.“

„Dimune,“ řekl Nechmat potichu a Dimun se z tónu, jakým jeho jméno říkal, orosil. „Na Horní hrad měl přijet Martin z Wartberka s tributem pro saského Otu. A já mám převzít jeho přepravu…“

Dimun si palcem zatlačil na spánky, jak měl ve zvyku, když se unavený potřeboval vzpamatovat.

A pak se ze všech sil z ochozu hlásky rozeřval, aby probudil hradiště.